Mandlovník

Dagmar popojížděla mezi regály obřího marketu, slovně navigovala své ratolesti k pokladnám, a napomínala je, ať proboha nedávají ty příšerně drahé věci v zimě, jako je meloun, cherry rajčata a hračky na jedno použití do nákupního vozíku a kruci, ať se netahají o paprikové lupínky nebo je roztrhnou jako minule, všichni se po mně ohlížejí, snad tu nikdo není tak hlučný jako ta moje sebranka a nikomu nepadá ten pitomý kabát, už mi teče po zádech potůček potu až k okraji džín, panebože, ať už jsme honem venku. U nevrlé pokladní s nepatřičným chloupky pod nosem, pod nímž se za celý den její ústa do úsměvu nikdy neroztáhnou, Dagmar zazvonil telefon, vytáhla ho z kabelky ven, matka, to nebude důležité, znovu podávala s úsměvem zboží na pás před znuděnou obchodnicí, která po očku s nemalovanými řasami sledovala děti, které se požďuchovaly u pokladny s hrozícím nebezpečím shození čehokoliv. Dagmar naházela všechno dohromady s bleskovou rychlostí, takže utlačovaná šlehačka s banány hekala pod toaletním papírem a třemi balíky minerálky. Dětem se podařilo převrátit stojací reklamu s patřičným rachotem a náležitou ozvěnou po pasáži. Udýchaná se zastavila až u automobilu se zvednutým kufrem, kde zoufale vytahovala rozpláclou smetanu ke šlehání, tu hloupou šlehačku na svíčkovou pro manžílka na neděli. Vyhodila ji do koše, utřela ruce do kapesníku, naházela děti do auta, a konečně přečetla vzkaz.

Sms..matka…dojeď na hody..nevař a dojeďte všichni, přemluv i muže..a holky můžou jít v kroji..kluka asi do teho nepřemluvíme..ahoj mamka…a zavolej až budeš mět kdy..mamka

Jasně, že šestiletého syna nepřemluvím, ten páčí, pomyslí si Dagmar, že ani na karneval nechodí v masce jako pitomec, a znuděně čeká na lavičce, pozorujíce tancující postavičky čertů, princezen a všemocných hrdinů, bradu podepřenou do ruček zadumaně přemýšlí o dinosaurech. V autě se holek zeptám, jestli půjdou v kroji v průvodě u babičky na martinských hodech, pohlédnou na sebe, vyprsknou smíchy a poťukají si na čelo. Hold, už jsme z města. Kačenu a zelí, řízky a tvarohové koláčky to si dáme, přikyvují, ale trapasit nehodláme, řeknou a zesílí Dagmařino rádio s hity Hannah Montana.

„No víte prd, co je to kroj,“ zašeptá Dagmar a odepíše matce, že na hody nejspíš přijede sama.

Y

„Hergot, brácho ty máš pupek jak starosta,“ plácne Dagmar svého mladšího bratra, Radka, svobodného mládence, přes břicho. S matkou mu nemohou dopnout slovácký opasek ani na poslední dírku. Mladý muž heká a zatahuje panděro, které se opět po chvíli vrací zpět do původního stavu. Vše pozoruje Dagmařin malý synek a přitom se cpe větrníkem, až se mu za ušima dělají boule. „Ty si tlustý, strýcu!“

„Čuč, se tady máme dobře na jihu, ne jako vy ve městě, pěkně jste tam zparchantěli,“ brání se mladý muž.

„Bodejť, ty se jenom cpeš, si tě žádná nevezme, sude,“ Dagmar pevně přidržuje řemen a druhou rukou hledá kovový zobáček do poslední dírky. Bratr zatají dech, řemen se konečně podaří dopnout s mocným Dagmařiným heknutím. „Sude!“

„Čí sú hody? Našé!“ zavýská mladý opečovávaný maminkou mladý muž a zvedne sestru ke stropu. Dagmar zčervená a chytne se bratrovi hlavy až ho zatahá za vlasy. Políbí ho na buclaté líce s dvoudenním strništěm.

