Trojitý Nelson – kapitola 11


28. prosince 2011, autor olda,




První svobodné Vánoce.

Euforie!

Divadlo?

I když je vždy vnímal jako výraz svobody vnitřní, jsou nyní zvláště

emotivně prezentovány sdělovacími prostředky.

Svoboda náboženská se snoubí s demokracií.

Pro mnohé se stává církevní pojetí módní záležitostí.

Obrázků svatých je všude víc než o pouti.

Stejně tak, jak těsně po listopadu byla tato republika zahlcena

symboly Masaryka. Téhož, na kterého si téměř nikdo padesát let

ani nevzpomněl.

Bylo to takové i politické modlářství, které máme v sobě.

Alžběta a Jakub se těší.

Bětka neví, že se těší a hlavně kvůli ní…

I doma ho toto téma nějak pronásledovalo.

Aby mohl plně žít, musí něčemu věřit, mít ideály a snažit se jim

přiblížit, být ochoten pro ně něco obětovat.

Vyrůstal v ateistické rodině a náboženské zvyklosti u nich nebyly

nikdy praktikovány. V dětství byl sice pokřtěn – ani neví, na čí

popud. Babička z otcovy strany chodila do kostela a zbožná byla.

Nemůže říct, že by vyrůstal bez ideálů.

Samozřejmě.

Poctivost.

Čestnost.

Být pravdomluvný.

Být úspěšný.

Za vzor mu býval často dáván pracovitý tatínek.

Být tak po něm…

Byl úspěšný na devítiletce.

Na průmyslovce ale jednou dokonce v pololetí propadl z matematiky

a všichni už nad ním lámali hůl, že ani školu nedokončí.

Lenoch, a ještě k tomu bez vzdělání… To je vrchol!

Na vysoké škole jim vytřel zrak, když vyhrál celostátní kolo studentské

vědecké odborné činnosti a školu úspěšně dokončil.

Měl diplom v kapse, a to už v socialistickém systému člověka

předurčovalo.

Neustále však hledal něco, co exaktní vědy přesahuje.

Snažil se to najít v sobě a intenzivně cvičil jógu.

K tomu „přikusoval“ knihy typu Jitro kouzelníků, Tajemství katedrál,

Tibetská kniha mrtvých atd.

Jako klíč k poznání se začala blížit Příroda s velkým „P“ a kvantová

mechanika.

To bude ono!

A k tomu vnitřní Zkušenost s velkým Z!?

Niterná vnitřní zkušenost!

Potvrditelná?

Zvolí-li si člověk za modlu peníze či cokoliv materiálního, je to

spočitatelné. Nekonečna nikdy nedosáhne, a to ho trápí. Nikdy

nemá dost.

Dá-li si za modlu věci závislé na čase, tak s časem také míjejí.

Každý z nás je výjimečný v prostoru a čase.

Tedy vnitní prožitek jedince a jeho hloubka by měla být ta dimenze.

V jakém stavu se vynoří z hlubin sebe…

Mikrokosmos i makrokosmos jsou nekonečné nebo neohraničené

a čas je pomíjející…

Musí být přece něco většího než nekonečný vesmír kolem nás

a v nás, něco nezávislého na čase.

Mnoho lidí jde jaksi po hraně.

Bojí se Boha přiznat, neboť je to zavazující.

Bojí se Boha zatratit, aby sami nebyli zatraceni.

To je však bludný kruh neustálých kompromisů.

Těch se bojí málokdo!

Je potřeba se rozhodnout, to je osvobozující.

Od určité doby ho oslovoval Bůh takový, jakého ho předkládá

katolická církev.

Ale potom došlo k něčemu, co je těžké slovy vyjádřit.

V jedné chvíli ho zasáhl ten pravý Boží paprsek a změnil jeho život.

Zůstal věrný Bohu, ale ne té původní vizi s marasmem rituálu

a pocitem povinnosti konat dobro pro to, aby se ve svém důsledku

měl dobře sám.

A na věky!!!

Tento paprsek obsahoval vše.

Božstva starých Mayů, Buddhu, Šivu, blýskl se tam v brýličkách

i Karol Sidon, sarkastický Osho…

Dobro a zlo jsou zdánlivě dva protiklady.

Dát almužnu = dobro, zabít někoho sekerou = zlo…

Je to vulgárně zjednodušené.

Krystalicky čisté zlo se neprojevuje činy, které jsme schopni defi –

novat vtloukanými stereotypy.

Krystalicky čisté dobro nevyzařuje z člověka.

Jsou to potenciální vlastnosti a schopnosti v nás, spoutané mnoha

pevnými řetězy, aby náhodou nekontrolovaně, prostřednictvím

nás, nezačaly působit. Dlouho si tento vnitřní boj ani neuvědomujeme,

protože se některé věci v nás bojíme už jen pojmenovat, a přitom

Bůh je v nás se vším všudy tak, jak vesmír v zrnku písku.

Poznat se a dát Bohu uvnitř nás svobodu a potom už budeme naprosto

nevědomě, nevypočítavě jednat tak, jak nás povede.

Byl to okamžik, kdy přilnul víc k Bohu, začal hledat v sobě, ale

zavrhl církev!!!

Na co prostředník, který vyvrací jeho vidění a poroučí, jak má

vidět…!

A vychovávat ve víře děti?

Je lépe nemluvit s dětmi moc o Bohu, ale hovořit více s Bohem

o svých dětech a jít jim příkladem.

A tak si ve volných chvílích s Bohem povídá.

Někdy se mu to podaří, ale často nepřichází, protože nemůže

mluvit s roztěkaným člověkem.

Člověkem, který je plný sám sebe…

A tak se snaží ztišit.

Alespoň nyní, v období vánočním.

Vlastní niterný prožitek.

Každý má nějaký vnitřní život.

Zkouší si představit prostředí, kde by nebylo nic negativního.

Kde by žil jen v radostném rozhovoru s Bohem ve společenství

bratří a v nekonečné nirváně…






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Trojitý Nelson



Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 11” - 1


    Eva   (29.12.2011 (15.11))

    Rozpor vnitřní svobody, svobody ducha a víry, která ti předurčuje směr myšlení, existuje odpradávna. A s vývojem civilizace bude nabývat na intenzitě.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička