Z autorského čtení v Sedlčanech


14. ledna 2012, autor Eva,



Autorské čtení Reného Vaňka a poezie Ladislava Zedníka v Sedlčanech se mi moc líbily. Tento mladý autor zde představil svou druhou knihu Soma Secundarium. Soma nás zavede do bizarního a fantaskního světa malého chlapce Kocourka a jeho Tety.
Stejně jako v jeho prvotině Nezahrada je i tento svět naplněn apokalyptickými vizemi, nočními můrami, deviantními příšerami, v němž hrdinové musí neustále bojovat o holou existenci. A stejně jako Nezahrada, i Soma je značně kontroverzní, buď vás nadchne, nebo ji odmítnete. Pokud rádi čtete Chucka Palahniuka, Borise Viana, Ladislava Klímu či Johna Irvinga, tak vám Reného styl „sedne jak ulitý“.

 

Ladislav Zedník recitoval krásné básně a nezapomněl na mého oblíbeného Strašáka, kterého si můžete přečíst na konci článku. Moderátorka večera Pavlína Vítková nám prozradila, že tento básník byl nominován na cenu Magnesia Litera.

 

Hudební doprovod zajistil Petr Vašina, folkrockový zpěvák, ale i harmonikář a kytarista.  Obdivovala jsem ho, jak bravurně zvládal oba nástroje.

 

 
Pro vaši představu zde ukázka z jednoho jeho vystoupení:
http://www.youtube.com/watch?v=K0Xivvmb1YA
….
 

Po skončení představení se ještě všichni vyfotili s Panem Noirem, talismanem pro štěstí, kterého všude vozí s sebou: ……

 

 

 

Omlouvám se za nekvalitní fotky, ale fotit proti zářivkám prostě neumím.

 

 


Ukázky z představení:

 

Ladislav Zedník: Strašák


Kdosi mě poskládal
ze starých a zbytečných věcí,
potom mě narazil na kůl
a vztyčil.

 

V hadrové hlavě
mi bobtnala plesnivá sláma,
zdál se mi podzim –
tmy na dnech rostly
jak námel.

 

Naražen na kůl,
spasitel slaměných světů – čekal jsem,
myšina byla mou řečí
a snad jsem i žil,
i když jen občas a omylem
v lekavých mozečcích zvířat.

 

Přišli dva.

Podivní.
Mluvili, jako by budili řemínky masa:
budili kouzelné hádky – –
on jedl její, ona ty jeho,
až začli rozumět jazykům zvířat.

 

Rozuměl, svlékal ji,
mluvil k ní holý jak nejkratší věta;
chápala, mluvila – jako had zkroucený
do lesklé, výmluvné křivky.

 


A mně se zdál podzim – –
slaměný, hadrový, měkký a zbytnělý – říjen.

 

Zatímco, podivný,
oběsil do ní své průsvitné syny,
ona si rovnala zcuchané chmýří
pozdního léta.
 

 

 

Z knihy Soma Secundarium
Elektrické rozvody našeho domu zešílely. Lampa v předsíni divoce blikala, v plastových krabičkách zásuvek prskaly modré výboje vysokého napětí. Z kouře hořícího bakelitu mi slzely oči. Fritz stál přede dveřmi na schodiště, v rukou třímal těžký hřebíkový kanón. Podíval se na mě a popotáhl nudli, která se mu houpala pod nosem.


Jak tohle dopadne?!


Rozřinčel se zvonek. Nebyl to ten rychlý drnčivý zvuk, který jsem znal. Palička zpomaleně padala na kov, znovu se zvedala a opět padala, pokaždé to zaznělo, skoro jako když jsme jednou s Dantem stříleli z praku na starobylý zvon v jeho domě. Chvějivé hučení, pronikající až do morku kostí a přimrazující člověka na místě.


„Copak, kluci? Vy nepůjdete dolů otevřít?“ smála se nám v zádech Teta.


„Nepůjdeme, kurva!“ dupl Fritz botou a vysmrkal se do rukávu slátaniny. Zvonek znovu dlouze zadrnčel. To už jsem věděl, že se Fanatika nedočkáme ani dnes, v těchto vteřinách, prosycených hrůzou a terorem. Kdyby chtěl přijít, už by tu dávno byl. Kdyby chtěl, stanul by  po mém a Fritzově boku a hájil by naše životy. Jenže on očividně nechtěl.)


Tomu, co na ulici postávalo před naším vchodem, došla trpělivost. Ozval se zvuk tříštícího se dřeva a schodiště následně oživilo těžkopádné dupání a chrčivý dech. Blížilo se to. Bylo to čím dál blíž.


Nenech se narvat do pytle!


Ze škvíry pod našimi vchodovými dveřmi začaly klíčit úponky ostnatých drátů. Trnitá vlákna se jako rostlinky břečťanu rozrostla po povrchu dveří, zatnula svoje bodliny do jejich hmoty a pak se stáhla jako jeden velký železný sval.
Dveře zaúpěly, vyvrátily se do temnoty chodby a za nimi…


Bratře!


…stál on.


„Mikuláš,“ polkl jsem.


Byl obrovský. Mnohem větší než náš Taťka, mnohem větší než kdokoliv, koho jsem kdy viděl. Skrčil se, aby se neudeřil do hlavy o futra a vstoupil do předsíně. Záblesky zmatené lampy a modravý svit, linoucí se z přetížených zásuvek, ozářily jeho tvář. Byla to úděsná rudá propast, jáma věčného hlasu, lemovaná kruhem zubů. Ohromných zubů.


Jak může mít někdo tak velká ústa?


Okolo tohoto chřtánu, z masa, které vypadalo jako dávno mrtvé, rašily dráty. Vousy. Přízračně se vlnily, připomínaly chapadla mořské sasanky. Marně jsem přemýšlel, kolik nočních můr se muselo sjednotit, kolik beznadějných snů se muselo slít v jeden jediný, aby se mohlo zrodit něco takového.


Mikuláš se nad námi tyčil jako obrovská hora nenávisti.


„Žer, ty vypasená sviňo!“ zavřeštěl Fritz. Chtěl, aby to v tu chvíli zapůsobilo bojovně, hrdinně, ale vyšel z něj jen výkřik plný zoufalství, který způsobil, že se Mikulášův chřtán zdeformoval v hrůzně zubatou derivaci úsměvu.


Pak to zadunělo.


Z ústí zbraně, společně s oblakem dýmu, vyletěl roj hřebíků. Fritz zavrávoral pod náporem zpětného rázu. Mikuláš měl mít ve svém ohromném břiše díru, ale neměl tam nic. Ani škrábnutí. Žádný efekt.
Nic.


Říkal jsem, že to bude k ničemu.


„Ale, miláčku,“ řekla Teta. „Copak to mělo být? Takhle se chováme k hostům?“ Postávala nám v zádech a její hlas byl teď divně zkreslený, jako by by zněl odněkud z vodní hlubiny. Neviděl jsem, jak se pěstounka tváří, ale vsadil bych se, že měla na obličeji ohavně sladký výraz nezúčastněné pohody.


Fritz znovu propukl v pláč, odhodil zbraň na linoleum, padl na kolena a sepjal ruce, jako kdyby se chtěl začít modlit. Aniž bych si to byl uvědomil, udělal jsem to samé.


„To je ono,“ pochválila naše počínání žena. „A teď hezky tady panu Mikulášovi zarecitujte básničku.“ 


Obr vyplázl svůj dlouhý, slizký jazyk a mlsně se olíznul. Všiml jsem si  pytle. Monstrozita ho měla přehozený přes záda, kroutil se jí tam a svíjel jako mrtvola, jíž do těla vnesl pohyb masiv muších larev.


Básnička. Žádný kanón, střelný prach, hřebíky. Žádné násilí. Jen jedna krátká pitomá básnička. Pár směšných veršů, to je to, co z vás smyje tíhu všech vašich hříchů a ochrání před Mikulášem.


„Já začnu,“ špitla vedle mě Klára odevzdaně. Taky klečela, taky vzpínala ruce k modlitbě. Vůbec jsem nezaregistroval, kdy se k nám připojila, ale byla tu teď s námi a čelila děsu, který bůhví odkud zabloudil do našeho domova.


„Tak směle do toho, holčičko,“  pobídla Teta svou svěřenkyni. „Copak sis připravila?“
A Klára spustila:


„Mikuláši svatý, dej mi koníčka,
já na něm pak vyletím až do nebíčka.
Vyprosím tam dárky hodným dětem všem,
radost, lásku, štěstí, pro celou naši zem.“







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy, Reportáže, cestování



Počet komentářů na “Z autorského čtení v Sedlčanech” - 3


    fotoeva   (15.1.2012 (11.26))

    Evi díky se poutavé vylíčení autorského čtení,které si bezva doplnila fotkami.Určitě to bylo hezké setkání.


    Eva   (15.1.2012 (12.25))

    Setkání to bylo nadmíru hezké a všichni byli moc fajn.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička