Hanička

Po letech jsem se vrátila z okresního města zpět do své rodné vesnice. Sotva jsme se zabydleli v novém domě, onemocněla jsem těžkou virózou. Dost špatný průběh tohoto svinstva mě zahnal, alespoň na pár dnů, lehnout si do postele. Soupeřila jsem s horečkou a neúnavně útočícím virem, který mě nutil usínat, ležet, usínat, celý den spát. Zcela mě ovládl.

„Chvíli lež, jsi potichu,“ dotýkal se mně manžel a přikrýval až pod bradu. Třásla jsem se jako osika. Takhle onemocnět v teplém jaru. Měla jsem přichystáno třicet keříků růží, vzdychaly u zahradního domku a čekaly až je šoupnu do záhonů.

„Zasadím je,“ nabízel se muž.

„Nevíš kam,“ špitla jsem a znovu usínala. Zdála se mně Hanička. Hanička se mi vracela. Haničko! Kde jsi, Haničko?? Kde tě mám hledat? Vysoké horečky mně zametaly cestu do nemocnice. Nemohla jsem se dobelhat ani na toaletu, muž mě umýval žínkou na posteli.

„Zavolám ti doktorku domů,“ strachoval se muž. „Měla bys do nemocnice, hoříš už třetí den. Zavolám ji.“

„Kde je Hanička?“ ptala jsem se, když vytáčel číslo mé doktorky. „Nevolej jí, to přejde,“ kolem se vlnil se pokoj, manžel i slova.

„Žádná Hanička tu není. Vlaďka přijede v pět hodin. Myslím, že tě pošle do nemocnice.“ Položil telefon.

„Nikam nepojedu. To přejde. Musím ji najít.“ Přemohla mě slabost, usnula jsem.

Vlaďka se mnou jemně zatřásla: “No tak. Probuď se. Bezva. Hycuješ…akorát na opékání špekáčků. Nejraději bych tě poslala do nemocnice. Věříš mi?“

Otevřela jsem oči. Doznívala mi Hanička. Nade mnou se skláněla moje lékařka a přítelkyně v jedné osobě.

„Věřím. Předepiš mně nějaké antibiotika. To zvládnu. Co v nemocnici?“ prosila jsem ji.

„Už jsem ti dala dvoje. Takhle to nejde. Jsi oslabená. Nevezmu si tě na triko,“ řekla důrazně.

„Jestli mě tam pošleš, otočím se na bok, a nemluvím. Nepojedu. Antibiotika. Nebo nic.“ A obrátila jsem se, hubou k oknu.

„Jsi hrozný pacient. Zahráváš si a neposloucháš. Navíc jsem ti nařídila odpočinek. Vzpomínáš si?“ ptala se má přítelkyně, tohoto času v naší ložnici jako obvodní lékař. „Naposledy. Zítra zavolám a uvidíme, jestli horečka klesne. Pokud ne, i kdybych tě měla svázat a odtáhnout na zádech do auta, tak to udělám. Jsem nejen tvůj lékař, ale také tvoje kamarádka, pamatuješ?“

„Jsi hodná,“ její rozmluvu s manželem jsem sotva slyšela, jak mi hučelo v uších. „Moc hodná.“ Znovu jsem usnula a celý večer a noc jsem prosila Haničku za odpuštění. Smála se a mávala mně. Viděla jsem jen její šaty a studené tělo. Odděleně. Šaty povlávaly v jarním teplounkém vánku, a její tělo leželo na zemi. Ve starém polorozbořeném domě. Šla jsem k ní. Otevřela oči, a řekla, že za to nemůžu, co se stalo. To ona, neměla lézt tak vysoko, tak vysoko. Chtěla se podívat, kam až dohlédne. Jestli uvidí zámek, nebo aspoň dům své maminky. Ozvala se rána a zvedl se prach. Rozkašlala jsem se. Rozháněla ticho, dým a oblaka sutin, volala jsem Haničko! Haničko! Ten prach ji pokryl celou. Už nepromluvila.

***

Bylo mně lépe. Manžel se zaradoval. Ukázala jsem mu, kam má nasázet růže, jak daleko od sebe, aby do sebe nevrůstaly a krásně kvetly. Pak mě zavolal, abych se podívala, jak to zvládl. Spokojeně jsem se usmála. Bezva. Až pookřeju docela, zastřihám si je sama.

„Běž si ještě lehnout,“ zahnal mě spát. Poslechla jsem. Únava měla přesilu nad mým nerozumem vzít si nůžky a stříhat hned. „Běž už.“ Jemně mě popostrčil směrem ke vchodovým dveřím domu od zahrady.

Za pár dnů jsem byla schopná jít nakoupit do obchodu. Je to kousek. Přes ulici. Vešla jsem do kvelbu, a spatřila ji. Haniččinu matku. Od té doby, co jsem tady v dědině, jsem jí vůbec neviděla. Jsem pořád v práci, přijíždím až večer, ona bydlí na druhé straně vesnice, ale tento obchod je velmi levný, psychologicky pomocí letáků láká..jsme nejlevnější…jsme nejlevnější.. tak sem zřejmě chodí i ona. Většinou nakupuji ve městě, málokdy jsem zamířím. Jen, když něco zapomenu. Ona, bydlela sama v domku, neměla nikoho, ani Haničku, barák jí padal na hlavu.

Břichatá vedoucí šuškala prodavčce: „Dívej se, můra, hodinu chodí po obchodě, a pak si koupí jeden rohlík a půlčík. Chlastá jako duha. Motá se tu hodinu..skrz jeden usmolený rohlík..už jsem jí říkala..ať si bere igelitové rukavice..a nehrabe se v rohlících holýma rukama. A víš co mi včera odpověděla? Jo, ať jdu do hajzlu.“ Prodavačka kroutila hlavou. Vedoucí vztekle zasunula šuplík od pokladny: “Co udělám? Není to můj obchod. Jinak bych ji, krávu špinavou, ožralou, vyhodila.“

„Jééé, paní….už jste zdravá? Obrátila se na mě vedoucí, když jsem si brala košík. Manžel říkal, že jste moc nemocná. No vy sem moc nechodíte, ale stejně, to je dobře, jak je robka nemocná, to je na prd, domácnoct v kelu, co? To já znám, loni jsem si zlomila haksnu, doma bordel, navíc já mám samé kluky. Radši jsem skákala o jedné noze, a všechno se snažila dělat. Náčení neumyté..nic,“ lamentovala vedoucí, úzké tričko nepřiměřené jejímu věku a postavě se jí vysunulo do půli pupku a odhalilo strie. Nebyl to hezký pohled, ale jí to zřejmě nevadilo, protože tričko nechala tak, i když přicházel další zákazník, muž. Také mám strie, ale nevítám s nimi zákazníky v obchodě. Připomínala sněhuláka, malá hlava, sestřih vlasů podle kastrolu, ohromné břicho, a zadek jako kanón. Jen ten nos měla nějak menší, místo mrkve ředkvička. Prodavačka, její sestra s poloviční vahou a vypoulenýma očima jako kráva před kopcem ostře sledovala nemotornou paní, matku Haničky. Zjevně chtěla komunikovat, ale nebylo s kým. Mumlala si pro sebe. Prodavačky si jí měřily pohledem opovrženým a já jsem se ji bála pozdravit. Neodpověděla by mně, jako tenkrát, chytla moji tenkou ruku a řekla: „Proč jste tam jenom lezly? Kdo to vymyslel? Ty? Vždy jsi byla zlobivá. Ne tak moje Hanička. Tys ji tam zatáhla, ty! Ty za to můžeš! Ty!“

Chudák moje matka, vyrvala mě z jejích spárů a plakala. Vymyslila to Hanička, chtěla vidět zámek z vedlejší vesnice nebo maminčin dům. Já se bojím výšek, dělá se mi mdlo, točí se hlava. Nemůžu lézt do výšek, je mi na zvracení. Nevlezla bych na to vratké schodiště. Jen Hanička chtěla vidět zámek. A dům. Jejich dům. V horečkách mně Hanička odpustila, ale teď jsem zdravá. Její matka ne, já nevím, za co mám odprosit? Stejně by mě neposlouchala. Ty, ty za to můžeš, řekla by.

Šla jsem nabírat pečivo. Nedívala jsem se po ní, ale v ten okamžik, jsem pohlédla bokem co dělá. Dávala si půllitr do tašky. Rychle se otočila..Setkaly se naše oči. Byly smutné, chtělo se mně skoro plakat. Nabrala jsem pečivo a obešla regály z druhé strany, abych kolem ní nemusela projít. Šla platit k pokladně. Všimla jsem si, že se nahnula a dívala se za mnou. Neotočila jsem se. Navybírala jsem si zboží. Vedoucí jsem u pokladny pochválila tričko a vyšla ven. Stála tam. Ona. Dívala se přímo na mě. Chtěla jsem se jí vyhnout. Zastoupila mně cestu. Znervózněla jsem. „Dobrý den paní“…. „Co po mně chcete?“ Její obličej sténal, ztrhaný smutkem a alkoholem, promluvila bezbarvým hlasem:“ Proč jste to neřekla, že jsem kradla?“ Bundu měla špinavou, kalhoty neurčitého střihu, na hlavě tmavomodrý šátek. Byla celá taková divná, bála jsem se jí.

„Nic jsem neviděla,“ lhala jsem.

„Lžete!“ černými prsty svírala usmolenou síťovku s ukradeným pulčíkem a jedním rohlíkem.

„Jako tenkrát, lžete!“

„Nic jsem vaší dceři neprovedla. Byla to moje kamarádka. Byla to nešťastná náhoda. Já za to nemůžu.“ Můj nákup byl těžký, dostávala jsem do ruky křeč.

„Utekla jste.“ Bylo mně tehdy dvanáct roků. Hanička byla na místě mrtvá, ale její matka nechtěla a nemohla si přiznat, nepřijala tento smutný fakt.

„Nepomohla bych jí. Vždyť to dobře víte.“ Tehdy jsem s pláčem v šoku utekla domů a až po hodině ze mě matka vytáhla co se stalo. Nepomohla bych jí.

„Ale vy, kdyby to nebylo tak, jak vy říkáte, a mohla žít, vy jste utekla. Utekla jste, a jí tam nechala. A to mně stačí, abych všecku nenávist směřovala k vám. Utekla jste.“ A chytla mě za ruku, jako tenkrát. Zmáčkla.

„Vždyť jsem byla děcko.“ Odtahovala jsem její ruku.

„Váš útěk od Haničky, to mně na stačí, abych si myslela jedno. Máte hnusný charakter.“ Pustila sevření a přecházela na druhou stranu přes silnici. Ani se nepodívala, jestli projíždí nějaké auto. Přikovaná k místu, stála jsem před obchodem a tekly mi slzy. Brněla mě ruka, křečí ztuhlé prsty jsem musela od sebe odlupovat levou rukou. Dodnes mi neodpustila. Tolik let! Co mně vlastně měla odpustit? Nedalo se nic dělat. Nic! Nenávist, často mě bolelo srdce při vzpomínce na Haničku, to asi v těchto určitých okamžicích posílala na dálku Haniččina matka svoji nenávist směrem ke mně. Tak mě proklíná.

Za několik málo měsíců jsem se dozvěděla, že Haniččina matka zemřela. Museli vykopnout dveře. Našli ji v posteli plné plesnivého salámu a  prázdných flašek. Podlaha v kuchyni plná lidských zvratků a lejna. Šla jsem jí na pohřeb. Po obřadu, když jsem odcházela ze hřbitova, odchytila mě v kostelní bráně nějaká paní. Velmi hezká: „Vy jste paní….?“

„Ano.“

„Teta vám odkázala nějaké věci. Mohla by jste v sedm hodin přijít do jejího domu?. Ráda bych vám to předala. Měla to dokonce zapsáno u notáře, tak ať je to v pořádku. Můžete přijít?“ ptala se mě. V její sličné tváři jsem uviděla Haničku.

„Mně.. odkázala? To není možné!“ zůstala jsem překvapená, ba šokovaná. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Ona mně něco odkázala? To není možné!

„Prosím vás, přijďte, bude tam ještě pár místních, je to jen pár drobností. Prosím, přijďte,“ dala mně ruku na rameno.

„Dobře, v sedm tam budu.“ Do večera jsem bloumala po domě a přemýšlela, co ta bolestí nasáklá žena mně jen mohla zanechat. Nějaký symbol, aby mě pronásledoval do konce života? Špatné svědomí z toho, že jsem nedokázala zabránit neštěstí, mě dusilo přes dvacet let. Teď dostanu předmět, který ona každý den používala, proto, abych si pamatovala. Dobře pamatovala, co se tehdy stalo.

Šla jsem bezem zarostlou úzkou uličkou se starému domu. Štít už propadl dovnitř do půdy, zbytky cihel se vysypaly k patě domu. Zakopla jsem o kamennou hradbu zahrádky, tedy spíš o to co z ní zbylo. Evokovalo to ve mně vzpomínky z dětství. Dlouho jsem tu nešla, obloukem jsem to místo, jejich dům obcházela. Vešla jsem do dvorku, zpustlého, zarostlého pýrem a truskavcem. Dříve tu měly zahrádku, v ní mrkev, petržel, rajčata. Sladkou mladou mrkvičku nám Haniččina maminka oškrabávala, sedly jsme si na schůdky před dům, pod keře, na kterých rostly bílé kuličky. Říkaly jsme tomu ptačí zob. Takové ty šlapací kuličky obsypávaly keř jako vločky, šlápneš na ni, a praskne to..prask..Házely jsme je na silnici pod kola aut a smály jsme se, jak kuličky praskají. Prask prask. Na chodbě stálo koště, opřené o oprýskanou zeď, zbytky mléka a torza koček se povalovaly před prahem. Tolik koček. Paní je zřejmě otrávila. Napočítala jsem jich pět a kdoví kolik dalších leží kolem domu. Vím, že si lidé stěžovali, že tu smečku koček musí utratit. Vznášel se tu smutný konec obyčejného života, konec nesmířený se ztrátou milované dcery, mé kamarádky.

V kuchyni jsem zaslechla štěbetání. Zaklepala jsem, hezká mladá paní, s kterou jsem se seznámila na hřbitově otevřela.

„Pojďte dál, prosím. Pojďte.“ Rukou mě trochu popostrčila dovnitř, jsem tak tam nějak ostýchavě postávala. „Dobrý den,“ pozdravila jsem.

Poznávala jsem pár místních občanů, kteří mleli na vsi furt dokola, že Haniččina matka je čarodějnice, s nikým se nebaví, neumývá se, nikoho nemá a v obchodě hodinu kupuje rohlík. Divila, jsem se, že tu jsou. Že jim zesnulá vůbec něco odkázala, a do seznamu zahrnula i mě. Mladá žena, neteř, nás všechny zavedla do pestrého pokoje, plného nádherných výšivek, oněměli jsme úžasem.

„Trochu jsem tu musela uklidit, teta poslední týdny neuklízela, nejedla. Jen se starala o ty své kočky. Nakonec je otrávila, vzala si je s sebou. Tolik koček.“ Držela nějaký papír, a začala číst, co kdo od Haniččiny matky dostal. Nikdo nepromluvil. Z pozůstalosti rozdala křišťálový lustr, výšivky, vzdálení příbuzní si mohli odnést zařízení domu, celkem zachovalé. Paní, která nedávno o zesnulé vykřikovala, že je herdekbaba, šeptala muži, že ty dveře se jim budou do chaty určitě hodit a kamna taky. Nakonec mně mladá žena podávala dva sešity. Ohmatané, ušpiněné. Jeden útlounký, druhý objemnější, ohmatanější.

„Vám mám dát tohle,“ s úsměvem mi předala dva notesy.

„Děkuju.“ Rozloučila jsem se, ostatní zůstali. Byla jsem z celé události tak rozervaná, stála jsem dlouho venku před tímto domem s myšlenkami na Haničku. Doma, celý večer, noc, až do rána jsem četla oba deníky. Menší užší psala Hanička. Popisovala, jak jsem blbly, jak jsme spolu kamarádily. Lákal mě víc ten druhý sešit, vzpomínky Haniččiny matky. Začala jsem v něm listovat. Popisovala dceřino narození, školku, školu, jak rostla, co se událo, její smrt. Popisovala, jak s Haničkou stále mluví, ptá se jí, co jí trápí, co chlapci, a že je ráda, že se dostala na školu jako její kamarádka, která utekla z domu, v němž se Hanička zřítila z rozbitého schodiště. Pak dlouze zaměřila pozornost na mě. Celé ty roky, jak mě vídávala, když jsem jezdila s rodinou k rodičům na návštěvu, jak jsem studovala, rostla, žila. Bydleli jsme dlouho pryč, a sem jsme se přestěhovali teprve nedávno. Intenzívně mě pozorovala. Stálo tam…..

Celé roky jsem nemohla otevřít Haniččinu skříň, až teď, když cítím, že se blíží můj konec, jsem rozpoložila její věci na koberec, a vespod posledního šuplíku jsem našla Haniččin deník.

Viděla jsem ji na primici faráře, zdejšího rodáka,měla světlounký kostým, a dvě děti. Její matka je na ní pyšná. Viděla jsem, že je. Taky bych byla na svoji Haničku. Proto ji nenávidím, a proklínám ji.

Viděla jsem ji, jela jsem z pole. Stála u rybníku a házela s dětmi kameny do rybníka. Je vysoká, určitě by byla vyšší než moje dcera. Hanička je mrtvá, ona žije. Nenávidím ji….

Kdyby jich znovu potkala, řeknu ji jak ji proklínám, že utekla, že utekla….

Přes slzy jsem neviděla na písmenka. Ke konci sešitu, už byla skoro nečitelná. Rozmazané zoufalé písmo zlomené ženy.

Celé roky jsem nemohla otevřít Haniččinu skříň, až teď, když cítím, že se blíží můj konec, jsem rozpoložila její věci na koberec, a vespod posledního šuplíku jsem našla Haniččin deník. Po dvaceti letech jsem konečně otevřela Haniččinu skříň. Četla jsem….v něm…moje kamarádka se mě vždy zastala, když se mně ve škole smála děcka, že jsem parchant, ztřískala i kluky..mám ji moc ráda, je srandovní, kope fotbal, to je strašné, s klukama, a přitom bojí se výšek. Nechce se mnou vylézt na střechu starého domu, kam tajně chodíme, protože tam všechno padá…ona nadává,,že tam nemám lézt, ale já chci vidět z dálky zámek, já se výšek nebojím, ona ano, je jí špatně a hodně. Je to moje nejlepší kamarádka. Slíbila, že to neřekne mamince, ona má o mě takový strach, abych si neublížila. Ale ona to neřekne, je to má nejlepší kamarádka a je hodná, moc hodná.

Polykala jsem pláč, na konci deníku Haniččiny matky bylo napsáno odpouštm jí, za nic nemohla, je to nešťastná náhoda, moje Hanička chtěla vylézt tak vysoko, tak vysoko, tak já teď půjdu za ní, nahoru do nebe. Odpusťte mně paní…..moji nenávist. Žijte šťastně. Věra H. Matka Haničky.

Padla jsem na postel, v každé ruce jeden sešit a myslela na obě nešťastné ženy. Na jedno zřícené schodiště. Na svůj útěk a na jejich odpuštění.