„Ty si lehučká, „pustí ji dolů, a zeptá se:“ proč ten tvůj pazúr a holky nepřišli? Tady je jídla.“ Přichází otec rodiny s lahví Tramínu. Podá z kredence čtyři sklenky a nakloní se k vnukovi: „Ty možeš pit šohaju anebo ještě ne, co?“ a zafouká mu do blondatých vlasů. Kluk se ušklíbne: „Z alkoholu se blbne.“

„Blbne? A kdo ti řekl takovú nepravdu? Nesmíš pit moc, jenom koštovat, koštovat, že mamko,“ otec rodiny položí skleničky na stůl a drahou polovičku štípne do kyprého boku, nevědomky pohladí její prsa. Znovu štípne. Dagmar s bratrem dělají, že nevidí tyto už jim směšné pozornosti. Skoro se stydí, jen kluk bere další větrník a cpe se ostošest.

„Jo, musíš koštovat, ale ne do půl druhé do rána, a přestaň,“ bránila se naoko mužovu štípaní a ťapkání. Přitiskla se zády ke stěně z dýhovaných poliček, které pán domu sám zhotovil, a byl na ně náležitě pyšný, když se tetelil v rozmaru z vínových sedánek s huslemi a kontrabasem či slivovicovým soaré s opilými zedníky co spravovali rozbité chlívy a kurník.

„No co nedošel ten tvůj inžinýr?“ otec podává Dagmar pohárek a dívá se na svoji dceru něžným pohledem starostlivého rodiče.

„Nemoh, má moc práce a holky mají nějaký mecheche, přijdou na zítřejší maškaru na kulturák,“ Dagmar očichala buket, poválela na jazyku chuť, polkla hlteček, pochválila, a znovu se napila. Hrdle jí projelo kyselavé teplo a vzpomínka na otcův sklípek, jeho zaplivané lavečky se zapomenutými vajgly a fleky od bůhvíčeho, špatně umyté koštýře, ale nikdy neměla strach, že od otce dostane výprask, že ve sklepě řádili jako o Haloweenu. Ráno nachystal dceři bylinný čaj, pohladil ji po vlasech a řekl: „ Kotě, kurva, ten Tramín už příště netáhaj, měl v Čejkovicích doprdele, skorem dvacet bodů. Mám jen pár flaší, to je můj Oscar, už mám nárok kurvit víno aj umřít neoceněn více.“ Zamíchal ze spodu cukr, nabral doušek a dával jej své dceři do úst. U postele přistrčený kýbl na zvracení. „Taková škoda,“ řekl otec, a smutně nahlédl do dvaceti bodů, co se opile převalovaly na dně modrého pévécé.

„Zaměstnaný Čecháček,“ zašklebil se Radek. Nasadil širúšek, narovnal gatě, zastepoval s čižmami, zakroužil rameny v bílé košuli, nasadil úsměv neodolatelného jakože Delona, ale ten pupek, ten zastínil všechny jeho pokusy. Jen růže ty se mu ligotaly, odlesky házel až na nově zakoupený šporák a mikrovlnku, i v žufánkách se shlédl, jaký je to šohaj.

„Pupkáči, neser, víš že to nemám ráda takové národnostní rozbroje. Jaký Čecháček? Musí být v práci, máme tolik dluhů, hypotéku, to jinak nejde, dělá i v sobotu, neděli. To není jak ty, svobodný a mama dá napapat, vyžehlí, vypere,“ Dagmar přistrčila pohárek k dalšímu nalití. Ano, dluhů, podnik, lidí zaměstnaných hafel, tři děcka, rozestavěný barák, to má každý dnes, bože, normální důvod ke zhroucení, jako každý druhý..stres..normální stav..jen ji dnes mrzí, že s ní nešel na hody, nešel s ní tančit do místního kulturáku, neobjímá ji a nenechá si polít Frankovkou z roku 1993 oblek od Armaniho. Ten sakra drahý oblek, který obléká dvakrát do roka, na setkání podnikatelů a na její hody, nemá čas, dal jí pusu, nemám fakt čas na blbosti, řekl včera před odjezdem.

„Jestli holoubek nehobluje sekretářku, kotě,“ strachoval se bratr, s jízlivým smíchem pohlédl k Dagmar. Mlčela. „Nalej mi ještě,“ a znovu do sebe zaklopila nový pohárek. Zazvonil domovní zvonek. Bratr pupkáč sešel ze schodů a otevřel bandě šohajů, kamarádů, veselých jak malé Veselí, uviděla ho, skráně už mírně prošedivělé, ale vypadal dobře, mužský slovácký oblek, trochu v něm taky napresovaný, v ruce butélku muškátu v lýkovém obalu, pohupoval se mu na hýždích, usmál se, zpíval. Hodové veselí. Dagmar mu pod návratí podala ruku, sevřel ji pevným stiskem, jako by jí přejel smirkovým papírem.

„Pořád zedničíš?“ zeptala se se smíchem.

„No škrabu co, no jo, furt hážu maltou. Přijdeš se podívat večer?“ sundal si klobouk, dlaní uhladil vlasy.

„Nemám tanečníka,“ Dagmar znervózněla. Mnula si špičku nosu a hleděla na okrovou dlažbu.

„Já se hlásím,“ nabídl se. Dagmar upadl z ruky zavírací špendlík, kterým si pomáhala při dopínání. Sehnula se pro něj, až k Tomášovým naleštěným botám.

„Hergot, vy máte rajcovní triko,“ zavýsknul jeden z bratrových kamarádů.

„Přijď, žena se mnou nechodí, nemá ráda veselí,“ přemlouval ji Tomáš,“ moje žena trpí nauzeou, přijď.“ Dagmar pokrčila rameny: „Uvidím, třeba se přijdu na chvilku večer kouknout, přifařím se k ségře.“

„Budu rád.“

Y

Peklo. Jo. Říká se tomu peklo, Dagmar utekla z krojovaného průvodu ke kolotočům. Jasně, kráčela ve svátečním dívčím kroji, a vedle sebe z dědiny moře černé a červenorůžové růže rodinných setkání a tipy na hodné hochy spořádaných, šla, zkřehlé ruce schované a zkřehlé pod naškrobenou sukní, vystoupit z moře stesku, rozhodnout se podle sebe, po kapsách desítky dvacítky mincí, stírala prsty z nosu krůpěje deště, odháněla myšlenky skrz rodinný kšeft, domluvy, uteču, naskočila na řetízkový kolotoč, nikdo tam nebyl, udělalo se jí zle, co si myslíš, hodně zle, přeperu peklo, jo přeperu. Vzpomněli si. Byli tu loni. On tu nebyl. Jakoby to bylo včera, milý Tomáši.

Y

Snad nejhloupější pocit na světě je ten, když jdete na ples, a nemáte partnera. No určitě někoho známého potkám, určitě, zamávám na bratra, ťuknu, juchnu, vypadnu, utvrzovala se Dagmar. Půjčila si sestřiny červené šaty, stoupala po schodech v kulturáku, aby viděla točící dvojice po velkém sále, vzpomněla si na svoje stárkování a velikou rodinnou slávu, pousmála se, to už je dávno pryč, ale v srdci zůstal nádherný pocit patriotismu a vědomí, že někam sem patřím. Přišel k ní, ruce samý puchýř. „Já vím, žes mě nechtěla, sem ti poručil Vavina, su blbý zedník,“ a hledal svůj půllitr.

„Pojď si zatancovat,“ Dagmar se ohlédla po sestře, „kde budete sedět?“

„Tam vzadu, jen si běž skočit, nepoválaj ju moc, Jarine,“ pleskla Tomáše po zadku Dagmařina mladší sestra.

„Dlouho jsem netančila, muž nechce chodit na plesy,“ omlouvala se Dagmar. „Vlastně není ani čas.“

Se smíchem si ji přisunul k sobě, vždy měl trošku hrumotlucké chování. Břichem se dotýkal Dagmar, takže její ňadra se opírala o jeho podhrudí. Snažila se jemně odsunout na společensky přijatelnou škvíru mezi nimi, ale Tomáš ji vždy znovu se smíchem přirazil k sobě. Tančili spolu celý večer. Dokonce zpívali před cimbálovkou na skočnou. Po půlnoci, kdy stála s Tomášem u baru je přišel pozdravit jeden z vesnice, bydlel taky ve velkoměstě.

„Nazdar paní z města, ses přišla podívat do rodné vísky, poďte na Sokolku, je tam taneční zábava s Kells, to se bude pařit až do rána,“ měl už něco upito, škytal a bryndal burgundu na Dagmařiny šaty.

„Vole, mám kroj,“ přiškytnul Tomáš. „Tam mi to zas nějaký vůl roztrhne, víš kolik to stójí!“

„Tome, takových volů tam bude víc, poď tady už sere pes, podívaj sa, podívaj, hlavní tetky na pozorovatelně odešly, konec zábavy. Pozorovatelnou se myslely židle sešikované kolem tanečního parketu, na kterém seděly místní drbny, šátky s odkrytým uchem u sebe, na klíně kostelní kabelku, i prstík byl sem tam vidět, zejména ukazovák. Dagmar si všimla, že si ukazovaly i na ni. Ano, je tu bez svého muže tančí s ženatým chlapem. Téma na hodový přetřes. Řekla to Tomovi. „Ale, o mé ženě se povidá, že slope, a?“

„Vidiš, pomluva.“

„Není, pije jak duha.“ Přestal tančit, a měl prázdné oči…díval se na špičky čižmí, v klopě mu voněla rozmarýna, vzal Dagmar za ruku a dýchal na její ústa. Je to blbec, pomyslela si Dagmar, a ustoupila krok stranou. Ještě, že jsem si ho nevzala.

Prodávalo se vínko, rozmarýn kupovali šohaji pro svoje děvčice, a ty tetičky na číhané spokojeno pokyvovali, a merčili slovácký věnec na stole, u něhož seděli rodiče stárků, hospodář, a ostatní zúčastnění a tetičky znovu šuškali, jaká že je to fiflena, ta roba od rozvedeného taty od stárka a z města je a kruci, to bude kdovíjaká, co ani neumí vzít metlu do ruky. Tak tak, kývali šedivými hlavami v bílých šatkách a pestrobarevných krojích, kanafasu škrobeném, a moudrými slovy, že za nás to byl inší tanec.

Dagmar se posunovala s Tomášem k pódiu, chtěl jí koupit víno a růži. Když se blížila k oknu největšímu, z něhož vyčuhovalo zbytek divizen, přiskočila k ní jedna tetička: „Že ty si tady od Ladika, tá inžinýrka, co sa vdala na Valachy?“

„Jsem,“ odpověděla Dagmar, zrůžověla, jednak horkem a jednak otázkou a dychtivostí, co se jí stará žena dál zeptá.

„Tys uměla dycky na hodech tak tancovat, jak tvoja mama, a babička, tá uměla tancovat, nejlepší tanečnica, a dnes tu néni, co jí je?“ držela ji žena za zápěstí a zpříma se dívala Dagmar do očí.

„Nebylo jí dobře, je po operaci kyčlí, už je stará,“ Dagmar zmagnetizovaná až dotěrností staré ženy, jak by dnes řeklo pár nafoukaných, se usmála, a pohladila ženu po ruce.

„Stará? Podívaj sa na mňa, poď ženichu,“ drapla nic netušícího Tomáše pod paži a táhla ho na parket, muzikanti sólo, zakřičela, muzikanti zaměstnaní občerstvujícím pivem a štamprlami, se s chutí zvedli, vidíce ten veselý nesourodý pár a spustili Skleničko ty skleněná. Dagmar se opřela o hladký sloup a vzpomněla si, že někam patřila a snad i patří, se smíchem pozorovala rozjuchanou stařenku s mladým mužem, jak krouží v utvořeném kolečku tanečníků a tanečnic. Bylo jí teplo a sladko.

Y

Hluk, horko, hity šedesátých let, a tělo na tělo, zábava v sokolovně. Dagmar se poplácala se svojí tetou, aktivistkou Sokola či co, čepovala v Pekle, jinak baru, k němuž se neobvykle scházelo ze sálu dolů po schodech, no jako do pekla, ty schody byly dost příkré a pár osob se skutálelo pod nohy sličných šenkýřek, co dole švitořily jak vlaštovky, co se zpozdily s odletem na jih, čepovaly pivo jak ďas, a hlavní barman seděl za mrazákem s chobotničkami, a kurvoval, to nikdo nežere, vytáhnite klobásy, to je ale blbý Sokol, baby. Potácel se nad boxy s jídlem, zpíval píseň Jen my dva a čas a objímal studené makrely a kapříky, tvářil se otráveně, ve dvě hodiny si ho přišel vyzvednout přítel. Obepínalo jej červené triko a vypracované stehna vybělené džíny, ženy po něm bezúspěšně vzdychaly. Dagmar čekala u posledního sloupu rozpraskaného jako stará čínská mapa na Tomáše. Přišel se dvěma obstarožními šohaji, uškliboval se: „Budeš jak princezna.“ A posypal ji za šíleného jekotu papírovými růžemi, které orval z hodového věnce a schoval za košili. „Pojď tančit!“ zavelel. „Blbčéééééééé!!!!!“ setřepávala z vlasů krepák a kdovíjaké šustí.

„Nechci,“ chytala jej za rukáv Dagmar. To bude ostuda. „Tome.“

„Pojď, nebuď nafrfněná městská panička, poď,“ vzal ji kolem pasu a táhnul na parket. Zrovna hráli Dům holubí, vlasatci s prořídlými vlasy a nejistými pohyby po pódiu do mikrofonu spíš hulákali, než zpívali, ale to tady už bylo všem jedno. Třetina byla polita pivem, vínem či jinak omámena, zbytek se buď muchloval či začal požďuchovat, mezi strkajícími poznával i svého o dost mladšího bratra. Měl slušně natroubíno, bez klobúku, zapráskaný od bláta, měkká kolena a silné řeči. Šermoval pěstmi, a blonďaté kadeře plavaly mu po ramenech, kroužily kolem uší, viděla v jeho očích zvláštní smutek, jako jej tenkrát viděla u svého staršího bratra, jemuž už nemohla pomoci.

„Tome, asi musím jít za bráchou, je to trouba, bude se rvat, ten kroj má krucinál nový, to je pitomec!!!! Hajzl, debil, kretén,“ zakřičela Dagmar. Tomáš na ni poděšeně pohlédl a snažil se jí zabránit v ataku na soupeře jejího bratra. Zůstala mu v ruce jen papírová růže, co jí čouhala z dekoltu červených šatů, bílá růže ze slováckého věnce. Dagmar se vrhla na dotírajícího útočníka a pěstí jej udeřila do obličeje. A znovu, znovu.

„Ségra, co blbneš?“ odstrkoval ji bratr, on je šermíř, „mi ukazoval jak letos získal mistra republiky, sem mu chtěl jen ukázat, jak dáváme na hodech po čuni, ségra,“ vzal ji kolem ramen a odváděl pryč ze zakouřeného sálu, ven na vzduch. Posadil ji na obrubník chodníku. Do ramen a prsou se jí lísala podzimní mlha a chlad, nechala si vevnitř kabát.

„Půjdu ti pro něj, počkej, půjdem dom, mám teho už dost,“ bratr odtlačil prosklenné dveře od sokolovny a vplul dovnitř. Dagmar se třásla zimou. Bratříčci povedení!!! Rozplakala se. Ve světle pouliční lampy vyloupl se statný stín, Tomáš. Sedl si k ní. Pohladil po nahých kolenou.

„Já vím,“ řekl tiše, „mám tě doprovodit?“

„Ne, půjdu s bratrem, už se motá jak súsedovi špatně věnované jelito,“ Dagmar vzala jeho dlaň do své. Hřála.

„Je pozdě že?“ zeptal se Tomáš.

„Je pozdě,“ odpověděla Dagmar.

Bratr se vracel. V ruce kabát, táhl jej po zemi, zimník za deset táců!!!!!!!

„Ahoj Tome!“

„Ahoj kotě! Uvidíme se příští rok, jo?“

„Jo,“ Dagmar si oblékala kabát, a přemýšlela, jestli ty hody budou aspoň takové.

Y

„Co řekneš?“ Dagmar stála u kostelní brány, třásla se zimou.

„Já nevím, je mně zima,“ bratr přešlapoval.

„Taky nevím, myslela jsem, že se budeš rvát jak…“ Dagmar se více schoulila do černého kabátu. Dívala se na plápolající svíčky.

„Už si ho nepamatuju, byli mi čtyři, furt mě s ním srovnáváte, někdy mě to štve,“ sklopil ve tmě hlavu, nesvítila už ani jedna obecní svítilna.

„Se nediv, když zmizel,“ Dagmar pohlédla na kostelní hodiny. Půl páté ukrajovalo ráno pondělní.

„Pojď si sednout na lavečku,“ řekl bratr.

„Bóže, umrzne mi prdel, “ Dagmar se křečovitě držela bratrovi ruky, měla nejisté podpatky S´Oliver. „A ty hajzlíky tady,“ vzala šutr v járku u brány a mrskla jím po kadibudkách. „Hnusní sprosťáci, kálet lidem na hlavu! Kde je kurva nějaká pieta?!“ křičela Dagmar do ztichlého hřbitova.

„Jsou mrtví, je jim to stejnak fuk,“ řekl tiše bratr. „Pojď na lavečku.“ Sedli si na lavečku, u místního kvelbu stála místní figurka, Štěpán, tydyt, tydyt, tydyt. Vozil místním lidem na výměnu plynové bomby na dvoukoláku s píchnutými dušemi, tydyt, volal, tydyt, z céstý lidí, lidííííí, volával každou středu v záplatovaných montérkách, v šedivé rádiovce. Každé ráno o půl páté čekával v pyžamu na autobusové zastávce u obchodu, v pruhovaném pyžama, zíval na celé kolo, v ruce pivisko, zdravil první místní, neoholen, v šupkách, v zimě v létě, říkal, dobré ráno súsede, to je horko, to je zima, a cucl z flaše. Jen kruté mrazy bránily jeho vděčnému pozdravení. Teď začal padat sníh. Na Martina. Bílý kůň.

Dagmar se tiskla k bratrovi a on k ní. Štěpán s polodopitým pivem přišoural se k nim, škytnul, kúrva, to je zima, bomby povezu ve středu, mně to zmrzne, kúrva, tož co tu chrápete, mi se dnes zdálo, v pelechu plném blech, to je bajór na zbor, se mi kúrva zdálo, že mám mezi nohama mandle, to je co, kůrva, mandle, a přemýšlal sem jak asi vypadá strom mandlovník, co? Jaký je mandlovník? Jak jste se vyspali kúrva? Škyt!!!

Pracovní ráno roztrhal martinský sníh, rozemlela se mlha, a přízemní mrazík byl příznivý, Dagmar a její bratr se k sobě více přitiskli. „Škoda, že tu není ještě ségra, ona tak vřele nadává, a určitě by věděla, jak vypadá mandlovník, dyť má dvě vysoké školy,“ dozívával Dagmařin bratr a usnul na jejím rameni.

„Tož mi to zítra řeknite, protože nevím jak se mi ty mandle do teho pelechu dostaly,“ poškrabal se Štěpán a zapálil si první ranní cigáro. Přijížděl autobus.