Smlouva s Ďáblem 3. díl


7. června 2010, autor tonyend,



Televizor jsme doma neměli, tak jsem si četl. Objevoval jsem stále nové a nové vědomosti.
Když jsme se přestěhovali do Brodu, tak mě rodiče nutili, abych s nimi chodil do kostela. Nelákal mě.
Každou neděli ráno jsem s nimi do kostela šel. Oba byli silně věřící. Já ani trochu.
Společně jsme vstoupili do kostela hlavním vchodem.
Naučili mě, abych si namočil prsty pravé ruky v mramorové vaničce, ve které byla jakási svěcená voda. Byla studená, jako ta doma, která nám tekla z kohoutku v kuchyni, nebo v koupelně.
Pak jsem se musel pokřižovat a pokleknout. Potom si naši šli sednout do dřevěné lavice.
Já ne. Řekl jsem, že půjdu blíž k oltáři, abych lépe viděl na pana faráře.
Ale kdepak, abych lépe viděl. Rychle jsem se protáhl davem věřících a utekl jsem z kostela ven bočním vchodem.
Ani kázání pana faráře mě nepřesvědčilo, abych začal věřit v Boha. Když byla mše u konce, vstoupil jsem zase do kostela a zůstal jsem stát u hlavních dveří a předstíral jsem, že jsem byl v kostele po celou dobu. Naši moji lež neprohlédli. Dostal jsem dvě koruny a mohl jsem jít do kina Oko na promítání filmu.
 
Věřil jsem, že je něco mezi nebem a zemí, ale že je to Bůh, tak tomu ne.
V Boha jsem přestal věřit ještě před školní docházkou.
Máma mi dala na svačinu chleba s máslem a jablko.
Šel jsem s chlebem a jablkem ven, za kluky. Jablko jsem snědl celé, ale chleba jen půlku.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, nahoru dolů, do všech světových stran, a když se nikdo nedíval, tak jsem půlku namazaného chleba máslem zahodil do kanálu.
 Se sklopenou hlavou jsem čekal, co se stane, co mi udělá Bůh za to, že jsem pohrdl božím darem, jak doma o chlebu mluvili naši.
Nevím, kde v tu chvíli byl Bůh, ale nablízku rozhodně nebyl. Žádný trest nepřišel.
Měl jsem jen špatné svědomí a to byl asi ten trest za to, jak jsem s chlebem naložil.
Pochyboval jsem, že existuje Království nebeské.
Definitivně jsem v Boha přestal věřit, když Sovětský svaz vypustil do vesmíru prvního kosmonauta světa, majora Gagarina. To bylo slávy!
Doma jsem naštvaně prohlásil, „že soudruh Gagarin byl ve vesmíru, vysoko nad zemí, kterou obletěl a do žádné Nebeské zdi nenarazil. Tak tam Bůh není.“
Máma zalapala po dechu. Otec se zamračil a beze slova si vzal klíč od sklepa a šel naštípat pěkně ostrá polínka. Během chvilky byl ze sklepa zpět s náručí polínek.
Vyskládal polínka na parkety do koutu v obýváku a poručil mi, abych si na ně klekl.
Půl hodiny jsem na nich za trest klečel.
Slzy mě tekly bolestí, ale trval jsem si na svém. Bůh není. Alespoň ne pro mne.
Nejvíc to mrzelo mámu. Chodila do kostela a modlila se, aby zase mohla dobře chodit. Modlila se k Bohu a ke všem svatým, ale zázrak se nekonal. Berle neodložila. Ale ten zázrak bych jí přál.
 
Učitelé se mě vyptávali, jestli v Boha věřím. Řekl jsem, že nevěřím. Měli radost.
Naočkovali mě už v Jiskřičkách, že jedině Čuk a Gek, Timur a jeho parta jsou ti praví, kterým můžu věřit.
Když jsem přešel z Jiskřiček do Pionýra, nosil jsem bílou košili a na krku rudý šátek.
 Povinně, jako ostatní spolužáci.
To mně zase říkali, „že jedině komunisté a Sovětský svaz je pro celosvětový mír.
 Až budu větším, že si místo bílé pionýrské košile obléknu modrou, svazáckou.
 A až budu ještě větší, tak se stanu kandidátem Komunistické strany Československa.
A u odvodu mám říct, že chci na vojně být jedině u vojska Pohraniční stráže.
S nabitým samopalem a vlčákem u nohy budu bránit a chránit naši drahou vlast před Západními záškodníky a vrahy.
A správný Pionýr je ateista.“
Nevěděl jsem, co to znamená. Soudružka vedoucí mě poučila.
„Ateista nevěří v Boha. Nosí třeba bílou košili a má správně uvázaný šátek u krku. Rudý.“
Bílá košile a pionýrský šátek mně vydržely až do 5. třídy. Ateismus mnohem déle.
 Na školním záchodě jsme potkali jednou nějakého kluka, z 9. třídy.
Ten Pionýr nebyl.
Jak nás uviděl, tak nám řekl, „že si máme s tím rudým hadrem vytřít prdel.
Že mu fotr dávno řekl, že je Pionýr komunistická obdoba nacistických Hitlerjugend.
Že on bojoval proti Hitlerovi a teď podobně blbnou lidi komunisti.“
Kouřil cigaretu Globus. Nabídl jednu i nám. Byli jsme machři, tak jsme si ji zapálili a zavřeli jsme se do kabin. Podávali jsme si ji pod plechovou stěnou záchodu z jednoho do druhého.
 Cigareta glóbuska byla ale moc tlustá, dlouho jsme ji kouřili a tak jsme prošvihli začátek hodiny.
Co bylo nejhorší, objevil nás tam školník, který šel na záchod a ucítil tam cigaretový kouř.
Odvedl nás k řediteli. Já, Olda, Mirek a Láďa jsme dostali poznámku do Žákovské knížky.
 A Ředitelskou důtku, od které byl jen malý krůček ke dvojce z chování.
Po škole jsme celí rozmrzelí šli do parku Kotva, do našeho oblíbeného Doupěte.
Zapálili jsme si každý cigaretu partyzánku a rozebírali jsme naši situaci.
 Nic jsme nevymysleli. Cestou domů jsme cucali mentolové bonbóny a připravovali si prdele na výprask.
Olda ale na něco přišel.
„Kluci, když máme mít průser, tak ať stojí za to! Zítra ráno přijdeme do školy bez bílých košil, ale šátky si vezměte. Sraz před vyučováním na hajzlíku! Doma ale neserte, nechte to až na ten školní.“
Na druhý den, po výprasku jsme se sešli na záchodě.
Olda vstoupil do kabinky a stáhl si kalhoty. Dveře nechal klidně otevřené.
Nevěděli jsme, co zamýšlí.
Vykadil se a místo toaletního papíru použil pionýrský šátek. Byla řada na nás.
 
 Jenže se na záchodě objevil spolužák Dlabajík. Třídní šprt a donašeč.
Když uviděl, jak se v Oldově ruce proměnil rudý šátek na hnědočervený, nemeškal a utekl ze záchodu.
Řekl to soudružce učitelce.
Všichni jsme byli z Pionýra okamžitě vyloučeni. Byli jsme na ředitelově černé listině až do 9. třídy.
Byli jsme stádo černých ovcí mezi rudými.
Olda dostal za ten výtěr trojku z chování. Málem dostal i polepšovnu. My jsme dostali dvojky z chování. „Zneuctili jsme symbol,“ jak řekla soudružka učitelka, „míru a pokroku. Rudý pionýrský šátek.“
Vyhodili nás z Pionýra. Díky tomu jsme měli více volného času pro sebe.
Ta událost neměla tak dramatický dopad doma.
Máma řekla: „V Boha věřit nechceš a Pionýru ano, vždyť je to blbost. Jednou na to přijdeš sám, čemu máš v životě věřit.“
Za tuto dvojku jsem výprask nedostal. Divil jsem se.
Pan Berka dokonce kluky pochválil. Ale to už měl v sobě dva litry třešňáku.
Nevěřil jsem v Boha ani v Pionýra.
Nezbylo mi, než začít věřit sám sobě.
To co mi řekla máma, bylo asi první moudro, které jsem si zapsal za uši.
„Jednou na to přijdeš sám, čemu máš v životě věřit.“
 
 
Byly prázdniny, po kterých jsem měl chodit už do 8. třídy ZDŠ.
Na svůj věk jsem byl vysoký a hubený kluk. Otrkal jsem se životem ve městě, ale hlavně v naší partě.
Vedle našeho domu stál dům, ve kterém bydleli Moravcovi.
Paní Moravcová byla vedoucí prodejny Ovoce a Zelenina. Její muž pracoval ve své, ale dávno znárodněné zámečnické dílně, kterou měl ve dvoře.
Jednou mě zastavila a zeptala se, jestli si nechci vydělat nějakou korunu.
No jasně, že bych chtěl!
 
Stačilo jít k nim domů v sobotu po obědě. Dala mi peníze, dvoulitrový skleněný džbán a poslala mě do Zámecké restaurace pro pivo.
Pivo jsem přinesl a dostal jsem dvě koruny, někdy pomeranč, nebo kus ananasu.
Než jsem ale s pivem přišel, tak se na hrdle džbánku držela krásná hustá bílá pěna z plzeňské dvanáctky.
Aby náhodou nespadla, jen tak zbůhdarma na chodník, napadlo mě pozvednout džbán k ústům a pěnu olíznout. Byla příjemně hořká. Něco mi říkalo, že tu chuť přece znám.
Fouknul jsem do husté pěny. Byla pod ní zlatá hladina piva.
Neodolal jsem a znovu jsem zvedl džbán ke rtům. Dal jsem si pár hltů chladného piva.
Mozkem mi projel jako blesk ten samý pocit, který jsem měl, když jsem se před mnoha lety poprvé napil alkoholu v Horní hospodě. Bylo to tak příjemné.
Jen ta dobrá nálada a euforie se nedostavila.
Bylo to jen pár hltů piva a trocha pěny.
Před očima se mi zjevil Ďábel.
Řekl: "Jen se pořádně napij. Děláš dobře, že naplňuješ Smlouvu. Ale ten pravý čas teprve přijde.“
Zamával mi Smlouvou a zmizel.
 
Tak jsem se znovu napil. Po napití jsem dostal neodolatelnou chuť napít se zase.
Měl jsem ale strach, že to paní Moravcová pozná, že je piva ve džbánu málo.
Vynadá mi a nic mi nedá od cesty. Ale hned mě napadla pěkná výmluva, lež, že já za to nemůžu, to ten výčepní načepoval málo piva do džbánu.
Neušil jsem, že začínám dělat největší chybu v životě.
 Nepřišlo mně nijak varující, že se začínám těšit na každou sobotu, na to jak půjdu pro pivo a jak se napiji. Neuvědomoval jsem si, na jakou cestu se vydávám.
Už mi nešlo o ty dvě koruny a nějaké dobré ovoce.
Myslel jsem jen na to, že se zadarmo napiji tak dobrého piva.
Pro pivo jsem chodil pravidelně každou sobotu až do 9. třídy ZDŠ.
Když si všimla, že je piva ve džbánu pořád méně, pochopila, že za to nemůže výčepní, ale já a už jsem pro pivo nechodil. Nechtěla mne.
 
 
Z ničeho nic k nám začal děda jezdit na návštěvu častěji.
Na svůj věk byl neobyčejně čilý. Bylo mu 69 let. Život na Vidlákově jej začal unavovat. Žil tam sám.
Bylo mu nějak smutno a tak k nám jezdil každou neděli dopoledne.
Přijel autobusem v 9 hodin na autobusové nádraží. Tam jsem na něj čekal. Doprovodil jsem ho k nám.
Pokaždé přivezl zabitého králíka. Máma poděkovala a dala králíka do leničky. Už jsme byli moderní. Měli jsme ledničku i televizor.
Uvařila dědovi dobrou černou kávu a vyprávěli si. Po kávě si šel děda ven zakouřit. Když se vrátil, řekl, že jde do kostela.
Abych šel také. Nechtělo se mi, ale šel jsem. Podváděl jsem dědu, stejně jako naše. Do kostela jsem vstoupil s dědou hlavním vchodem a rychle se mu ztratil mezi věřícími. Okamžitě jsem utekl z kostela bočním vchodem. Jak vyzváněl zvon před koncem mše, tak jsem se do kostela vrátil. Stál jsem zbožně u hlavních dveří a čekal jsem, jak bude děda vycházet z kostela ven. Po kostele jsme měli jít domů a děda měl u nás zůstat na oběd.
Jenže děda měl jiný plán.
Zamířil k nedaleké hospodě, do které rád chodil. K Pavelcům.
Oběd prý neuteče.
Vešli jsme dovnitř a posadili jsme se k prvnímu volnému stolu.
Přišla za námi starší servírka.
Děda si objednal pivo a borovičku. Když byla servírka na odchodu do výčepu, tak na ni zavolal, aby přinesla piva dvě.
Zeptala se jaké má to druhé být. Čepovali tam totiž světlé a tmavé Litovelské pivo.
Děda se mě zeptal, jaké si dám.
„Já?“
„No ty!“
„Tak to tmavé, černé…“
Servírka kývla hlavou, že rozuměla.
Když přišla ke stolu, měla na tácku dvě piva a panáka borovičky.
Na účtence nakreslila dvě velké čárky a jednu malou. 
Postavila piva na stůl. Před dědu dala tmavé a toho panáka borovičky.
Děda ukázal na to tmavé, abych si je vzal.
K sobě přisunul to světlé.
Servírka se usmála a odešla.
Děda mi řekl, „že jsem už dost starý na to, abych si pivo dal. Že je to zdravé.
Že on pije a kouří celý život a je zdravý.“
Řekl jsem mu, „ Ale dědo, máma to na mě pozná.“
„Neměj strach. Z ničeho a nikdy.“
Dopili jsme a děda zaplatil útratu.
Šli jsme domů.
Nevím jak to, ale máma poznala, že jsem něco vypil.
Pochopil jsem jedno. Ženy vždy poznají, když muž pije.
Dědovi vynadala, aby mě neučil pít. Já se však nijak dědovu vyučování nebránil.
Těšil jsem se na každou neděli. Do kostelíčka a k Pavelcům na pivečko!
 
Mezi tím jsme začali v Doupěti s kluky sem tam otevírat láhev s ovocným vínem.
Byli jsme na litr vína čtyři. Stačilo nám to k dobré náladě. Stačilo mít osm korun a víno jsme si bez problémů koupili u paní Moravcové v prodejně Ovoce a Zelenina.
Ovocné víno bylo příjemně sladké a rychle lezlo do hlavy.
 Domů jsem začal proto chodit později. Místo jednoho sáčku mentolových bonbónů jsme si kupovali dva. Aby víno nebylo poznat v dechu, cucali jsme víc bonbónů.
Postupem času jsem se naučil ovládat řeč a chůzi, oklamal jsem sice své okolí, ale začal jsem obelhávat sám sebe. Namlouval jsem si, že nedělám nic špatného. Vždyť pije tolik jiných lidí.
A po napití, to mi bylo tak fajn.
Neuvědomoval jsem si, že se vydávám na dráhu budoucího alkoholika.
Kdo by tomu uvěřil u kluka, kterému bylo patnáct let.
 
 
Byl poslední školní týden. Za pouhý týden ukončím devítiletou povinnou školní docházku.
Do devátých tříd zavítal nějaký soudruh od Veřejné bezpečnosti.
 Do naší třídy přišel také. Tvářil se velmi vážně.
Přinesl nám naše první Občanské průkazy.
Dovršili jsme patnáct let, dostali jsme své občanky.
Důstojník VB nás poučil, co to pro nás znamená. Jsme občany, máme práva a povinnosti.
Usmívali jsme se, když řekl, že můžeme chodit do kina na filmy mládeži přístupné od 15 let. Do kina nás uvaděčka pouštěla na takové filmy běžně. I bez občanky.
Přestali jsme se usmívat, když s vážnou tváří prohlásil, že když se dopustíme nějakého trestného činu, tak nás bude soud soudit, jako mladistvé.
 A můžeme skončit v Nápravně výchovném zařízení pro mladistvé.
Podal mně můj Občanský průkaz. Popřál hodně úspěchů v dalším životě. Poděkoval jsem a šel jsem se posadit do lavice.
Než ten důstojník VB odešel ze třídy, dal všem doporučení, abychom průkaz neztratili.
Bylo po slavnosti.
Čekala mě ale ještě jedna slavnost.
V poslední červnový den jsme dostali závěrečné vysvědčení z 9. třídy.
Třídní učitel se s námi rozloučil. Popřál všem dobrý start do života.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 3. díl” - 2


    Eva   (7.6.2010 (16.12))

    Vlož to, jak ti to vyjde, všechno to pak upravím.


    Ivna   (9.8.2010 (14.07))

    Ha ha ha, taky jsem upíjela pivo ze džbánu, když si mě pro něj v neděli po obědě výjimečně táta poslal. Byla to moje pomsta za to, že tam musím jít a nechci. To jsem chodila na základku, na střední škole by mě tam za Boha živýho už nikdo nedostal.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička