Trojitý Nelson – kapitola 21


2. ledna 2012, autor olda,



 

 

„Na skupině, tam teprve uvidíš,“ mrká Jarda. „Eliška tě svlíkne

 

 

z kůže!“

 

 

Jakub má divný pocit kolem žaludku a pokoukává po hodinkách.

 

 

„Za čtvrt hodiny to začne.“

 

 

Eliška je pojem.

 

 

Terapeutka, doktorka psychologie, o které mezi pacienty kolují

 

 

legendy.

 

 

Někdo říká, že se jí zabil partner-horolezec poté, co měl popito.

 

 

Další teorie mluví o přísném otci a spartánské výchově.

 

 

Také se objevuje historka o bratrovi, alkoholikovi, skvrně rodiny.

 

 

Jak jinak vysvětlit tu nenávist k alkoholu.

 

 

Mstí se?

 

 

Léčí?

 

 

Většina je zmatena.

 

 

Vedou se o ní silácké erotické řeči.

 

 

Co by, kdyby…

 

 

Ono vůbec, ta potlačená erotika je samostatným fenoménem

 

 

v léčebně a asi ne náhodou jsou už i za slovní kontakt mezi pohlavími

 

 

čtyři trestné body.

 

 

Eliška donutila Jakuba říkat veřejně a nahlas věci, které neměl

 

 

odvahu přiznat ani sám sobě.

 

 

Věděl o nich, ale bál se na ně jen pohlédnout.

 

 

Pojmenovat je.

 

 

Táhla ho na obojku do hlubin nitra, kde ho donutila sáhnout si

 

 

na to, na co se bál jen pomyslet…

 

 

Léčba je rozdělena do několika hlavních tahů.

 

 

Program na komunitě, kde se řeší vše ve společnosti terapeutů

 

 

a všech pacientů.

 

 

Potom na skupině.

 

 

Tam je cca deset pacientů, terapeut a přísedící.

 

 

Dále pracovní terapie, která spočívá v pečlivém vykonávání nějaké

 

 

jednoduché práce.

 

 

Pamětníci vzpomínali na doby, kdy se dralo peří.

 

 

Na slavnou éru, kdy se tady natáčel fi lm „Dobří holubi se vracejí“.

 

 

Jak v divokém a škodolibém střihu osudu si připadal Jakub, když

 

 

v klášterní kotelně bílil stěnu přesně v místech jako ve fi lmu tehdejší

 

 

představitel hlavního hrdiny Milan Kňažko…

 

 

Ten čas, kdy byl sám se sebou, však byl pro něj nejdůležitější.

 

 

Všichni si byli rovni.

 

 

Podivná cizinecká legie, kde se minulost maže a zůstává jen společné

 

 

a současné prokletí pokrevních bratrů.

 

 

Jakub jednou okopával na zahradě už vzrostlé sazenice modrých

 

 

kedluben.

 

 

Slunce příjemně hřálo v dopoledních šikmých paprscích, ptáci

 

 

zpívali, všude svěží zeleň Vysočiny a ta vůně vlhké zeminy.

 

 

Měl pocit, že právě nyní je v pravý čas na pravém místě.

 

 

Pohoda, skoro jako na chalupě.

 

 

Narovnával si záda a uvědomil si bizarnost situace.

 

 

Po pravé ruce okopává kedlubny Zbyněk.

 

 

Má za sebou osm let Valdic za loupežné přepadení se zbraní.

 

 

Po levé ruce René, bývalý kulturní atašé v Severní Koreji.

 

 

Josef je zedník a kolečka s hlínou, kterou nabírá, vozí Jirka, doktor

 

 

práv.

 

 

A jako třešinka na dortu se vyjímá Jindra, generál z hlavního štábu,

 

 

který v plandavých pracovních hadrech vypadá jako nefalšovaný

 

 

bezdomovec.

 

 

To bezdomovec Jura kouří svoje motané cigarety s noblesností

 

 

hraběte.

 

 

Jo, nejen šaty dělají člověka.

 

 

Každý však touží po svém.

 

 

Jen a jen po tom svém.

 

 

Málokdo sem přišel sám.

 

 

Všichni to sice svorně tvrdí, aby demonstrovali moc na svým životem,

 

 

ale dotlačil je k tomu většinou zaměstnavatel nebo rodina.

 

 

Jsou zde, aby měli alibi.

 

 

Alibi před okolím a potažmo i před sebou.

 

 

To hlavně.

 

 

Všemu se posmívají a odříkávají poučky, kterým nevěří, za úsměv

 

 

terapeuta.

 

 

Myslí si, že je to spasí stejně jako ty, co si cestu do nebe dláždí

 

 

pravidelnými nedělními bohoslužbami a bezduchým omíláním otčenáše.

 

 

Je to čekání na zázrak.

 

 

Potom je zde samostatná skupina.

 

 

Soudní léčby, kdy pobyt zde je součástí rozsudku.

 

 

Většinou ztráta času.

 

 

Jakubovi stéká pot po čele a kope a kope.

 

 

Ostří motyky odsekává hlavy dotěrným myšlenkám.

 

 

Výčitkám.

 

 

Když zavře oči, pořád vidí ty proklaté kedlubny.

 

 

Živořící a astenické, bleďounké rostlinky pokřivené tíhou kamenů,

 

 

nedostatkem slunce, vláhy, živin, vzduchu…

 

 

Pořád inklinoval k mysticismu a tajemnu.

 

 

Žít ve vysněném světě!

 

 

Kop!

 

 

Kop!

 

 

Kop!

 

 

„Dělejte to pořádně, Jakube, času máte dost!“

 

 

Kop!

 

 

Vždyť i toto je vlastně obdoba toho oblíbeného denního snění.

 

 

Doma často říkali: „Ten náš lenoch zase čučí do blba.“

 

 

„Chlap přece nikdy nebrečí.“

 

 

„Proč nejsi jako ostatní?“

 

 

„Ty nám ale užíráš zdraví.“

 

 

„Ty nás jednou utrápíš.“

 

 

Kop.

 

 

Kop.

 

 

Umění a knihy zvláště ho přiváděly do stavů vytržení.

 

 

Žil v nich, v jejich příbězích.

 

 

Beznaděj, když zemřeli prarodiče.

 

 

Tolik si toho nestačili říct.

 

 

Nešťastné lásky.

 

 

Šťastné lásky se špatným koncem.

 

 

Katka zemřela na rakovinu lymfatických uzlin, Sylva, tak ta má

 

 

dnes tři děti, je nešťastná a utrápená. Baletka Jana byla krásná a vždy

 

 

se smáli tomu, že bude hrát na stará kolena čarodějnice… Dnes je

 

 

to už málem aktuální, Věra emigrovala, Kristina odešla po revoluci

 

 

do kláštera…

 

 

Má tak rád společnost žen.

 

 

Býval však nešťastný z nich i sám ze sebe.

 

 

K smrti!

 

 

Děti, to je radost, a má vůči nim stále výčitky.

 

 

Hodně lidem ublížil.

 

 

Paradoxně nejvíce nejbližším.

 

 

Semlel intenzivní kursy jógy s biřmováním, po dechových cvičeních

 

 

četl Bibli a po přijímání Bhagavadgítu… Vstoupil do řádu rosenkruciánů

 

 

a po půl roce požádal velmistra o uvolnění.

 

 

Vyhověl mu…

 

 

Chce být veden, ale nesnáší tupou odevzdanost byť velké myšlence.

 

 

Pořád věří tomu, že najde vlastní cestu.

 

 

A to je úspěch.

 

 

Několik let tomu v jakémsi podivném vakuu nevěřil.

 

 

Kop.

 

 

Kop.

 

 

Kop.

 

 

Neumí se moc modlit, ale věří, že Bůh slyší jeho volání, jeho

 

 

prosby, aby mu odpustili všichni, jimž doposud ublížil. Aby mu

 

 

pomohli. Ne zbavit se toho břemene.

 

 

To asi nejde.

 

 

Ale aby mu odpuštěním pomohli nést ho…

 

 

Sám se snaží odpouštět.

 

 

Pravé odpuštění je těžké.

 

 

Velmi těžké, protože se nesmí zaměnit za zapomnění…

 

 

Různé berličky se zlomily.

 

 

A hlína odletuje, jak zuřivě kope, má ji ve vlasech, za nehty, v očích

 

 

i ústech. Vědomě dýchá a uklidňuje se.

 

 

Nechal se unést.

 

 

S takovou by mohl poškodit i užitečné rostliny.

 

 

Kop.

 

 

Kop.

 

 

Kop.

 

 

„Carpe diem.“

 

 

„Memento mori.“

 

 

Jakub se postavil a propocená košile ho zastudila na zádech.

 

 

Letní vánek si pohrává s mokrými vlasy, vedle funí Zbyněk a Jarda

 

 

chroupe velkou okurku i se slupkou.

 

 

Má pocit, jak kdyby se protrhla přehrada.

 

 

Člověk si po krůpějích nalhává svět, až zjistí v jediném okamžiku,

 

 

že ho pohromadě drží iluze, nepravdy, pohodlnost, faleš a staré

 

 

hadry…

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Trojitý Nelson





Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 21” - 5


    Eva   (1.1.2012 (17.25))

    Myslela jsem si, že psychiatrické léčebně léčí psychiatr, a že psychoterapeutka je jen pro lehčí případy.


    Agin   (1.1.2012 (18.31))

    Oldo.... jak dobře umíš popsat cestu duše, která zabloudila....ty budeš pracovat v oboru '-)


    olda   (1.1.2012 (18.31))

    Bylo to "kombinované", hlavní díl práce (pominu-li pacienta :-) ) odvede v léčbě závislostí psycholog, neboť závislost je sice definována jako nemoc, ale nemoc získaná vlastní nekázní a další psychiatr. Je potřeba změnit zaběhlá schemata chování i myšlení. Psychiatr nastupuje až v případě, že by nevhodné návyky a chování iniciovala psychická porucha. Závislosti jdou většinou ruku v ruce s depresemi různého typu.


    olda   (1.1.2012 (18.33))

    Ne Agin, nepracuji v oboru. Můj obor je "elektro", byť nyní působím jako vrátný v muzeu. Stran léčby alkoholické a toxikologické závislosti jsem byl fakt pacient.


    Agin   (1.1.2012 (19.01))

    Líbí se mně, jak příběh posunuješ, vím, jak je snadné kopnout si do někoho, kdo je na kolenou....ráda si počkám na další příští. A držím palce....



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička