Smlouva s Ďáblem 5. díl


7. června 2010, autor tonyend,



Moje škola s internátem byla naproti náměstí a nejbližší hospůdka U Bílého koně, byla hned za rohem.
Hned, jakmile jsem vystoupil z vlaku na hradišťském nádraží, jsem ucítil  v závanu východního větru, tu nezaměnitelnou vůni pivovaru. Voněla stejně jako v Loučce.
Tak umí vonět na dálku varna, sladovna i stáčírna piva. Celý pivovar nádherně voní. Mlátem, chmelem a hlavně pivem. Byl jsem nadšený z toho, že i já budu součástí toho kouzelného prostředí pivovaru.
Prošel jsem se parkem od vlakového nádraží Hradiště, mávnul jsem v něm na pozdrav soudruhovi Leninovi a byl jsem na náměstí. Internátní škola byla stará, majestátní budova, postavená ještě za císaře pána na tři patra. Mohutná dřevěná vrata byla otevřená, postával u nich nějaký starší muž, správce a školník v jedné osobě.
Nevšímal jsem si jiných kluků, kteří také přijeli tím samým vlakem a také mířili k internátu.
Byli to moji budoucí  spolužáci v prvním ročníku. Na můj dotaz, jestli jsem na správné adrese učiliště, odpověděl ten muž, že ano, ať jdu do prvního poschodí a nahlásím se u vychovatele, který mě ubytuje a později nás všechny seznámí s internátem.
 Popadl jsem svůj kufr a vstoupil do chodby a něco na mne  z ní zlověstně dýchlo.
Cítil jsem  zde jakési skryté zlo kolem sebe.
Z domu jsem odejel s kufrem šatstva, nějakým jídlem, pár korunami a vybaven dobrými radami od rodičů.

Měj vždy úctu ke starším!
Nezapomeň zdravit, slušnost je pozdravit a povinnost odpovědět!
Nikdy se s nikým neper!
Když budeš ty slušný k druhým, budou slušní i oni k tobě!

Ach maminko!
Od prvního dne, první noci na internátě, jsem všechny ty tvé dobré rady a všechno, co jsi mi radila, já to všechno musel v sobě zapřít a začal jsem dávat průchod věcem, které bys jistě nechtěla, abych dělal.
 Od tohoto okamžiku byl mým jediným přítelem a spojencem Ďábel se svojí smlouvou a já nehleděl doleva doprava, jak velkou cenu mu budu jednou nucen  zaplatit za jeho služby. Nabízel mi každý den možnost se napít, možnost opít se. Nic nevnímat, nic necítit.
Vrata internátu se za mnou se skřípěním zavřela.
Kostky jsou vrženy. 
Vyšel jsem po schodišti do prvního patra, zastavil jsem se u dveří kanceláře s nápisem Vychovatelna a nesměle na ně zaklepal. Dveře se okamžitě otevřely. Objevil se v nich muž,  tak čtyřicetiletý, a za ním stála žena stejného věku. Tak to měli být naši – ,vychovatelé´  na internátě.
„Počkej zatím tady, až vás příjde víc tak začneme s ubytováním a zaklepej na nás, ano?"  řekl ke mně a zase dveře zavřel.
Chodba prvního patra se zaplňovala kluky s kufry v rukách a s nejistým pohledem v očích, co bude.
Tak jsem znovu zaklepal a ze dveří vyšel ten muž se ženou.
„Jmenuji se Hejda a má kolegyně se jmenuje Novotná. Jsme vaši vychovatelé, jsme tu pro vás, tak se kdykoli  na nás můžete obrátit, když budete něco potřebovat.
A ten pán dole, co vás vítal, to je pan Kopeček. Náš školník i správce budovy.
No a teď bych vás požádal, abyste vstupovali do kanceláře po jednom, provedeme formality nutné pro ubytování, až budete všichni na svých pokojích, tak se tu sejdeme a provedu vás budovou, abyste věděli, co kde je a kam máte chodit, ano?"
I když se nám představili svými jmény, stejně po čase od nás získali své přezdívky, takže On byl pro nás Hejkal a Ona Marie.

Během dopoledne se ubytovalo všech 28 kluků prvního ročníku včetně mě, na své pokoje. Pokoje byly na konci prvního poschodí a já byl přidělený na pokoj č. 5. Každý pokoj měl čtyři kovové postele, dvě šatní skříně, stůl, čtyři židle a čtyři nočními stolky.
Hodil jsem kufr na postel, otevřel jsem jej a začal si vybalovat věci. Dával jsem si je na místo ve společné skříni a do svého nočního stolečku. Postupně přišli na pokoj tři kluci.
„Ahoj, jmenuji se Honza a jsem z Grygova.“  řekl mi ten první.
„Já jsem Tony z Brodu“  odpověděl jsem.
S Honzíkem jsem si později nejvíce rozumněl, jeho koníčkem bylo vzpírání, malování obrazů a přestože měl svaly jak Herkules, byl to naprostý dobrák a nikdy se nepral, nedělal problémy. Měl ohromnou sílu, a přesto si nechal líbit ponižování od mazáků.
Sotva jsme si podali ruce na přivítanou, vstoupili na pokoj další dva kluci.
Jeden se jmenoval Aleš. Pocházel z Ostravy. Druhý kluk, Jarek byl z Kroměříže. Oba mě ničím nezaujali, byli stejně obyčejní jako já. Jen ten Honzík byl jinačí než my.
Když jsem přijel na internát, bylo mi 15 let, měřil jsem 185cm a vážil 65kg. Byl jsem až moc štíhlý, samá ruka samá noha, skoro jako hajzl pavouk. Byl jsem ze všech kluků prváků nejvyšší a tak jsem dostal přezdívku Ajfel. Mé tělesné proporce byly dobré na základce v tělesné výchově.
Byl jsem fyzicky odolný, ale ne dost silný pro bitky. Odmalička jsem neměl rád násilí. Mně stačilo, co uměl udělat můj otec. Ten mě vycvičil jak snášet bolest, když mne trestal. Ale to bylo něco jiného než nějaká bitka s pěstmi v obličeji. Nechápal jsem, jaký to má smysl, takto se s někým porvat.
Když jsme měli své věci uklizené do skříní a stolečků, mohli jsme jít před vychovatelnu, u které se shromáždili všichni kluci z ostatních pokojů.
Někdo z nich zaklepal na dveře. Objevil se v nich Hejkal s Marií.
„Tak jsme tu všichni? Pokud ano, tak vás provedeme internátem, abyste věděli, co tu máme, kam a kdy budete chodit. Komu to nebude jasné, může se kdykoli na nás obrátit s čímkoliv, jinak má každý z vás možnost si přečíst Denní řád, který máte na pokojích. Tak a můžeme jít." Řekl nám vychovatel, tak jsme kráčeli  za ním.
Zavedl nás do sklepa. Ukázal na šatny a řekl, že se – ,zásadně´  budeme přezouvat do domácí obuvi ve svém vlastním zájmu, neboť si chodbu budeme uklízet sami, uklízečka má jiné úkoly. Ze sklepa jsme vyšli do hlavní chodby. Marie ukázala na vstupní velká vrata. „Tak tyto vrata se pro vás každý den zavírají zásadně ve 20 hodin, pokud půjdete na kulturní akci a  příjdete později, otevře vám v takovém případě školník Kopeček. Jinak každý pozdní příchod je nucen nám nahlásit, viz Denní řád, prostudujte si jej proto pečlivě!"  řekla stručně Marie, „ A můžeme pokračovat dále, tady na konci této chodby je kuchyně a jídelna. Zítra ráno vás probudí zvonění na vaší chodbě, provedete osobní hygienu, ustelete si postele, uklidíte si pokoje a v 7 hodin budete všichni v jídelně na snídani, to pokaždé, pokud budete mít v týdnu školu. Pokud budete mít týden odborné praxe, tak o půl  osmé, abyste se vystřídali s těmi, co budou mít vyučování, což znamená se žáky druhého ročníku. Školní rok a tedy vyučování zahájíte právě vy, takže tu budete v sedm hodin a po vyučování sem příjdete na oběd ve 13 hodin. Ti z praxe příjdou k obědu v 13.30  hodin. Je v jednání, že by ale chodili na obědy v pivovaru. A večeři tu máte v 17.30 každý den, žáci druhého ročníku v 18 hodin. Ostatní najdete – ,zásadně v Denním řádu.´"
Marie ukázala, že máme jít po schodech nahoru.
Jako stádečko jsme vyšli po schodech do prvního poschodí a zastavili jsme se.„Tady je vaše patro, na kterém máte své pokoje, vzadu na konci chodby jsou sprchy, WC a také kulturní místnost s rozhlasem, gramofonem a televizí, do které máte přístup – "zásadně"  ve svém osobním volnu. Sledování televize končí ve 22 hodin. Klíč je k dispozici ve vychovatelně. A nalevo od schodiště je vaše učebna, místnosti pro vyučující a sborovna,"  prozradil nám Hejkal.
Rukou ukázal na schody, vedoucí do druhého patra.
„Zásadně nahoru nesmíte, to poschodí je výhradně pro žáky druhého ročníku, stejně tak oni nesmí chodit na vaše pokoje. A ve třetím poschodí nalevo je byt našeho pana ředitele, tam je zákaz vstupu pro všechny, napravo jsou pokoje pro žáky 3. ročníku, ale ti se ve škole zdrží jen jeden týden v měsíci."  Hejkal pokračoval v naší  exkurzi internátem.
Už už nás chtěl nechat rozejít se na pokoje, ale ozvala se ještě  Marie.
„Ještě jsme zapomněli upozornit, že je ve sklepě místnost pro tělocvik, ale kdo bude mít zájem cvičit s čínkami, tak ten může ve svém osobním volnu, no a to by bylo pro dnešek asi všechno, můžete jít na pokoje a oběd dnes bude mimořádně posunutý o půl hodiny, takže  V y  budete v jídelně o půl druhé a až se dostaví všichni žáci druhého ročníku, tak půjdou na oběd po vás, stejné to bude s večeří. Rozchod!"
Všechno bylo – ,Zásadně´  a připadlo mi to poněkud přísné, ale jak se ukázalo, zdání klame všude.
 
Odpoledne se začali na internátě objevovat další noví kluci. Odcházeli však ihned na své druhé patro a na nás se jen tak zle podívali.
Setkali jsme se s nimi, když jsme se střídali na oběd. 
Šli jsme z jídelny  pohromadně a tak všichni kluci uslyšeli z jejich strany poznámku -,Tak vás tady vítáme!´ A jejich pohrdavý smích. Až do tohoto okamžiku jsem neměl ponětí, kdo a co je to Mazák. Od první noci jsem to již věděl a nezapomněl na to. Mazák, to je kluk ve druhém ročníku a -,bažik  –  bažant´, je kluk v ročníku prvém. Do smrti nezapomenu na noc první, ani na ty, které následovaly po ní. Nezapomenu ani na normální dny. Normální?

Bylo, před dvaadvacátou hodinou, před večerkou. Jeden z mazáků obcházel v našem patře pokoje a sděloval nám, abychom si to neudělali ještě horším, kdybychom jsme se zamkli a mazáky nepustili dovnitř. Prý se nám musí představit. Nechápal jsem, proč se nám nemůžou představit třeba zítra, kdy na to budeme mít dost času přes den.
Po večerce seběhli mazáci z druhého patra na naše. V tichosti mezi nás. Nepřišli všichni,  to jsem si uvědomil později, že nejsou všichni stejní, jako ti, kteří se představili nejvíce. Nejhorší byli -,Orságovci.´ Byla to partička pěti kluků, kterým velel a vládl mazák Orság. Jeho dva přisluhovači, Vaněk a Brůna byli Orságovi oddáni stejně jako zbylí dva, vlastně také jen ze strachu, že by se jeho agrese mohla obrátit i proti nim, pokud by neposlouchali jeho rozkazy. Celá parta ovládala zbylé mazáky a měla ovládnout i nás  – Bažiky.
První nájezd na náš pokoj provedl Orság a jeho banda. Když vpadli na pokoj, bylo jejich představení krátké, zato výstižné.
„Jestli vám to dnes ještě nikdo nestihl říct, tak vám slavnostně oznamuji, že od teďka jste a budete celý rok naši  Bažíci!  A my jsme vaši páni Mazáci. My jsme tu pány, proto budete poslouchat a dělat, co vám řekneme, jinak si mě kurva nepřejte, nebo dostanete takový világoš, že se poserete!
Jmenuji se Orság. Ale chci od vás slyšet jen oslovení -Šéfe, je to jasný všem?“ řekl tedy Šéf, výhružně si stoupl doprostřed pokoje a vedle něj oba přisluhovači, Vaněk s Brůnou.  Zbylí dva hlídali u dveří.
V tu noc měla službu Marie, ale po dvaadvacáté hodině se jednoduše zamkla do vychovatelny. Nic neviděla, nic neslyšela.
Byli jsme strachy zalezlí pod prošívanými dekami a ani jsme nedutali. Nevěděli jsme, co dělat, dalo – li se něco vůbec udělat a nevěděli jsme, co mají páni mazáci za úmysly v tuto chvíli. Šéf poručil, abysme všichni vylezli z postelí a stoupli si ke skříním. Museli jsme ukázat, jaké máme oblečení, co máme z domu za zásoby jídla, kdo má kolik peněz.  Kdo kouří, dal cigarety a sirky na stůl.
Šéfova banda posbírala krajíce chleba s řízky, nepohrdli ani čokoládou či sáčkem bonbónů. Nepohrdli ani cigaretami. Na naše peníze  tentokrát ještě  nešáhli.
„Jestli se ale kurva zítra, nebo později dozvím, že to někdo -,nabonzuje´, tak to kurevsky odskáče! "  zahrozil nám Šéf a šel navštívit další pokoje, spokojený s lupem. To byla jen předehra k jejich dalšímu řádění, které přicházelo později.

Nechápal jsem, proč chtěl Hejkal s Marií, abysme si dobře nastudovali ten pitomý Domácí řád a všechno to jejich  -,zásadně!´, když hned první večer, první noc, byl Domácí řád takto pošlapán a ztratil smysl.
Vypl jsem světlo a rychle vlezl, jako ostatní kluci do své postele. Styděli jsme se jeden před druhým za to ponížení, že jsme jen mlčeli a dělali všechno, co mazáci chtěli. Netušili jsme, co bude ještě následovat, co je to – ,Mazáctví´.  
Byla to naše prohra bez boje a to jsme dobře věděli. Ovládl nás prostě pouhý strach, který umí udělat z člověka buď hrdinu, nebo zbabělce. Z nás byli zbabělci a o to mazákům šlo.
Jejich převaha a síla nad námi spočívala v našem strachu a v jejich převaze. Nikdy nezaútočil jeden, vždy byli ve skupině a to byla jejich hlavní síla.
Můj strach z nich, nebyl, ani tak příliš fyzický, více byl psychický. Strach je záležitost ukryta kdesi hluboko v mozku a ten pak ovládá všechno ostatní dění. Fyzická bolest se dá vydržet, ale bolest psychická se nedá ani slovy popsat. A mazácká agresivita se s dalšími dny jen stupňovala.
Nejhorší období bylo vždy, když byl školní týden a mazáci měli týden odborné praxe v pivovaru, ze kterého se vrátili na internát v podnapilém stavu.

Od 1. září nastala doba našeho ponižování, potupy a mlácení. Jednou mi jeden z mazáků, který se šikanování nijak zvlášť nezúčastňoval, řekl, že to máme vydržet. Za rok z nás budou také mazáci, a můžeme to naším bažantům pak také oplatit. Oni už budou – ,supráci´ tak si nikoho nebudou všímat. Tak že to prostě na internátě chodí a nic se na tom nedá změnit.
Řekl jsem to klukům z pokoje a bylo nám  z toho divně. Řekl jsem jim také to, že teda až já budu mazákem, tak se k bažantům přesto nebudu chovat tak, jak se chovají ti naši mazáci nyní k nám. V jejich očích jsem viděl jen záblesky vzteku a odhodlání, že oni budou v šikaně pokračovat, že se pomstí, jenže to by pak šikana neměla konce nikdy a já byl proti ní.
Do prvního pololetí jsem byl snadnou kořistí Šéfa a jeho přisluhovačů, stejně jako ostatní prváci. Ale byl cítit po čase jistý rozdíl, přístup k nám.

Šéf a většina mazáků byla z ostravska a bažíci také, k nim byl milosrdnější než k nám, kteří jsme byli odjinud. Důvod byl ale prostý. Nedovolovali si tolik jen proto, že by se mohlo stát, že si je doma – ,podají´ kamarádi bažantů a z toho měli obavy i oni, velcí mazáci.
Tak začala škola. Týden školy, se střídal s týdnem praxe v pivovaru a tak pořád dokola. Mezi tím jsem přišel na to, že když se vrátím na internát opilý, nemají mazáci pražádnou radost z mého stavu, protože v tu chvíli mně bylo všechno jedno a šikanování ztrácelo smysl.
Tak byl Ďábel zase nablízku a vykupoval mne z rukou mazáků, na straně druhé mě svíral o to více ve svých spárech, ze kterých už nebylo úniku. Mnohokrát jsem se při pohledu do zrcadla nevěřícně na sebe díval, připadal jsem si, jako bych byl dvě osoby v jednom těle. Jedna dobrá, druhá zlá a špatná. Tak ovlivnil  alkohol  moji psychiku.
Toho půl roku jsem byl pořádně naštvaný. Šikana mi už lezla krkem a na mozek. Nemohl jsem se nijak smířit s tím, co se děje na internátu.

Až jednou, když jsem byl na víkend doma, tak jsem potkal Mirka, jak jde na trénink do boxerského klubu. Smutně jsem pokýval hlavou, a řekl mu, že teď bych potřeboval umět boxovat, že to naše praní se s kluky bylo o ničem, dostat někoho na lopatky, tak byl vítěz, ale tady mě jde o hubu doopravdy.
Pověděl jsem mu o -,Mazáctví´ a že si už nevím rady, co s tím. Ale kdybych uměl dát pořádnou ránu zpět tomu, kdo udeří mě, to by byla jiná písnička.
Mirek se zamyslel a řekl, že jestli chci a mám čas, abych šel s ním do klubu na trénink. Tak jsem šel. Jeho trenér byl mladý chlap s přeraženým nosem a Mirek mu řekl, že bych chtěl zkusit, jestli bych měl na boxování.
„Tak boxovat se ti zachtělo!“  zasmál se trenér a řekl, abych se vysvlékl do trička a trenýrek. Bylo to zvláštní, ale neměl jsem strach, jen respekt a na internátě stačil pohled na mazáka a strach byl, velký jako kolo od vozu.
Svlékl jsem se a naboso jsem šel za ním. Dal mi staré hnědé boxerské rukavice, pomohl je zavázat a poslal mě ke koženému pytli uvázenému na provaze pod stropem tělocvičny. A můžeš se pustit do toho pytle, jak umíš, podívám se na tebe,  jak na tom jsi. Byli tam u jiných pytlů další kluci a mlátili do nich hlava nehlava.
Snažil jsem se po očku je napodobit, dělat údery jako oni. Trenér jen řekl, abych si nemyslel, že ten pytel je -,Někdo´, do koho se strefuji, že box je sport a není to místo pro rváče z ulice. Já mu nemohl říct, že pod pytlem vidím někoho konkrétního, pana mazáka Orsága, jinak by mne asi vyhodil a to jsem nechtěl.

Po několika minutách  jsem byl zcela vysílený, ochablé ruce mi visely dolů jak hadrovému paňácovi a nebyl jsem schopen je pořádně pozvednout. Tekl ze mne pot a ztěžka jsem se nadechoval. A kluci vedle mne dál bušili a mlátili do svých pytlů. Nechápal jsem to, jak je to možné, že mají pořád tolik síly. Sedl jsem na žíněnku a pozoroval jsem dění kolem mne. Všiml si mě trenér a mával rukou, abych šel za ním. Vstal jsem a šel k němu.
„Koukám na tebe, jak jsi rychle odpadl, máš toho jistě dost, co?"
„Já to nikdy nedělal, to je asi tím", povídám.
„Tak to jsi na omylu mladý. Nemáš jen  potřebnou sílu,  fyzičku,  také jsi moc velký a nemáš odpovídající váhu ke svému tělu. Ale máš jistou rychlost a dobré rychlé nohy, jestli chceš, tak sem můžeš s Mirdou chodit a trénovat, ne v ringu, ale  musíš dobře a hodně jíst, abys nabral kila na váze, pak hodně trénovat sílu, to jest začít s čínkami a přitom se postupně učit boxerské technice."
„Kolik mám přibrat, abych se mohl postavit do ringu?"
Trenéra jsem rozesmál.
„Hochu zlatý, máš skoro dva metry, vážíš ale jak pytel cementu, tak to musíš hodně, ale opravdu hodně jíst, abys přibral nejméně dvacet kilo a tvá váha by odpovídala tvé výšce.  Ale líbí se mi tvé odhodlání, tak jak jsem ti řekl, můžeš sem chodit a cvičit!"
To byla jeho rada a odešel se věnovat dalším klukům.
Šel jsem se obléknout a vrátil jsem se, abych řekl Mirkovi, že s ním budu chodit do klubu pokaždé, co přijedu domů ze školy. Domů jsem šel s nezlomnou vírou, že to dokáži.
Tak jsem se od září do vánoc trápil. Jak pobytem na internátu, tak s tréninkem, o kterém jsem nikomu neřekl. Ani  doma mámě.
Řídil jsem se radou trenéra a začal jsem více jíst. Spíš hodně jíst. Klidně jsem si řekl u oběda spolužákovi, který jídlo nedojedl, že si je vezmu. Jedl jsem jak Otesánek a kluci jen nechápavě kroutili hlavou. Za ty čtyři měsíce jsem dokázal přibrat na váze pomalu dvacet kilogramů. Nastal mi problém s oblékáním, všechno mně bylo malé. Máma musela dát hodně peněz za mé nové oblečení a jen vzdychala, jak najednou rychle rostu a dospívám. Výsledek mého snažení se dostavil. Měřil jsem 185cm a vážil pomalu 90 kilogramů.
 Pravidelné cvičení s čínkami udělalo také své. Najednou jsem si uvědomoval, že mám svaly, značnou sílu a výdrž. V pivovaru jsem se záměrně při praxi hlásil dobrovolně k té nejtěžší možné práci, jen abych mohl zatěžovat své nohy a ruce, aby mi svaly neochabovaly. Spolužáci to jen vítali, kdo by se chtěl denně dřít s nakulováním dřevěných sudů na stáčírně, nebo při požahování, nebo nakládce sudů na auta. Dřevěné sudy, ať  -,Půlky, nebo -,Hekťáky, byly těžké prázdné, natož pak plné piva. Cítil jsem se skvěle, nemyslel jsem na únavu, cítil jsem, jak mé svaly rostou, jak se měním fyzicky i psychicky. Stal se ze mě někdo jiný. Už jsem to nebyl já, který přišel 1. září s otřískaným kufrem a dobrými radami od mámy, na internát. Kdybych byl takový tehdy, a uměl to, co jsem se stihl naučit v boxu doposud, už tehdy v září, tak to  by měli naši páni mazáci velký problém. Ten, ale měli mít až po vánocích, kdy jsme se vraceli na internát v lednu, po vánočních prázdninách. To přicházel můj čas, čas na moji revoltu, která měla stát za to. Prozatím jsem ji měl jen ve své hlavě a ani klukům z pokoje jsem se raději nesvěřoval. Nevěřili jsme jeden druhému, jestli nedonášíme pro mazáky.

Do boxu jsem tak docházel do prosince. Trenér jen žasl, jak jsem se vykrmil, pochválil mě za vzpírání a celková cvičení. Viděl na mně, že bych strašně rád vstoupil do ringu a vyzval někoho ze sobě rovných k souboji mezi provazy. Naučil jsem se základům boxerské techniky, jak se pohybovat, jak koordinovat tělo s nohama, jednotlivým úderům a výpadům, ale také, jak se správně krýt před údery protivníka, jak odrážet útok. Ale hlavně tomu, nebát se dát protivníkovi prostě ránu! Levou, pravou, to je jedno, jen v klidu a s rozvahou vypálit v pravou chvíli pecku na jeho tvář a také se nebát, že schytám spoustu ran od něj. Ono se to lehce řekne, boxuj! Nechtěl jsem být nějakým bombarďákem, uvědomoval jsem si, že to nemám prostě v krvi, být dobrým rváčem. Navíc, jak může být někdo rváč a přitom být dobrý.
 Nemohl jsem přiznat, že všechno to úsilí bylo cílené na moji pomstu mazákům. Týden před vánocemi se mě trenér zeptal, jestli se cítím nastoupit k přátelskému utkání s klukem, který chodil do oddílu o něco déle než já. Řekl jsem ano, budu boxovat. Vstoupil jsem do ringu a sedl si do červeného koutu a vyslechl si poslední rady svého trenéra. Poočku jsem sledoval svého protivníka. Byl starý asi jako já, stejné výšky a váhy, jen jeho tělo byla hromada vykreslených svalů, oproti mému. V mé hlavě byl zničeho nic najednou Strach, strach stejný, jako když na mě vyjeli mazáci poprvé a já nevěděl, jak se mu ubránit, už dopředu mě ten strach ochromoval. A přitom donedávna jsem se na souboj těšil. Nechápal jsem to. Zazněl gong oznamující první kolo. Postavil jsem se mu a od prvních vteřin zápasu se jen kryl a bránil, zmohl  jsem se na pár nevydařených výpadů, ran, které jej míjely. Měl očividnou převahu po celé kolo. Gong ukončil kolo první. Seděl jsem na židli a kouč otíral z mé hlavy pot a opět radil, jak na něj. Hlava mě brněla z obdržených úderů a docela bolela. Ozval se gong.  Začalo kolo druhé. Nastoupil jsem s odhodláním více útočit, cítil jsem, že i já mám dost velkou sílu.  A  po pár tanečních krocích se mi náhle silně zablesklo v hlavě, uviděl jsem spoustu andělíčků a všechny svaté tak, že bych je mohl v tu chvíli i zarámovat a skácel jsem se k zemi. Z dálky jsem jen slyšel, jak někdo najednou nade mnou stojí a nahlas počítá.
„Jedna, dvě,…osm, devět a deset! " To odpočítával ringový rozhodčí a já se tak možná při dvaceti pomalu zvedal ze země a nechápavě jsem hleděl kolem sebe, cože se to stalo. Otřepal jsem se a malátnějsem stál na nohách, vedle svého soupeře.  Rozhodčí zvedl jeho pravačku vzhůru na znamení vítězství. Slezl jsem dolů a šel do šatny.
„Tak to bylo ukázkové K. O!  Člověče od prvního okamžiku bylo na tobě vidět, že máš sakra strach, ale skutečný strach do něj pořádně praštit a on toho jednoduše využil, chápeš to?“ hučel do mě naštvaně trenér.
„Já se ještě s nikým doopravdy nebil,"  přiznal jsem se mu  „a mám doopravdický strach někoho udeřit do tváře, co když mu ublížím? "
„Panebože, to snad není pravda, tak co tady chceš, já se v tobě spletl, z tebe boxer nikdy s takovou nemůže být, uvědomuješ si to vůbec, co ti říkám, nebo ještě nejsi po té ráně při smyslech? "
„ Ale ano, už jsem při smyslech, ale s boxem skončím, stačila mi ta dvě kola v ringu, jedna nula pro mne, že jsem měl odvahu tam vůbec vlézt!"

Osprchoval jsem se a odešel jako zpráskaný pes domů. Mámě jsem řekl, že s boxem končím, že jsem tam chodil stejně tajně, že to není pro mne, že jsem měl raději chodit do střeleckého kroužku jako Standa z vedlejší třídy. Pak jsem fakt zašel do klubovny boxu a řekl, že končím, že na to nemám. Trenér to přijal s klidem, je to tvé rozhodnutí. Ale přidal mi radu. Začal jsem sbírat moudra jiných a zapisoval jsem si je za uši. Ta jeho rada byla poslední a byla k nezaplacení. Abych zapomněl v jistou chvíli na strach, který nás zbytečně svazuje, ochromuje a nebál se, nebál se ničeho, nikoho a tedy ani udeřit, když to bude nutné. Když to bude nutné, tak pořádně udeř!   Vzal jsem si tu radu k srdci.
Vánoční prázdniny utekly, jako voda, byl čas návratu na internát. Po celou dobu, co jsem byl doma, jsem se psychicky připravoval k tomu, že budu mazákům odporovat a začnu se bránit sám, když ostatní chtějí vydržet mazáctví až do konce roku. Ať mě to stojí, co chce a to mne posilovalo.
A byl jsem odhodlán dát také ránu pěstí do obličeje tomu, kdo ji dá mně, kdo mě udeří. Musí to jít, oplatit útočníkovi stejně!

V lednu jsme se vraceli na internát. Cítil jsem v sobě, že ten nahromaděný stres, vztek na sebe sama z té ustavičné potupy mazáků, musí jednou z těla ven. Jezdil jsem vlakem z Brodu a musel jsem v Přerově přesedat do vlaku, který přijížděl od Ostravy a mířil do Hradiště. V tomto vlaku cestovalo nejvíc mazáků a než dojel do Hradiště, tak se procházeli vagóny a hledali nás. Aby si nás rozebrali a zajistili si  -,dárky´, které si brali hned, když jsme byli v kupé, nebo si je jednoduše rezervovali až na internát. Schválně jsem vyhledával vagon, který neměl kupé a byl jsem tak pod jistou ochranou dalších cestujících, před kterými mazáci nebyli tak neomalení. Máma mně chtěla nabalit po vánocích co nejvíce dobrot, jako dříve, ale nevěděla, že je odevzávám mazákům a sám z toho nemám skoro nic, tentokrát jsem s díky všechno odmítal. Do snídaně to prostě vydržím a mazáci si můžou trhnout a jít obrat někoho jiného. Loudal jsem se s příchodem na internát. Strach, strach je jako nemoc v nás a já se cítil nemocným, ale toužil jsem se uzdravit, musel jsem pro uzdravení něco udělat. Na pokoji jsme se s kluky pozdravili a čekali, co příjde zase večer. Po večerce se tiše otevřely dveře. Aha, tak jsou tu mazáci!
Dveře se zavřely s rozsvícením světla. Na pokoj zavítal Šéf Orság se svými nohsledy, supy, kteří si směli urvat něco z jeho kořisti. Kluci mu pokorně ukázali, čím byli z domu napakováni. Tentokrát si vybrali řízky s chlebem,  pomeranče a sladkosti. Já ukázal prázdný noční stolek. Šéf poručil Daňkovi, aby prohledal moji část skříně. Nenašel nic.  „Cigarety, naval sem cigarety!“  Podal jsem mu krabičku, bylo v ní pár cigaret. To jej dočista vytočilo. Otočil se ke mně bokem a ukazoval krabičku supům. Tak on kurva nic nemá!  Věděl jsem, že tento postoj pro mě znamená nebezpečí, věděl jsem to a strachy jsem  zůstal přesto stát v pozoru před Šéfem. Tak to měl rád, miloval náš strach a zničeho nic se dokázal otočit a udeřit pěstí do obličeje, jednou dvakrát, podle nálady. Nohsledi si mohli o nás kopnout. Dopad jeho pravačky a levačky na tváři jsem jen zaregistroval a zakymácel jsem se. Sanice mě bolela, ale nezasténal jsem bolestí, z boxu jsem byl natrénovaný na bolest, z domu od výprasků otce také, ale je to něco jiného, dostat přímý úder rukavicí, nebo holou pěstí, tou to bolí víc. Všichni se zasmáli, posbírali svůj lup a odešli na další pokoj. Zahanbený jsem šel zhasnout a lehl jsem si. Kluci si oddechli, dnes nedostali nakládačku, vykoupili se -,dárky´.  Nemluvili jsme na sebe, všichni jsme se snažili usnout a nemyslet na to, co ještě  zakusíme v další dny. Styděli jsme se jeden před druhým za náš strach.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička