Díky…


16. září 2011, autor Michal Potac,



Tak je zase večer, asi tak kolem desáté, učeně 22.00 SEČ (středoevropského času) a já sedím sám v obýváku a zbytek rodiny se oddává slastnému spánku. Teda jak kdo. Dcerka spinká ve svém království nadopovaná Nurofenem, poněvadž je nemocná. Pes klidně oddechuje ve svém pelíšku, protože má za sebou náročný výcvik na cvičišti a žena dobrovolně převzala noční směnu u našeho syna, který se asi za slabé dvě hodinky imitace spánku probudil už snad milionkrát. Mají dvě hodiny vůbec tolik sekund? Pokud ne, tak v naší rodině určitě ano. No a zůstávám já, který jak jste určitě už pochopili, nespím, ale píšu tyto řádky. Škoda, že nejsem jako typický český otec a netrávím páteční večerní, teda spíše už noční čas, v místní vyhlášené hospůdce a neklopím tam svoje „jedno“ pivko. Jak se mi po tom stýská…Ale to jsem tehdy ještě nebyl v požehnaném stavu otcovském.
Chci těchto pár řádek věnovat své ženě jako poděkování za to, že je takovou, jakou je a hlavně, že je ženou, která mě dokázala udělat nejšťastnějším mužem na této planetě. No asi vás to vůbec nebude zajímat, ale já ji to dlužím. Vždy jsem uměl líp napsat, to co jsem chtěl říct, než to vyslovit. Počínaje milostnými dopisy prvním láskám, přes slohové práce na škole a konče složitými, odborně psanými texty.
Je na čase Ti poděkovat, ano, Tobě má lásko. Je na čase vyslovit jedno obrovské DÍKY, skládající se z nespočtu díky malých, drobných, každodenních a přitom tak velikých. Začnu prvním díky, za to že jsem Tě poznal. Ano, díky. Když jsem Tě poznal, nevěřil bych, že budeš matkou mého syna. Nevěřil bych, že půjdeš za mnou, že mne budeš následovat a budeš mi oporou a vzpruhou v mých těžkých chvílích. To vše jsi totiž již dokázala… DÍKY.
Obdivuji Tvé rozhodnutí pořídit si druhé dítě, když jsi věděla do čeho jdeš, co Tě čeká a jak nelehké to je. Toužil jsem po dítěti, po následovníkovi rodu, asi jako každý muž a Ty jsi mi ho dala. I tohle jsi dokázala… DÍKY.
Věděla si, jak těžké to je, co vše si musí pravý rodič odříct a i tak jsi do toho šla… DÍKY.
Jsi to Ty, která má vždy síly, když mě docházejí, jsi to Ty, která mě nabíjí optimismem, když já se utápím v pesimismu. Jsi to Ty, která mě utěšuje, když je mi ouvej a jsi to Ty, která mi vždy dodá sílu, kterou já tak marně kolikrát hledám… DÍKY.
Nevěřím a nechápu co je v Tobě síly. Je to snad v každé ženě? Pokud ano, pak jsme my muži jen slabou desetinou Vaší osobnosti. Nechápu kde bereš neustále tu energii a sílu pečovat o nás všechny a přitom sebe necháváš až na posledním místě. Je to snad ten tolik nám mužům neznámý mateřský pud? Ať se tomu říká jakkoli, je to silnější než já a je to natolik silné, že to dokáže ochránit nás všechny… DÍKY za tu sílu co se v Tobě skrývá, byť jsi křehká jako sklo… Křehká jako sklo, čistá jako křišťál a silná jako ocel… DÍKY…






Zařazeno v kategorii Ostatní literatura



Počet komentářů na “Díky…” - 1


    Eva   (17.9.2011 (13.16))

    Michale to je krásné vyznání lásky. Sice trochu patetické, ale proč ne. Nakonec je to o tom nejsilnějším citu. Cynik ve mně by ti poradil, přečti si tento text za deset let a jestli to bude platit i nadále, tak jsi našel tu pravou.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička