Trojitý Nelson – kapitola 10


28. prosince 2011, autor olda,




Nikdo ani ve snu netušil, jak horký bude ještě podzim 1989.

Nic zjevného tomu nenasvědčovalo.

Události se řadily v obvyklém zástupu a Gorbačovem vzbuzené

volnomyšlenkářství se zdálo být bezpečně spoutané a pro zdání demokracie

a obrody strany bylo ukazováno v kleci na pouti Československé

socialistické republiky.

17. listopad – Leták nezávislých studentů vyzývající k účasti na

studentské manifestaci 17. listopadu 1989 (Studentská unie, Sbírka,

xeroxová kopie strojopisu)

17. listopadu si připomeneme 50. výročí slavných i tragických

událostí, k nimž došlo v souvislosti s pohřbem studenta

lékařské fakulty UK Jana Opletala, smrtelně zraněného při

protiokupantských demonstracích 28. října 1939. Zdánlivou

tečku za tímto novým protinacistickým vystoupením znamenala

okamžitá brutální perzekuce: 9 studentských předáků

bylo popraveno, na 1500 studentů bylo odvlečeno do koncentračních

táborů a české vysoké školy byly uzavřeny. Současně

se však ve světě zvedla vlna rozhořčení, která vbrzku vedla

k ustavení 17. listopadu za Mezinárodní den studentstva.

Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických

událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody

a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy. Neboť

i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy a my se nechceme dát

zahanbit svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před 50

lety odvážně vystoupili.

Proto dne 17. listopadu po 16. hodině půjdeme od Patologického

ústavu na Albertově, kde vyšel pohřeb Jana Opletala,

přes Karlovo náměstí, Štěpánskou ulici do Opletalovy ulice,

kde v parku před Hlavním nádražím položením květin pietní

akt ukončíme.

Tak toto byl ten kamínek, který spustil lavinu?

Protrhl přehradu plněnou po desetiletí zvůlí, beznadějí, nelidskostí

a ohlupováním, jakého je schopen jen totalitní režim.

„Studenti v Praze šli do stávky.“

„Přidali se k nim herci.“

„Den ze dne je jasnější, že pražské extempore přerůstá ve výraz

všelidového celostátního odporu.“

„Poteče krev!“

Varují nezávislé zahraniční stanice.

Ruské divize se stahují na česko-polskou hranici.

Padesát šest motorizovaných divizí.

Rozporné zprávy našich sdělovacích prostředků.

Komunisté pořádají protiakce.

Mítinky….

Jakub mluvil s kamarádem, který byl přímo při zásahu na Národní

třídě. Vyprávěl mu o bití pendreky, o psech, vyražených zubech

a přeplněných policejních antonech, které odjížděly neznámo kam.

Vyprávěl mu o členech zásahové jednotky, která prý předváděla

scény, které do té doby znal jen z akčních fi lmů.

Společnost v opozici se sjednocovala a organizovala.

Armáda vyhlásila zvýšenou pohotovost.

Vyhlásily ji i jiné armády…

Lidé stáli zase fronty a nakupovali zásoby.

Bude střet s mocí?

Jaký bude výsledek?

Nebo je to jen mocenská hra, kdy fi gurky už nelze přeskládat jinak?

Jsme svým způsobem národ lokajů, kdo by nasazoval život za socialistickou

republiku?

Kdyby pár tanků vystřelilo na náměstích a nad velkými městy

přeletěly nízko stíhači nadzvukovou rychlostí, je po všem.

Potom stanné právo, válečné soudy.

Armáda by to musela zvládnout za pár hodin.

Kdo to řídí a schvaluje!?

Komu to vyhovuje?

Zápisy z jaltské konference mohou být zveřejněny po osmdesáti

letech. Tam si velmoci rozdělily sféry a pravomoci po 2. světové

válce.

Nemá sametová revoluce už desítky let napsaný scénář?

Tyto a mnohem více otázek si Jakub pokládal často, když sledoval

život kolem sebe.

Sám v komunistické éře nebyl žádný hrdina ani rebel. Jsa narozen

v roce 1957 si ani neuvědomoval hloubku svého shrbení. Naučili

ho v tom žít a netoužit bytostně po opravdové svobodě, místo

toho byla náhrada…

Všichni jeho vrstevníci považovali režim za dalších „tři sta let

temna“, tak se zdál obludný a nepřemožitelný. Neuvědomovali si

však, že fungoval díky strachu, bez víry v cokoliv ušlechtilého.

Proto ho spontánní reakce celé společnosti v roce 1989 tak bytostně

zaujala.

Byl svědkem a účastníkem přelomu dějin.

Alespoň tak tu dobu chápal, a ti starší tím více.

Miliony zemřely v beznaději…

Bylo to něco, co zrychlovalo tep, a život dostával nový smysl.

Jako by vše špatné umíralo…

„Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.“

Jasně, jinak to ani nejde.

Copak by chtěl někdo něco jiného?

Jakub s Alžbětou se střídali u Bětunky a účastnili se demonstrací

v Brně. Oba dva se shodovali na tom, že poprvé v životě mají pocit,

že mají vliv na dění v tomto státě.

Jednou…

Zapochyboval…

Vyvíjí se skutečně dějiny ve spirále, nebo jdou v bludném kruhu

našich vášní a všech temných sil v nás? Jsme to ještě my, nebo

už zase ne? Neumíme si udělat pořádek v tom smyslu, že skutečné

hodnoty budou ctěny?

Stál na přeplněném náměstí Svobody, kolem sebe tisíce natlačených

těl. Bez možnosti pohybu – velmi stísněný pocit. Kolem vládla

jednota a nadšení a on v té mlze začal rozlišovat detaily.

Ale vždyť támhle stojí Novák, stále ještě zastupuje předsedu partaje

a taky technického náměstka?

„Ať žije Havel!“ křičí, až mu na spáncích nabíhají žíly, a průkaz

KSČ má ještě v kapse.

A támhle, támhle…

To je divné, tak náhle prohlédli?

Ano!?

Když se nakonec Adamec s Havlem dohodli, bylo jasné, že je vítězství.

To je důležité!

Detaily se budou řešit později…

„Tak co, Kubo, takys byl chrastit klíčema?” potkává kamaráda

na zastávce trolejbusu. Do toho se našlapalo asi dvakrát víc cestujících,

než kdy viděl. Kupodivu však nikdo nenadává, všichni se

usmívají a jsou až nezvykle tolerantní.

Jo, chléb a hry – to funguje.

 






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 10” - 1


    Eva   (29.12.2011 (15.06))

    Jak tvé dílo rezonuje se současným děním! Zajímavá shoda.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička