Trojitý Nelson – kapitola 3


8. prosince 2011, autor olda,



„Odpusť nám naše hříchy, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého,“ s lehkou úklonou dokončuje kněz. A sborové „Amen“ ještě vibruje prostorem až kdesi vysoko pod klenbou starého kostela.

Kadidlo, varhany, usmrkané, poplakávající babky.

Nikoho z nich nezná…

„Toto má chuť staré patinované dřevěné sochy, kdežto obřad na úřadě byl jako plastiková hračka z pouti,“ pomyslí si Jakub, ale stále se nemůže plně soustředit na obřad.

Takovéto ztišení, vznešený pocit.

Žádná „korunovace“…

Mystické zasvěcení…

Nic se nedostavuje…

V kostele je ještě vánoční výzdoba, která je díky tomu, že se kostel nevytápí, stále svěží.

Andílci mají týž strnulý úsměv.

Dětská těla s obličeji padesátníků.

Alžběta už řekla své „ano“ a přitom se jí v chladu u pusy vytvořil malý obláček páry.

Dva obláčky páry, které se rozplynuly v prostoru.

Dvě duše, které tímto symbolem splynuly na věky věků – Amen.

„Jděte ve jménu Páně.“

A i na Georgovi, kterému už zimou zčervenal nos, je vidět, že je tomuto konci rád.

A závěrečné „Bohu díky“ zní až jaksi sarkasticky.

Není hostina, jen slavnostní oběd v nejužším kruhu.

Nikdo netuší, jen novomanželé, že slavnostní stůl jsou staré dveře, ke kterým tchán ráno přitloukl čtyři nohy. Sněhobílý ubrus už vytvořil dokonalou iluzi tabule.

Tlachání příbuzných.

Zbrusu nových příbuzných.

Jak v hospodě. O svatbě, mladých, dětech atd. už nepadlo ani slovo. Lojza z Hodic vypráví o tom, jak za války omylem vypustil sádlo z kosteleckých masných závodů do rybníka a několik dnů to potom vysvětloval na gestapu. Dědeček zas své oblíbené náboženské úvahy. Jeho bratr Pepa z Nové Vsi zas něco o výhodných nákupech v bazaru.

Co jim slina přinese na jazyk.

Ani nevypráví o tom, co by mohlo zajímat druhé.

Poslouchají sami sebe.

Jak to tak bývá.

Snaží se ze sebe vysypat to, co je tíží, čeho jsou plni a samozřejmě si trošku přidávají, aby toho „hrdinu“ v sobě ještě trošku vykrmili spolu s ješitností.

Není divu.

Žijí vesměs sami a ještě na samotách.

Pijí obřadně, jedí pomalu a s úctou.

Upracované, šlachovité ruce, které desetiletí poklízely dobytek, opravovaly chalupy, pracovaly na poli, svážely dřevo z lesa…

Ruce, které už nejde umýt, jak se do nich ta celoživotní dřina otiskla a stala se jejich součástí.

Napětí povolilo.

Jen Alžbětina maminka, ochrnutá na spodní část těla, se nezúčastňuje. Sedí zamyšleně v kuchyni u kamen a udržuje oheň. Žije ve svém světě.

Kolem kamen vede přívod vody, který je pokryt zarezlou patinou, jen jedno litinové koleno je lesklé, jakoby pochromované.

Jakub se jí jednou ptal proč?

„Ale, jak si tady tak přemýšlím, tak tu trubku mnu a ona se tak vyleštila,“ pohlédla na něj maminka pomněnkovýma očima, jaktože nechápe tak prostou věc.

Muselo to být hodně hodin přemýšlení…

Když za ní párkrát Jakub přišel, jen na něj zpoza stoličky vzhlédla, jako by se právě probudila ze snu.

Seděla tady stará, nemohoucí, opuštěná.

Bytost z jiného času.

Smích z vedlejšího pokoje snad ani nevnímala.

Jakubovi rodiče opět nezapadli. Seděli stísněně na krajíčku židlí, divže si nenechali kabáty s tím, že za chvíli musí jít. Seděli jaksi štítivě a jejich pohledy říkaly: „Chlapče, chlapče, proč..?“

Hosté se pomalu rozcházejí.

Zůstává jen smutné torzo hostiny.

Podivný surrealistický obraz na stole ze zamaskovaných dveří.

„Jenom abych neupadl, ztratil bych důstojnost,“ žertuje před chalupou kněz. Stojí s balíčkem výslužky a hledá ztracenou rovnováhu na náledí, které se už zase vytvořilo ze sněhové břečky.

Do místnosti zavál ostrý chlad a s posledním návštěvníkem odešla i ta slavnostní atmosféra.

Ve tmě mizí Georgova drobná černá postava, kterou vrzavě osvětluje kývající se stará lampa na rohu ulice. Kostelní zvon odbíjí půlnoc a Jakub slyší v jeho zvuku radost z toho, že se domácí pán vrací „domů“.

První posvěcená společná noc.

Alžběta ještě přikládá do kamen polena dřeva.

V místnosti to zavoní smůlou a protisvětlo z pukliny v litinové plotně prorýsuje obrysy jejího pružného těla pod lehkou noční košilí.

A za chvíli už akord dvojího dechu oznamuje do tmy splynutí těl i duší v očekávání budoucího. Štěstí ze vzájemného darování lehce podbarvené obavami z neznáma.

„Bim, bam.“

Maják v moři času oznamuje, že čas se nezastavil.

Teplo, útulno, blízká bytost.

Štěstí…

A ještě těsně předtím, než se Jakub propadl do náruče spánku, zazněla mu v myšlenkách Georgova slova z ranního obřadu.

„A neuveď nás v pokušení a zbav nás od zlého…“


 

 






Zařazeno v kategorii Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 3” - 1


    Eva   (9.12.2011 (13.47))

    Tak teď jsem napnutá jak struna, tuším, že svatební noc bude průšvih. Moc se mi líbí zmínka o ohlazeném koleni trubky, tím jsi o její mamince řekl mnohem víc, než sáhodlouhý psychologický rozbor.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička