Trojitý Nelson – kapitola 31


8. ledna 2012, autor olda,



Přístavba se chýlí ke konci. Cítí, že už jede na vůli. Už skoro dva měsíce.Ta únava je zase neskutečná, skoro jako před onkologií.

Ale prázdné sádrokartonové místnosti jsou krásně hladké, bílé a do toho přírodně namořené staré trámy.

Taková krásná, hotová a velká stavebnice.

Holky si sem už natahaly staré koberce a hračky.

Najednou cítí, že mu síly docházejí…

Malý, hnědý pes mu sedí na klíně a jeho oči indického mudrce mu hledí do duše.

Jako by říkal: „Já to všechno vidím, výborně, ale už toho nechej.“

Pohladil ho a on mu položil hlavu na kolena, aniž uhnul pohledem. V tom tichu prázdného půdního pohledu se vznášela zvláštní láska s měkkýma psíma očima…

A osud zase sehraje svoji scénu, když ze spodního pokoje někdo zesílí rádio. Zpívá dávno tragicky zesnulý Jiří Schellinger svoji „Jsem prý blázen jen…“.

Bolí ho za hrudní kostí.

Bolest, pálení a málo vzduchu…

Dnes v noci se zase ukázal šedovlasý průvodce, který navzdory své východní vizáži pravil biblické: „Umírám pro tvrdost vašich srdcí…“

Ráno se rozhodl.

Musí k doktorovi.

Už si zase může dovolit chvíli oddech…

Robert je jeho dlouholetý kamarád, doktor, který pracuje v nemocnici na endokrinologii.

„Stav se ve středu, podíváme se na to,“ říká mu do telefonu.

Zatím šel za obvoďačkou, která ho ochotně nechala doma. Je tady už štamgast.

Pořád spí. Je to taková příjemná únava dvacet čtyři hodin denně. Jenom kdyby se tak nepotil a lépe se mu dýchalo.

Pustil si potichu Bacha. Toccata a fuga D moll. Pokojem se zhmotňuje vibrující vznešenost.

A Jakubovi tak probleskne hlavou při hluboce vibrujících basech, při kterých mu naskakuje husí kůže a cítí na jazyku divné sladko.

Kdy a zda jemu se někdy nějací Mistři vůbec objeví. Neví proč, ale chtěl by to.

Neví jak najednou ovládat to pomyslné kormidlo.

Život je zase v neznámých vodách.

Alžběta má v očích divný lesk, když mluví o Petrovi…

„Hic sunt leones!“

Zítra mu aspoň Robert řekne, co se děje. Je dlouhodobě přetažený, to ví sám, ale je to celé nějaké divné.

„Zdá se hochu, že ti nepomůžu,“ mumlá polohlasně Robert, když si přes brýle pozorně prohlíží laboratorní výsledky.

Jakubovi se točí hlava, pot mu stéká po zádech a celý se třese.

„To snad není možné,“ myslí si.

„Z něčeho to přece musí být.“

„A navíc je tady chyba z laboratoře,“ odhodí doktor papíry znechuceně na psací stůl. „Musíš jít na odběry znovu, tady ta hodnota taková být prostě nemůže!“

Nové odběry.

Stejná hodnota.

Robert neuvěřitelně zírá: „Thyreotoxikóza jako prase,“ zní diagnóza.

„Thyreo…, co?“

„No, máš organismus pěkně otrávený hormony z nadměrné činnosti štítné žlázy. Už to musíš mít pěkně dlouho.“

Má to dlouho, ale až doposud mu doktoři říkali, že je to důsledek ozařování, že se s tím musí naučit žít.

Tak se učil.

Začal chodit do práce a k tomu si hrál na zedníka a muže v domácnosti…

„Jeď okamžitě domů, lehni si a léky ti večer dovezu.“

Je svým způsobem rád. Hlavně, že se ví příčina. Už se zase viděl na onkologii. V trolejbusu si sedá na první volné místo. Madam v nejlepších letech, jež nastupuje za ním, se dívá velice opovržlivě a její oči říkají: „Takový lamželezo a schlamstne první místo, to je gentleman! Kam ten svět spěje?“

Myslí si totéž, když vidí její vrstvu make upu a na každém prstě masivní zlatý prsten.

Doma se skácí do postele. Tak teď už to snad půjde jenom k lepšímu.

Večer to říká i Robert.

Naděje vysvitla.

Už pokolikáté.







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Trojitý Nelson







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička