Trojitý Nelson – kapitola 34


11. ledna 2012, autor olda,



Podzimní deprese, říká se s oblibou době, kdy se z oblohy stane těžká šedivá deka, chladný vítr smetá mlhou zvlhlé listí a tušení svátků Dušiček jen evokuje onu pomíjivost lidského života.

Jakub toto období dobře zná, a proto ho o to víc překvapil tento stav duše na jaře, kdy slunce začíná pálit, vše svěže raší a ranní zpěv ptáků jako by začínal tu slavnost nového dne.

Deprese i radost je kolem nás stále po celý rok, jen my ve svých hlavách pod dojmem kulis vytváříme svůj psychický stav. Potkalo ho to tedy na jaře a cpe se antidepresivy.

„Slabochu,“ pohrdavě mu říkají známí.

„Řešíš to tabletama a přitom se stačí projít, něco si přečíst, pracovat na zahradě a nepřemýšlet o blbostech.“

„Běžte všichni do prdele,“ křičel by na ně nejraději.

Sám to zoufalství vnímá nejlépe a neví, jak ten pomyslný baťoh ze sebe shodit. Vůlí to nejde, činností to nejde a nečinnost je obludná.

Pochopí někdo, že mu dvě hodiny trvá boj, než si zaváže boty a jde si koupit do sto metrů vzdálené samoobsluhy rohlíky?

Pochopí někdo, že je mu do breku dvacet čtyři hodin denně a neví proč? Pochopí někdo, že nevidí budoucnost ani s vteřinovým předstihem?

Pochopí někdo, že nenachází absolutně nic, co by dávalo smysl?

Alžběta mu přestala vařit, prát, žehlit.

O nějaké komunikaci není ani řeči (možná je to dobře) a děti si s ním zvídavě chtějí hrát a povídat.

Jizva na krku bolí, že má pocit jako pes na obojku.

Alespoň si teda myslí, že pes takový pocit má.

Na hodně utaženém obojku.

Nejsnesitelněji je mu v pokoji, i když chápe, že se stává dobrovolným vězněm, ale alespoň ho tady nic nepřekvapí a vydává minimum energie.

Několik měsíců žil v tomto dobrovolném exilu zamženém léky…

 







Zařazeno v kategorii Trojitý Nelson







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička