Danielina pomsta

Koncem týdne volala Daniela. Má nějaké problémy s manželem, potřebuje se vyplakat na rameni. Bezva. Přijela si pro svou vrbu v pátek taxíkem. Pozdravila se s mým mužem, vrazila mu dvě sedmičky jejich výtečného vína. Dětem rozdala čokoládu. A buďte tu hodní, vesele pohladila děcka i mého muže.

„Po půlnoci budu doma,“ otočila jsem se k manželovi a přehodila si kolem krku černý kašmírový šál. Koupil ho v Praze, na moje narozeniny.

„A vy se chovejte slušně, baby bláznivé,“ zavíral za námi venkovní dveře.

Daniela celou dobu v baru bulila, smrkala a stěžovala si na svého mužíčka. Jaký je to darebák, zjistila, že má milenku. Nějakou studentku z Olomouce. Z Olomouce? Divila jsem, kde k ní přišel? Dál nevystrčí nos, než za humna. Nevystrčí sosák ze svého vinohradu ani ze svého nádherného sklípku.

„Přijel k nám zájezd, asi před třemi měsíci,“ vzlykala Daniela. „Budoucí učitelky a učitelé, a tam si tu děvku našel, hajzl jeden.“ Nebylo to poprvé.

„Vždyť jste si dali už dávno volnost,“ tak se domluvili, pokud si pamatuji. Když se bude chtít někdo s někým vyspat, tak to prostě nesmí tomu druhému vadit. Tak zněla domluva.

„No jo, ale on se do ní zamiloval. A to už je vztah, to je něco jiného,“ řvala Daniela, až se po nás ostatní ohlíželi. Zvláště dva takoví mladíci. I Daniela si toho všimla. Pozvala je ke stolu. Nebyla jsem ráda. Tlemili se nepříliš duchaplně, nutili nás sahat na své muskulatury a pomalu se opíjeli vodkou a mluvili nesmysly. Daniela je pozvala do svého sklepa. Nechtěla jsem jít, ale byla jsem tak vláčná, že jsem se nechala vtáhnout do taxíku.

„Asi to koštýřem nenatáhnu,“ smála se Daniela. A otevřela archív. Nakrájela čabajku.

„Dany, vždyť to nesmíš,“ zarazila jsem ji. Její muž si archív bedlivě střeží. Má velkou hodnotu. Snažila jsem se jí v tom zabránit. Daniela mě odstrčila. „Dnes se mu pomstím i na víně,“ nedala si říct. Chlapečci si nás rozebrali. Začali se k nám chovat více než důvěrně. Hudba se linula po studeném sklepě. Mladí muži s vymakanými těly z fitka tiskli se nám na prsa, objímali naše boky, snažili se nás líbat. Pak jsme šli po schodech nahoru do pokojů. Zarazila jsem se, tohle přece nemůžu, to je Danielina pomsta. Dnes jsem byla její vrba, ne spolupachatelka. To ať si vyřídí sama. Daniela mě žduchnula do pokoje, „ale můžeš!“ Zastavila jsem se u postele, chlapec do mě jemně strčil. Padla jsem na ni, jsem tak opilá, a je mně blbě. Vyhrnoval horečně moji sukni, takový mladíček, kolik mohl mít devatenáct, dvacet. Držel moje ruce. Jeho dech se opíral o šíji. Zapípal mobil. Esemeska. Snažila jsem se kluka odvalit, ležel na mě však celou svojí vahou, že jsem nemohla ani dýchat.

„Pusť mne ty idiote!“ křikla jsem. Mladík povolil sevření a hloupě na mě civěl. Vysypala jsem obsah kabelky na postel. Zpráva od muže. Byly dvě hodiny ráno. Kdy se vrátíš sakra? A nevytáhla jsi maso na čínu! Měla jsem nachystaný květák, co to mele o masu ? Svůj vztek podpořený již velkou opilostí přenesla jsem na milovaného muže. Máme dnes květák !!!! Odepisuji zpět.Chlapec znova sunul ruce po mých stehnech, a nabíral vlasy na krku. Přejela mnou husí kůže. Strašné. Musím domů, prohodila jsem k potencionálnímu milenci. Zavolala jsem taxík. Navlékla jsem kabát a bez rozloučení vyšla ke schodišti. Za zády jsem slyšela Danielin smích, z vedlejšího pokoje. Koza, je to její pomsta! Přenechám jí s radostí oba dva! Rozčílil mě květák!

Mladík se nechtěl své kořisti jen tak vzdát. Utíkal za mnou, jen tak ve svetru. Tahal mě zpátky, vrážel mnou na zeď. Utekla jsem ven, bylo chladno. Musím se dostat ke křížku ke staré lípě, řekla jsem si nahlas a utíkala mezi tichými sklepy dolů k rozcestí. K té lavičce. Je to stěžejní místo celé vinařské osady. Sedávají na ní stařečci ve velkých dlouhých zástěrách, se zbytky presované révy, třpytivých hroznových zrnek. Kouří, koštují, pomlouvají a pokyvují. Vždy jsem je míjela, když jsem jela s rodinou k Daniele na sklep grilovat a pít dobré vínko. Teď tu nikdo není, jen já, utíkám jako štvaná zvěř k taxíku. Zakopla jsem, rozbila si koleno, sykla. Zatraceně, ještě toto. Mladík doběhl a pomohl vstát. Vzal znovu za ruku. Poklekl a zkoumal rozbité koleno. To nic není, jen roztrhlá punčocha Znovu mě začal hladit..

„Nechej mě prosím,“ skoro jsem začala plakat. Pustil mě a divil se. Holt jsem příliš konzervativní. Měsíc osvětloval můj bledý obličej. Mladík se na mě upřeně díval: „Škoda, mohli jsme si to užít, líbíš se mi.“ Sedla jsem si na břeh, a kluk vedle. Ztichli jsme.

„Pojď se vrátit,“ položil mně ruku na záda. Hezký kluk. „To nejde,“ stáhla jsem mu ruku. Přijížděl taxík.

Ráno mě bolela hlava. Jak by ne, vypili jsme toho všichni hodně. Děti se už probudily, manžel jim nachystal snídani. Strčil pod peřinu hulákající a ječící mobil od Daniely. „Co jste proboha včera dělaly, je pěkně vzteklá .“

„No?“ Uslyšela jsem hlas plný vzteku. „Příště tě zas někde vezmu! Proč jsi mne utekla ? Ti darebáci mi ukradli třicet flašek špičkového archívního vína. Starý mě zabije. Jak to teď vysvětlím? Mám pěkný průser ! Řeknu mu, že jsem to prodala tobě!

Poslouchala jsem, hlava se točila. „Dany, ztratila jsem někde před sklepem šálu. Podívej se po ní prosím tě, kašmírovou šálu.“

„Jdi do háje s nějakou blbou šálou,“ a třískla s telefonem. Natáhla jsem si znovu peřinu přes hlavu. Kocovina. Tak hlavně, že si Daniela užila a tuplovaně. Akorát nevím, jak já vysvětlím to archívní víno.