Trojitý Nelson – kapitola 23

Na kalendáři si zatrhl sedmdesátý den od nástupu.

Řád vstoupil do podvědomí a nemusí už o chodu přemýšlet.

Je snad nejspokojenější za poslední roky.

Ví, že jde správnou cestou.

Cítí se ve všech směrech lépe.

Vnímá i svoji zásluhu, že v situaci, ve které se nachází, není zadarmo.

Čistí si zuby a dívá se přes mříže na hřbitůvek.

Ta shrbená babička je tam zase.

Chodí na hřbitov téměř každý den.

Jakub se byl na ten hrob podívat.

„Nejmladší“ pohřbený je pětasedmdesátník, kterého sem uložili

před pěti lety.

Láska až za hrob, napadne Jakuba.

„Dělání, dělání, všechny smutky zahání,“ zpívá si za jeho zády

někdo ve sprše.

Karel namáčí do kbelíku ponožky a slipy, zasypává je práškem na

praní a chvíli je promíchává zvonem na čištění WC.

„Teď to necháme pár hodin zakvasit,“ tváří se spokojeně.

Na chodbě sestřička křičí: „Léky, léky, pojďte si pro léky.“

Vše jde podle zaběhlých pravidel…

Jakub míjí nástěnku, kde už je téměř v čele pelotonu.

Ještě „tři Á“, potom křeslo a domů.

Za tři týdny se to při troše štěstí dá stihnout.

Přemýšlí o včerejší diskuzi na kuřárně.

Některé „recidivy“ tam tvrdily, jak léčebna sloužila za komunistů

k uklizení nepohodlných osob, které tu byly pod sedativy tak dlouho,

jak straně a vládě vyhovovalo.

Dnes je maximální délka léčby jedenáct měsíců, ale dřív prý byla

tato doba celkem neomezená.

Dá se tomu věřit, nedá?

Jakub jen ví, že v padesátých letech, když byla spousta kněží internována,

byl „Areal“ považován za tábor z nejhorších.

Byl i na prohlídce kláštera.

Jako běžný návštěvník.

Bratr premonstrát, který turisty vedl, o všem vyprávěl. V hlavním

sále pravil: „A představte si, že tady byli alkoholici a v těchto svatých

místech s nimi dělali ty „bličky“, když zvraceli do kbelíků.“

Řekl to tónem, jenž vyjadřoval hluboké opovržení a lítost nad

takovým znesvěcením.

Vypadalo to tak, že v alkoholikovi snad ani nevidí svého bratra…

Potom uviděl Jakuba, kterého znal z pracovních terapií, a evidentně

zrozpačitěl…

Jo, minulost.

S tou mají problémy skoro všichni.

Jak se s ní vypořádat.

Jak říkají mnozí: „To je na několik generací.“

Pocit úspěšnosti, který měl ještě před hodinou v léčebně, ho

rychle přešel.

Bratr premonstrát mu nejenže pokazil náladu, ale nasadil i brouka

do hlavy.

Jakub jde svojí oblíbenou cestou k malé přehradě.

Pod stromy je příjemný chládek a to lesní voňavé vlhko.

Vědomě dýchá zhluboka.

Šikmé slunce v oparu vytváří obrazy z verneovek…

Jakub háže na hladinu kamínky a soustředné kruhy se šíří a rozbíjejí

o břeh.

Je to spousta takových kruhů a jejich interakcí, o kterých ani

neví.

Někdy se stane, že člověk uvidí rozšklebený obličej v záhybech záclony,

tvary tygra v abstraktním obrazu či siluetu baletky na oprýskané

omítce zdi, kolem které léta chodí.

A už nikdy není takový, jaký byl do tohoto okamžiku prozření.

Už napořád vidí pouze to nově spatřené a k původnímu se vrací

jen násilím, jaksi nostalgicky, neboť už ví o krásách dříve skrytých.

Jakubovi se právě dnes stalo něco podobného.

Den se odvíjel podle zaběhlých pravidel, a dokonce pocítil radost,

když kolem projížděl rozklepaný vůz a z jeho namontovaného amplionu

se ozývalo:

„Kužééé, kužééé, vykupujem, kužééé, staré obrazy, starý nábytek,

kužééé…“

A za ním přijížděly a parkovaly vozy komediantů a nadcházející

pouť. Jako kdyby byl ve fi lmu Romance pro křídlovku.

Vše bylo stejné jako mnohokrát předtím…

Každým novým zklamáním jsme blíže pravdě, ale na první pocit

se cítíme podvedeni, protože musíme opustit staré.

Nepravdivé, ale zaběhnuté a pohodlné stereotypy myšlenek i činů.

Ranní rozdílení pomalu končilo přidělením jednotlivých lidí na

práci. Jména četla staniční sestra.

Možnosti jsou omezené.

Někteří zůstanou v budově, kde uklízí celé dopoledne, popř. jednou

týdně natírají všechny podlahy a stěny dezinfekcí.

Jiní odchází pracovat na zahradu a nejméně populární je práce

v klášteře. Tam škrábou brambory pro klášterní kuchyni, uklízí,

dělají pomocné práce u zedníků, řemeslníků atd.

Výhrou je práce v lese, nebo na rekreačním středisku, nebo jít na

sena.

Pracuje se venku, kouří se a pije káva volněji.

Toto zdání volnosti paradoxně vznikne částečným navrácením

v úvodu odebraných svobod.

Vedení léčebny a tyto organizace mají pravděpodobně nějaké

smluvní vztahy pro takovouto výpomoc.

Ale dnes přibyla novinka.

Josef, zkušený zedník, bude pracovat na chatě u jedné sestry

z oddělení toxi.

Jakubovi se začaly myšlenky řadit tak, až byl sám překvapen. Ze

začátku se jim bránil, neboť mu začaly krást jeho jistotu. Doposud

věřil v dokonalost systému a jeho požadavky plnil s pocitem radosti

a zadostiučinění.

A najednou toto!

A už se to sype!

Napadá ho: tak Josef bude makat na chatě za čtyřicet korun na

hodinu. Jemu se to vyplatí a pro sestřičku je levná pracovní síla.

Obě strany jsou spokojeny.

Josef je tu soudně, tohle je nepřiznaný příjem, sociální dávky mu

jdou dál, však to platí stát a daňoví poplatníci utřou hubu.

Začíná se v něm vzdouvat vztek.

Cítí se podveden.

„A nám tady budou kázat o podvodech a trestných bodech.“

A slyší primářčina slova, která na ně vyplivla včera.

Šlo o to, že by měli uklízet po pouti „Areal“ od kelímků, papírků

a všeho, co zde zanechají návštěvníci.

S jízlivým úsměvem řekla: „Musíme obci nějakým způsobem

projevit vděčnost za to, že tu trpí takovou sběř.“

Jakuba se to dotklo.

Uražená ješitnost?

Pravda?

Neomalenost?

Zlý úmysl?

Námět k přemýšlení.

Ano, všichni, co jsou tady, se nemohou chlubit svou minulostí,

ale přišli sem, aby byli lepší. Jsou lidé s citem, nejsou kus hadru,

do kterého si může kopnout každý, jehož slabina je jen náhodou

někde jinde. V oblasti, která se tu neléčí.

Nikdo není dokonalý.

Nesuď a nebudeš souzen!

Jirka dostal neoprávněně trestné body a obhájil je bezchybně.

Přesto se dala paní primářka znovu slyšet:

„Demokracie nepatří do léčby závislostí.

Když já přejedu prstem po stole a řeknu – je tam prach, tak nevadí,

že tam není, že ho nikdo nevidí.

Třebas je to můj terapeutický úmysl a já zkouším, jak se umíte

ovládat.“

Jakub je vzteklý sám na sebe.

Jak to mohl tak dlouho nevidět!

Věřil systému, který může jakoukoliv svoji chybu skrýt za terapeutický

úmysl vedený dobrou snahou subjektivně poškozenému

objektivně pomoci.

Jídlo se vozí z Klecandy, mnohdy je nekvalitní a neustále se vedou

jakási jednání. Díky léčebně má však Klecanda jistých sto padesát

porcí denně a nezkrachuje. Nemá snad z toho někdo fi nanční

profi t? Proč terapeuti nesedí v jídelně s námi u jednoho stolu a nemají

to stejné?

Jak můžeme my, sběř bez nároku na demokracii, vůbec něco požadovat.

Lidská práva, helsinské výbory, vlastní názor, vše je jen

důkazem, že dotyčný je ve fázi odporu.

Na sesterně se nalévá dezinfekce do hospodských skleniček tak,

že na první pohled to vypadá jako velký rum nebo velký fernet.

Provokace?

Zkouška?

Nedbalost…?

Absolutní víra v neomylnost a autoritu učitele je základní podmínkou

vedení na cestě neznámem.

Pochybnosti zdržují a brzdí.

Není však náhodou kontraproduktivní slepá a pohodlná víra

v osoby, na nichž najednou vidí, že evidentně chybují?

Jakub je zmaten.

Bod obratu, kdy ztrácí jistotu, jíž se až doposud držel.

Nemá pevný bod…

Měl ho vůbec někdy?

Je nutný?

Není snad jediným pevným bodem jistota, že žádný není!?

Jedinou jistotu musí nalézt v sobě.

A v souladu s Prozřetelností!

Společně s komedianty přijeli na pouť první hosté. Jsou to pravděpodobně

nějací dobrodruzi, kteří s nimi vymetají štace. Pět

z nich, všichni mírně podnapilí, stojí nyní před léčebnou a čtou si

nápis, kterému se smějí.

Jeden z nich šplhá na plot a křičí obhroublým hlasem:

„Pusťte bratry domů!“