Smlouva s Ďáblem


7. června 2010, autor tonyend,



Smlouva s Ďáblem

 

Antonín Kopčil

 

 

Jména i místa jsou smyšlená. Případná podobnost je náhodná.

 

 


 

Úvod

 

 

 

„Když se narodíte vedle hřbitova, tak z vás hrobař být nemusí.

Já se narodil vedle Horní hospody. Alkoholik ze mne je.“

                                                                      Tony Wolf

 

 

 

 

Na tak malou vesnici, jakou je Vidlákov, jsou dvě hospody až až.

Na šedesát osm popisných čísel spíš moc. Vidlákov se může ale pochlubit malým kostelíkem, který stojí na návsi, jednotřídní školou, mateřskou školkou, prodejnou potravin, dvěma zastávkami autobusu a za kostelíkem, na konci vesnice, malým hřbitůvkem.
Tony se narodil v malém domku, který sousedil s Horní hospodou, 5. Února 1953.
Sanitka s lékařem přijela na poslední chvíli. Porod proběhl na místě.
Matku s dítětem odvezla do okresní nemocnice v Brodě. Za týden byli z nemocnice zpět doma. Ale také nemuseli. Při odjezdu z Vidlákova se dopustil mladý a nezkušený řidič sanitky vážného porušení pravidel silničního provozu. Přejel před Brodem železniční přejezd, přestože vyzvánělo zabezpečovací zařízení oznamující řidičům, že se blíží vlak k přejezdu. Nerespektoval je a všechny osoby v sanitce to mohlo stát život. Sanitka projela přes přejezd a o několik vteřin poté projel vlak.

V domku bydlel Tony s rodiči a otcem jeho matky, dědečkem Františkem.

Tonyho máma byla v domácnosti, v invalidním důchodu. Po nezdařené operaci kyčelního kloubu.Chodila velmi špatně, i když měla na pomoc berle.
Jeho otec pracoval celý život u ajnzboňáků, jako mašinfíra lokomotivy. Pracoval ve dne v noci, soboty neděle, svátky nesvátky. Svoji práci miloval nade všechno. Bral ochotně směny navíc, jen aby vydělal více peněz pro rodinu. Práce a zahradničení na malé zahrádce u domku, byly jeho koníčky.

Dědeček František měl v dolní části domku pro sebe jednu místnost, výměnek, ve které bydlel.  Měl tam postel, velkou šatní skříň, stůl, dvě židle a kachlová kamna, kterými si topil a také na nich vařil.
Byl třikrát ženatý. Všechny své manželky přežil.
Babička Gertruda zemřela, když bylo Tonyho matce 16 let. Po smrti babičky Gertrudy se o ni staral sám. Už se neoženil. Měl nějakou smůlu na ženské.
Od mládí pil. Když zůstal sám, po smrti babičky Gertrudy, začal pít ještě víc, než doposud. Pil pivo, borovičku a – ,zednickou´ 20% Bílou lihovinu. Pil moc.  A také moc kouřil. Balil si ručně z papírků a tabáků Taras Bulba a Nová směs cigarety.
Každé ráno brzy vstal a umyl se v otřískaném lavoru u studny. I v zimě.  Pak se oblékl se a pomodlil. Zatopil si v kachlových kamnech. Na plotnu postavil konvičku s vodou. Do hrnku si nachystal Meltu a tři kostky cukru.
Uvařil si kafé z melty a začal šůlat cigarety. Když jich měl alespoň sto kusů hotových, naskládal je do dřevěné krabičky od doutníků. Do kapesní cigártašky si uložil dvacet cigaret. Za den stihl vykouřit celou stovku cigaret, které si ráno nabalil.
Dědeček se staral o domácí zvířata. U zídky na dvorku stály dřevěné kotce s králíky, vedle byl kurník pro slepice a úplně vzadu, měla svůj chlívek strakatá koza Líza. Dvě černé kočky byly soběstačné, přesto i ony měly své misky na mléko. Na dvorku bylo menší hnojiště, dřevěná kadibudka a opodál malá zahrádka. V koutě dvorku byla studna s pumpou na vodu, která se používala na vaření a umývání. Voda ze studny byla vynikající chuti.
Ze dvorku se vcházelo do přilehlé stodoly. Byla plná sena, dřeva, uhlí a v samostatném boxu dřevěných pilin. Pilinami topili Tonyho rodiče v kamnech, nazývaných – ,piliňáky´, která měli v ložnici a obývacím pokoji.
Stodolou se dalo projít, otevřít si vrátka a vstoupit na dvůr Horní hospody.
Tudy chodil dědeček František do hospody a opilý se zase vracel domů, do svého výměnku.
Dědeček byl v širokém okolí považován za vynikajícího zedníka. A pijana, alkoholika.

Tonyho otec byl výborný pracovník Českých drah. Doma byl tvrdý, jako bachař na Mírově.
Nikdy nekouřil, nebyl opilý. Jen občas si po nedělním obědě, když neměl službu, otevřel jedno láhvové pivo. Sedmistupňové.
Máma byla hodná, starostlivá žena a manželka. Nekouřila a nikdy nevypila ani sedmistupňové pivo.
Nesnášela dědovo chlastání a smrad z jeho cigaret.
Nedej Bože, když si děda po důchodu dopřál a koupil si v trafice u válečného invalidy Malošíka doutníčky -,Viržínka´.
Máma měla v očích smutek z toho, že se u ní nepovedla operace, že je invalidní a musí být doma.
V dědečkovu výměnku, který sloužil jako ložnice a kuchyně zároveň, se neobjevovaly mouchy, ani komáři.
Kouřil si tam ty své cigarety ve dne v noci, takže by jim hrozila otrava kouřem.
Tonymu to nevadilo. Naopak. Byl fascinován, jak děda uměl kouřit.
Sledoval jej, jak si vytáhl cigaretu z cigártašky, zapálil si ji zapalovačem, který si sám vyrobil v zákopech 1. Světové války kdesi v Itálii, z nábojnice do pušky. Popotáhl si a nasál nosem kouř do plic. Vypustil jej ven pusou, jako nějaký čert.
Měl mnohokrát možnost vidět dědu, jak se vrací domů z hospody opilý přes stodolu. Jak se motal, občas upadl na zem a pak, ač byl křesťan, tak docela nekřesťansky sprostě nadával.
Líbilo se mu to. Tak to Tony viděl, když mu bylo pět let.
To nemohl tušit, že i on bude jednou pít pivo a kouřit.
Do života mu zasáhl osudově jeho děda.
  
Psal se rok 1958. Bylo mi pět let.
Nastalo překrásné léto, byl čas žní. Přes vesnici jezdily sem a tam vozy tažené koňmi.
Svážely z polí snopy obilí k družstevní mlátičce, v místním JZD. Od mlátičky odjížděl bafající traktor s vlečkou plnou vymláceného zrní k sýpce.
V ovzduší voněla sláma a vrabci měli hody. Zobali v prachu cesty zrní, které spadlo z vozů a vlečky na zem. Holubi vzlétali a zase usedali na střechy domů, na dráty telegrafního vedení a sbírali v sobě odvahu slétnout dolů, aby se také zúčastnili těchto nečekaných hodů.

Byla srpnová sobota.
Děda šel do Horní hospody po obědě, jak vždy říkal na -,jedno a velkou borovičku´. A zahrát si karty.
Hrál jsem si s kluky celé odpoledne na Četníky a zloděje.
Dostal jsem velkou žízeň. Přerušil jsem hru a šel jsem se domů napít. Té naší skvělé vody ze studny. V chodbě stál smaltovaný kýbl s vodou. Nabral jsem si vody do hrníčku a žíznivě ji pil.
Máma byla nahoře v kuchyni. Slyšel jsem, že umývá nádobí.
Prošel jsem chodbou a zamířil jsem ke kuchyni. Otevřel jsem dveře a díval jsem se, jak umývá nádobí ve škopku.
Máma mě uviděla, jak stojím ve dveřích.
„Chceš mi pomoci? Budeš mi utírat nádobí?“
„Ano, maminko, pomůžu ti.“
Podávala mi talíře, hrnky, příbory a nakonec hrnce. Utíral jsem nádobí a máma je skládala do bílého kredence.
Od malička mě učila všechny možné domácí práce. Později mi to přišlo vhod.
Uměl jsem vařit, upéct koláč i prát. Jen žehlení mi nešlo. Nechlubím se, ale kolik chlapů o sobě může říct, že se o sebe dokáže postarat?
Otec, ten mne naučil na slovo poslouchat. Do jisté doby.
A udělat ze smrkového špalku třísky na podpal v kuchyňských kamnech, polínka, a jak správně natlouct pilinamy ,patrony‘, pro kamna piliňáky. Natlouct piliny okolo středového kolku tak, aby když budou v noci hořet, aby nebouchly.
A jak se vyznat ve vlakovém jízdním řádu, kde a kdy přesedat na další vlak. Znal jsem tak jako malý kluk všechna velká vlaková nádraží. Cestovali jsme vlakem po celé republice, ale nikdy jsme nešli do města, do kterého jsme přijeli. Stačilo mu poznávat nádraží.
Máma s námi nádraží neobjevovala. Schodky do vagónů byly pro ni příliš velkou a hlavně vysokou překážkou. Proto byla doma, nasmažila nám řízky na cestu a já s otcem cestoval vlaky, když měl volno a náladu někam si vyjet.
Nádraží, tunely, lokomotivy, vagóny, semafory a kolejnice, to byl otcův svět, který miloval nade všechno. 
To byl jeho svět.
Jenže to bylo pro můj život málo.
Piliňáky jsem uměl dobře natlouct, ale mohl mě taky naučit, jak někoho ztlouct, jak se bránit násilí.
Vlastně mě nenaučil ničemu.
Posadil jsem se na své malé štokrle a díval jsem se na mámu, jak se chystá k přípravě večeře.
„Toníku, už nepůjdeš ven za děckama?“
„Já budu doma. Venku je moc horko.“
Z kostelíku na návsi se rozezněl zvon. Ohlašoval do širokého okolí klekání.
Blížil se letní večer a děda se z hospody nevracel.
Máma se podívala na hodiny visící na zdi.
„Toníku, běž prosím tě do hospody a řekni dědovi, že má jít domů, chystám večeři.“

Nevím dodnes, proč se takto rozhodla.
Proč tam raději nešla sama.
Šel jsem pro dědu a poznamenalo to celý můj další život.
Ale i kdybych tam ten večer nešel, stejně by byla podobná situace o něco později.
Děda by se o to jistě postaral.

Prošel jsem dole chodbou a vstoupil jsem na dvorek. Otevřel jsem vrátka na stodole a tím, že bylo ještě hodně světlo, nebál jsem se stodolou projít. Kdyby bylo tma, nebo jen šero, bál bych se do ní vstoupit. Každý předmět v ní vrhal podezřelé stíny, které mi naháněly strach.
Rychle jsem proběhl stodolou a otevřel jsem si zadní vrátka, kterými jsem se dostal na dvůr Horní hospody.
Zavřel jsem je za sebou na petlici a šel jsem přes dvůr k bočnímu vchodu hospody.
Na dvoře měl hospodský, pan Branecký, svého psa, vlčáka Rona. Byl uvázaný na řetězu u boudy.
Ron budil respekt. Ležel na zemi a chlemtal vodu z misky, aby se osvěžil v tom horku.
Podíval se na mě, ani neštěkl na pozdrav. Mě znal. Byl ale z toho vedra tak líný, že nezaštěkal ani na chlapy, kteří se vypotáceli ven z hospody a šli čůrat na venkovní záchod.
Tím byla čímsi načerno natřená zeď s odvodním kanálkem. Kolem ní to šíleně páchlo močí.
Z hospody se nesl hluk. Srdce se mi rozbušilo. Měl jsem vstoupit do hospody sám.
Dveře byly dokořán. Hospodský větral.
Prošel jsem jimi a stál jsem v sále. Nálada v hospodě mně hned učarovala.
Vzduch tam voněl i smrděl zároveň. Pivem, kořalkou a šedomodrým dýmem z cigaret, viržínek a fajfek.
Chlapi seděli za stoly s pobryndanými ubrusy. Popíjeli pivo a kořalku. Někteří hráli karty.
Hádali se při hře o pár haléřů a povykovali při tom podle toho, kolik kdo měl vypito.
Stál jsem a díval jsem se na pana Braneckého, hospodského, jak dovedně roztáčí mosaznou pípou na výčepním pultu piva do krýglů. V koutku úst měl zavěšenou dlouhou fajfku, ze které občas zabafal, aby nevyhasla. Stál tam jako král u svého trůnu. Jeho království byla Horní hospoda a poddaní místní štamgasti.

Nechápavě se na mě podíval. Jak to, že jsem přišel sám. Malá děcka mohla do hospody přijít jen v doprovodu dospělých. Mávl rukou, ukázal mi, kde sedí děda.
Pomalými kroky jsem zamířil ke stolu, u kterého děda seděl. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Chlapi si občas odplivli na dřevěnou podlahu. Nikomu to zřejmě nevadilo. Stejně tak, když někdo vylil trochu piva z krýglu na zem.
Děda seděl u zadního stolu u otevřeného okna a hrál se sedláky taroky, karetní hru, kterou perfektně ovládal. Podle toho, jak se na židli kymácel, bylo jasné, že to nebylo jen jedno pivko a borovička, na které si po obědě zašel.
Když mě uviděl, kývl na mě, abych si sedl na židli u vedlejšího stolu, který byl volný. Trochu jsem se bál. Pro ty chlapy si chodily jejich ženské a my, děti, jsme se tomu venku před hospodou smály, když jsme viděly, jak si je vlečou domů opilé a cestou jim spílají.
Za týden seděli chlapi v hospodě zase.

Teď jsem ale stál před dědou sám.
„Dědo, maminka vzkazuje, že už máš jít domů, že chystá večeři!“
Rozhněval se.
„Cóó? Mně sakra nebude nikdo rozkazovat, kdy mám jít z hospody domů!“
Ukázal na židli a poručil, abych si sedl. Poslechl jsem.
Děda se otočil k hospodskému a zavolal, že objednává tři piva a tři borovičky.  Pro sebe a spoluhráče. Pak se najednou na mě tak divně zadíval. Zavolal, že objednává ještě jednu velkou zelené kořalky.
Hospodský po chvíli přinesl všechno objednané na tácu ke stolu. Pití vyskládal před chlapy.
Vzali do ruky plné krýgle s pivem a hlasitě s nimi o sebe třískli. S výkřikem Na zdraví pivo vypili na ex a navrch tam šoupli štamprle borovičky. Utřeli si brady a dál hráli karty. Mě si nevšímali.
Na rohu stolu zůstala stát jedna velká štamprle zelené kořalky. Svítila jako magické zelené oko. Děda mi ji podal.
„Na! Vypij to.“
Měl jsem strach se napít. Co když mě děda jen tak zkouší?
Znova zopakoval, abych si štamprli vzal a vypil ji.
Zavládla ve mně silná touha napít se a poznat tak, co – ,To´ ti chlapi v hospodě pijí, že jim to tak chutná, že tam vydrží sedět až do noci.
Ta touha byla silnější, než byl ten strach.
Vzal jsem si od dědy štamprli a pozvedl ji ke rtům.
„Pij!“
Ucítil jsem nádhernou vůni mentolu, tak voněly mé oblíbené bonbóny. Poslechl jsem dědu. Štamprli jsem vypil podle vzoru, jako oni, na ex. Vypil jsem ji stejně, jako kdybych pil limonádu Rubín.
Chlapi se tomu začali smát. Nevěděl jsem, co je na tom tak směšného, veselého, ale oni se smáli, až jim tekly slzy po zarostlých tvářích.
Děda mi podal krýgl. Byl těžký, držel jsem ho oběma rukama a pil jsem z něj studené, lahodné pivo.

V ten samý okamžik, v mých pěti letech života, kdy jsem neuměl počítat, psát a číst, v ten okamžik, kdy jsem vypil jednu velkou štamprli zelené kořalky a trochu piva, se mi zjevil sám Ďábel.
Spatřil jsem ho jen já.
Řekl mi, že jsem právě podepsal Smlouvu. Smlouvu s Ďáblem na celý svůj život. K podpisu nevyžadoval, abych se řízl do prstu a podepsal se vlastní krví, třeba třemi křížky, když jsem mu řekl, že ještě neumím psát.
„Neumím ani číst, nevím, co je v té Smlouvě!“
„To nevadí.“
Místo podpisu, bylo mé první vypití alkoholu. Uznal to za právoplatné. Byl nadmíru spokojen. Takového klienta neměl každý den. V Pekle bude pochválen, že dokázal tak mladou dušičku svést na cestu k zatracení.
Já to však netušil. O tom, že je Smlouva platná, o tom jsem se přesvědčil o pár let později.
Ďábel, než zmizel, pošeptal mi do ucha, co je ve Smlouvě napsáno.

„Od této chvíle budeš ve svém životě pít! Pít víc a víc. A můžeš mi věřit, na mě je po čertech dobré spolehnutí, já nelžu, že ti budu věrně sloužit.
Ale nikdy ti nedám nic dobrého. Naopak! Dostaneš jen to špatné a zlé.  A všechno dobré, co kdy budeš mít, to ti budu stále brát.
Když budeš na samém dně, a já si nebudu mít co vzít, pošlu k tobě svoji vzdálenou příbuznou. Sestřenici Smrt. Pak Smlouvu roztrhám.“

Zatočila se mi z toho hlava.
Děda si vzal krýgl a postavil jej na stůl. Znovu objednal pití. K odchodu se nechystal.
Zůstal jsem sedět na židli a najednou se mým tělem začala rozlévat zvláštní horkost. Na jazyku bylo cítit sladkost i pálení po peprmintu, mentolu. Ale mentolový bonbón to nebyl. Vypil jsem velkou štamprli zelené kořalky na ex.
Bylo mi to velmi příjemné. Byl to, vyjímečný okamžik v mém životě. Chtěl jsem odejít. Slezl jsem ze židle, že půjdu domů za mámou.

Ano, já chtěl, ale ono to najednou z ničeho nic nešlo. Nic nešlo, jak jsem chtěl já! Chtělo se mi létat, nevím proč, vždyť jsem neměl křídla. Nemáš křídla?  Žádný problém. Stačí mávat rukama a už se poletí vzhůru ke stropu.
Naštěstí jsem nemával asi dost silně, vysoko jsem nevzlétl a spadl jsem na uslintanou podlahu hospody.
Létání nefungovalo.
Vstal jsem a pokoušel jsem se odejít. Má chůze byla nejistá, šel jsem cik cak, od stolu ke stolu, ztrácel jsem rovnováhu. Nohy vůbec neposlouchaly. Já chtěl jít a ony ne a ne! Hlava se mi motala a vůbec, všechno okolo mě se začalo roztáčet, jako velký kolotoč na pouti.
Nechápal jsem, proč tomu tak je a bylo mi to jedno.

Kdybych se mohl otočit a podívat dozadu, k dědovu stolu, uviděl bych ty chlapy, jak se smějí ještě více, než když jsem ten alkohol vypil.
Utírali si uslzené oči do posmrkaných kapesníků, do rukávů, jak se nasmáli a plácají dědu po zádech.
„Fando, krucifix, toto se ti teda povedlo, dívejte se na něho, jak je ten kluk ožralý!“
Propotácel jsem se hospodou ne k bočnímu vchodu, kterým jsem přišel, ale kličkoval jsem, nevím proč k hlavním dveřím do ulice. Nevěděl jsem, kam jdu, ale chtěl jsem domů, za mámou.
Jakmile jsem se ocitl na horkém vzduchu, tak to se mnou praštilo a válel jsem se po zemi. Zůstal jsem ležet v prachu cesty u masivních dveří a nebyl jsem schopný pohybu.
Vnímal jsem jen hluk z hospody. Nemohl jsem mluvit, jen jsem si něco brumlal a bručel nesrozumitelného.
Zvedal jsem své dětské ruce k mosazným klikám dveří. Snažil jsem se napodobovat hospodského Braneckého, myslel jsem, že jsou to mosazné pípy a chtěl jsem také čepovat pivo do krýglů.
Dvakrát doleva, jednou doprava, zavřít pípu, počkat až sedne bílá pěna a dotočit.  Pak bude sklenice plná zlatého moku s nádhernou bílou čepicí nahoře.
Nevím, jak dlouho jsem tam mohl ležet. Pokusy vstát a odejít jsem vzdal. Nešlo to.Poprvé v životě jsem byl opilý. Nevěděl jsem, čí jsem, proč ležím u dveří.
Nevěděl jsem, že mě tam uviděla sousedka Šestáková.

Prý si myslela, že si tam hrajeme s kluky. Ale žádné jiné neviděla. Jen mne. Ze zvědavosti se na mě přišla podívat. Proč tam ležím, proč se nehýbám.
Náhodou šla kolem také Musilová do kostela. Myslely si, že jsem asi upadl a udeřil se do hlavy, možná jsem v bezvědomí. Zvedly mě a odnesly k nám domů. Naštěstí jsme bydleli hned vedle hospody.
Jenže ono to bylo mnohem horší, než kdybych upadl a rozbil si hlavu.
Nevím, jak jsem se ocitl ve své posteli. Probudil jsem se až v neděli pozdě dopoledne.
Máma seděla u mé postele a plakala.
Dlouho, dlouho jsem spal. Zdály se mi neuvěřitelné sny, plné barev, prapodivných krajin a nestvůr.  Takové sny jsem před tím neměl.
Bylo mi zle od žaludku, měl jsem ukrutnou žízeň, potil jsem se a třásl zimou, přestože bylo léto.
Poprvé v životě jsem měl pocit jakési viny a strachu z nevysvětlitelného.
Nevěděl jsem, že za ten stav může má opilost a následné střízlivění.
Nevěděl jsem, že se ještě v ten večer pohádala máma s dědou a vyčetla mu, že mě mohl tím sviňským chlastem zabít!
Bylo by mi to fuk. Chránil bych dědečka, kterého jsem obdivoval, i když mě mohl zabít.
Já ale žil a měl svoji první zkušenost s alkoholem a opilostí.
Nemohl jsem tušit, jak mě to v životě poznamená.
Má Smlouva s Ďáblem byla podepsána a potvrzena první opilostí.
Ďábel byl nadmíru spokojen, jen se smál.

V pěti letech jsem se poprvé opil a vystřízlivěl.  Na Smlouvu jsem zapomněl. Ďábel ne. Ten nezapomíná. Čekal trpělivě na další vhodnou příležitost, aby ji připomněl.

 

 





Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem” - 5


    Eva   (7.6.2010 (14.28))

    Ahoj, mohu Tvůj příspěvek trochu upravit co se týče formátu? Aby se dal lépe číst?


    tonyedn   (7.6.2010 (14.39))

    Jsem technický antitalent a s PC mám chladný vztah... Prosím, volám SOS kdo poradí a pomůže?


    Eva   (7.6.2010 (15.20))

    Jen jsem to trochu zarovnala do krajů a udělala odstavce. Už je to OK.


    Ivna   (11.6.2010 (21.49))

    Stihla jsem přečíst alespoň toto a vypadá to nadějně. Těším se, co bude dál. Píšeš pěkně.


    Ivna   (9.8.2010 (13.49))

    Ten úvod je nádherně úderný



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička