Smlouva s Ďáblem 6. díl

10. června 2010, autor tonyend,

Začal nám následující den školní týden, mazáci chodili na praxi do pivovaru. Bylo nám všem jasné, že se většina z nich vrátí na internát v podnapilém stavu, včetně Šéfa a jeho bandy. Bylo pondělí, leželi jsme na postelích po večeři, a vyprávěli jsme si vtipy. Otevřely se dveře a nějaký mazák přišel se vzkazem pro mne, že se mám ihned dostavit na mazácké sprchy, předvolal si mě Šéf. Tušil jsem, že si mě chce podat za včerejšek, že jsem nic neměl, kromě cigaret.
Orság byl Šéf, jednička mezi mazáky, byl možná silnější, než jiní, ale hlavně se nebál udeřit a kdo dokáže překonat tento strach dát jinému ránu pěstí do obličeje, ten má navrch, ostatní dostanou strach, strach ze silnějšího. Tak je to v přírodě a asi zakódováno v nás. Tak strach, který uměl vytvořit kolem sebe, tak ten strach ovládal i mazáky a o nás bažantech nemluvě. Byl to tupec, surovec a bijec z Opavy. Byl pyšný sám na sebe, že je Šéf, že nás ovládá.
S pocitem strachu a obav, co bude, jsem odcházel sklíčený na mazácké poschodí, do jejich sprch za Šéfem.

Otevřel jsem dveře a slyšel jsem, jak se sprchuje.
„Kurva bažik, zavři ty zkurvené dveře a hlas se mi!“ Zařval na mě Šéf opilým hlasem.
Jistě, očekával, že jako jindy uslyší: „Bažík Wolf se hlásí na rozkaz Šéfa!“
Zavřel jsem dveře a podíval jsem se do sprch. Byl tam tentokrát sám, bez svých nohsledů a bylo na něm vidět, že pil. Ucítil jsem příležitost, jsme tu sami, přišlo na mě pokušení, jsme tu sami, bude to fér, jeden na jednoho, žádné příjdi na férovku, sotva otevřeš dveře, zmlátí tě dva či tři mazáci. Hlavou se mi honily myšlenky na následující bitku. Co když mu ale někdo přijde na pomoc, to budu v prdeli. Najednou s tímto přemýšlením se strach v mé hlavě začal vytrácet. Čekal jsem, co zase bude chtít. V klidu se mydlil a rochnil pod tekoucí vodou.
„Zajdeš mi koupit jedny Sparty a půl litra vodky!"
Jenže – ,zajít´ by znamenalo odejít na bažantské poschodí, otevřít si okno na záchodě, vylézt na parapetní desku a chytit se ocelového lanka, které drželo hromosvod na zdi a po něm slézt dolů na zem. Jak? Moje starost, abych nespadl při tomto krkolomném sestupu a nezlámal si vaz. Za co? No přece za svoje peníze, a když by mi pochybělo, musel bych si vybrat zbytek od kluků na pokoji. Pak jít k do hospody U Bílého koníčka, tam nakoupit a jít zazvonit na školníka, aby mi otevřel vrata a prosit jej, aby mě nenapsal do hlášení, jako pozdní příchod na internát, což by mohlo mít vliv na snížení kapesného, už tak ubohého. Potom přijít za pánem mazákem, odevzdat nákup a s hlavou skloněnou čekat pár ran pěstí místo poděkování.

Nadechl jsem se, postavil jsem se do bojového postoje a řekl jsem nahlas a důrazně své „Ne!“ Odvážil jsem se poprvé Šéfovi vzdorovat ! Dobře to slyšel, jen se dělal, že mne přeslechl.
Opláchl se z mydlin, vodu nechal téct, pomalu vylezl mokrý ze sprchy a pootočil se ke mně bokem. Tak tohle už znám!
Bleskově se otočil a zaútočil pravým hákem na mou bradu. Měl smůlu. Byl jednak popitý, neodhadl správnou vzdálenost svého úderu, neodhadl, že se pohnu, nepočítal s tím, že jednoduše jeho ráně uhnu, že nebudu stát, jako fackovací panák, do kterého bude tlouct jako dříve.
Uhnul jsem, on se prohnul a znovu jsem se rychle postavil, byl jsem připravený bojovat. Orság promáchl ránu těsně vedle mé brady a v okamžiku, kdy se jeho tělo protáhlo ve směru úderu, tak jsem zaútočil pro změnu já. Adrenalin se mi spustil a s ním i má zábrana praštit někoho pořádně do nekrytého obličeje.
Nečekal to, ještě se mu nikdy nestalo, aby se nějaký – ,bažik zasraty´ postavil na vzdor, na odpor, aby se dokonce chtěl s ním porvat tváří v tvář, ne na férovku, kterou tak miloval. Ta spočívala v tom, že ten, kdo na ni byl pozván, sotva zavřel dveře sprch, dostal od několika mazáků nakládačku.
Moje první údery, které dostal, byly nasměrovány na jeho nechráněná žebra, přesně tak, jak mě to učil trenér v oddíle. Nemohl dost dobře dýchat, dostat se do tempa, když se bolestí předklonil k nádechu, aby si mohl posílit své tělo kyslíkem, dal jsem mu dvě rány na solar. Levou i pravou rukou. Vůbec to nechápal, nemohl pochopit, co se to děje. Bolestí se ještě více předkláněl, málem už šel do kolen s očima vytřeštěnýma na mne.
Mohl jsem mu dát pár ran do ledvin, byl by hotový v ten šup, ale ovládl jsem se. I v ringu je zakázáno bít soupeře zbytečně do ledvin a podbříšku, nebylo by to fér, ale co on, on byl fér? Hajzl jeden! Nás mlátil, kam se mu zalíbilo, a neptal se – Je to fér?

Promítl jsem si celou dosavadní mazáckou šikanu. To naše ponižování a vydírání, nejen mé, ale všech bažantů, jak jsme z nich, mazáků, posraní strachy.
Jak byl sehnutý, zasadil jsem mu sevřenýma rukama zvedák na bradu. To jej postavilo na nohy. Začal jsem do něj nemilosrdně bušit, jako do boxovacího pytle na tréninku.
Levou, pravou, na bradu ani tak ne, jen cíleně do obličeje. Podařilo se mi otevřít jeho pravé obočí, rozbít mu nos a roztrhnout rty. Začal silně krvácet. V ringu stop, konec souboje. Tady nebyl ring, tady se střetla má nenávist s ním, ztotožněním všeho zla na internátu, na kterém pravidla určoval on sám, ne já. Teď jsem na ně prostě přistoupil.
Krev z něj crčela, klouby na rukách jsem měl rozbité a nevěděl jsem, jestli je ta krev na mých rukách má, či je to jeho. Krev mě ještě více rozzuřila.
Orság upadl na dlaždičky a já do něj stále mlátil a zasahoval jej údery, již zbytečnými, i když zůstal nehybně ležet. Abych ukázal své vítězství, nakopl jsem ho do prdele.
Přesně v tom okamžiku se náhle otevřely do dveře sprch, a objevil se v nich Daněk s Brůnou. Šéfovi nohsledi.
„Tak jen pojďte dovnitř a rychle za sebou, kurva, rychle zavřete ty zasratý dveře!“ zařval jsem a oba byli ohromeni tím, co uviděli. Poslechli a dveře zavřeli.
Stáli tam vedle sebe oněmělí hrůzou, ani nedutali. Přistoupil jsem k nim, jak tak stáli pěkně hlavami vedle sebe, tak jsem je oba jedinou ranou pěsti trefil přes brady, krev z mé ruky se rozmázla na jejich tvářích.

Nemohli tomu uvěřit, že jejich Šéf před nimi leží nehybně sténající, na mokrých dlaždičkách, v kaluži krve. Najednou pochopili, že nemusím ani nic říkat, že je konec Šéfa, konec mazáctví.
Umyl jsem si zakrvácené ruce a utřel jsem se do Šéfova ručníku. Ten jsem jim hodil se slovy, aby se umyli a šli Hejkalovi nahlásit, že Orság ve sprchách upadl a poranil se.
Nechal jsem je ve sprše, aby si s ním dělali, co umí a odešel jsem na pokoj, rozechvělý nečekaným vítězstvím. Beze strachu, ale od tohoto večera jsem to již nebyl já.
Nebyl jsem už mazáckým otloukánkem, stal jsem se někým jiným, než jsem byl doposud.
Poprvé jsem beze strachu usínal, když jsem klukům řekl, co se stalo ve sprchách. Žádný z nich tomu nevěřil, že jsem Orsága zmlátil.
Ráno ale uvěřili všichni. Uviděli zmasakrovanou tvář Orsága.

Orságovi nohsledi a supi nevěděli, co mají dělat. Poslechli mne a šli tuto událost Hejkalovi nahlásit do vychovatelny. Hejkal byl, jako obvykle zamčený, když odemkl a otevřel dveře, zeptal se, co se děje. Řekli mu, „Běžte se podívat do sprch".
Ještě tu noc volal Hejkal pro sanitku. Zatímco všichni spali, odvezla přivolaná sanitka Orsága do nemocnice k ošetření. Přivezla jej v noci zpět, otřeseného. V nemocnici mu sešili obočí a ret, nos neměl naštěstí přeražený. Obličej mu otekl, byl jak malý kopačák, ozdobený vybarvujícími se monokly kolem očí. Dlouho se nemohl pořádně najíst.

Tak jej ráno všichni uviděli. Mazáci i bažanti. Dívali se po sobě a nemohli tomu uvěřit, co se mu jenom mohlo stát, jak to jen vypadá? Od těch dvou se to dozvěděli, napřed mazáci, pak ta zpráva pronikla rychlostí blesku mezi bažanty. Wolf zmlátil Orsága ve sprše! Bylo to pro ně neuvěřitelné, ale pochopili, že je to pravda. Přesto se nikdo nesmál, nikdo nevěděl, co teď bude následovat. Nestalo se už nic. Od toho večera se všechno změnilo. Žádný z mazáků si už nedovolil zahrát na nástupce Šéfa Orsága. Mazáctví skončilo výpraskem Orsága. Už se nestalo, aby si někdo z nich na nás dovolil něco vzít násilím, už o nic nežádali a cítil jsem, že teď mají pro změnu strach oni ze mne. Na internátu konečně zavládl klid a normální atmosféra. Tou nakládačkou jsem si vysloužil uznání a respekt, jak bažantů, tak mazáků. Mylíli se všichni, když si mysleli, že se stanu Šéfem a budu vládnout já. Neměl jsem to v úmyslu. Chtěl jsem mít klid a získal jsem jej pro všechny. Už žádný strach, nejistota. Konec šikany, je konec šikany! Co se tu noc stalo, věděli už všichni. Věděl to i ředitel -, pan Neviditelný´ a naši vyučující. Byl jsem přesvědčen o tom, že oni to všichni dobře věděli, že jsme od mazáků šikanováni, ale neudělali s tím nic! Nic! A mohli, ale dělali se, že o tom neví, že je to věc mezi námi, abychom si ji vyřešili sami. Byla to lidská lhostejnost. Ta je začátkem pro šikanu všude.
Ředitel nic nevyšetřoval, obešlo se to bez policajtů, žádné ublížení na těle, stala se jen obyčejná rvačka a Orság raději mlčel, s kým se porval do krve. Na odvetu se nikdy nezmohl, strach dostal jej, jako před tím mne.
Jen třídní Letocha mi podal ruku a pobaveně se pousmál. Nemusel říkat nic, oba jsme věděli své. Vedení školy a internátu však u mě navždy ztratilo svoji úctu, pro vlastní zbabělost a nečinnost. Svět dospělých jsem nechápal. Přesto jsem do něj pospíchal.

Byla to zvláštní doba, ta léta šedesátá a sedmdesátá.
Jak měli lidé zpočátku zájem na tom a o tom, co se u nás děje, tak jej pomalu, ale jistě ztráceli. Přišlo vystřízlivění z euforie Pražského jara, přišel šok z upálení Jana Palacha, byl cítit chlad, který přišel s okupačními vojsky, umístěnými u nás dočasně. Venku se přestalo úplně křičet a ani v hospodě se nevedly řeči, jako dříve u piva. Tak začali zase vyskakovat zarytí soudruzi, zase začal být Sovětský svaz náš vzor a přítel největší.

Nevěděl jsem, komu a čemu mám věřit. To můj otec, ten v tom měl jasno už od konce padesátých let. Měl tu odvahu a vystoupil tenkrát z KSČ. Měl obrovské štěstí, že byl konec politickým procesům, soudruzi si již vybrali svoji krvavou daň a už nevěšeli, jen zavírali. Strana jej potrestala doživotně, nesměl mašínfírovat vlaky na hlavní trati Břeclav-Přerov-Praha, do smrti zůstal jezdit na naší lokálce. Mohl být rád, že neskončil v kriminále. Mohl taky jezdit jen s vozíky naloženými uranovou rudou, jako jiní mukli v uranových dolech, nebo být zavřený v nějakém kriminálu. Nikdy se k tomu nechtěl vracet, když k tomu něco řekl, tak jen, že nikdy neudělal v životě nic špatného a o politice nechtěl nic slyšet.

Vzpomněl jsem si, že i já měl s politikou cosi již ve škole. Viděl jsem Oldovu ruku s posraným pionýrským šátkem. Jak se ocitly některé mé práce z hodiny výtvarné výchovy na nástěnce, ale jen do doby, než jsem začal kreslit sice hezky, ale určitě ne v duchu nastávající doby, válečné výjevy. Pilot Luftwafe se svým ME -109 sundal z nebe sovětský letoun, nebo jak německý tank Tiger zničil výstřelem sovětský T 34. Soudružka učitelka se chytala za hlavu. „Takhle ne, tak ne, to je docela špatně, to sovětský hrdina..“ Bylo mi zcela jedno, co by udělal sovětský hrdina. Dostal jsem kouli do žákajdy a bylo to. Výkresy si rádi brali spolužáci. Asi to bylo tím, že i děda, otec mé mámy, byl německé národnosti a já měl tak hezké moravské jméno. Wolf. Vnukové se prý podobají svým dědům. Asi jo, já totiž šel neomylně v dědových stopách celý život. Život na internátu začal být konečně normální.

Ze všech spadl strach, každý si oddechl, že nemusí tančit a zpívat podle not mazáků. Otec měl pravdu, když mi říkal, že pořádek si musí zjednat každý sám. Teď to připadalo tak jednoduché, stačilo překonat v sobě ten pitomý strach a nebát se někomu rozbít hubu. Překonal jsem sám sebe, ale s rozhodnutím, že se nebudu s nikým bít. Budu se jen bránit, což je přirozené každému, když je napadený, ale musí se překonat ten strach. Kdo jej nemá, ten kecá. Tak to je.

Škola mě začala bavit. To první pololetí nestálo za nic. Ani u mne, ani u spolužáků. Každý z nás se přiznával, že se nemohl soustředit na vyučování, protože nás všude pronásledoval ten strach, co bude po vyučování, co si na nás připraví páni mazáci. Po večeru, který znamenal vysvobození od šikany, se změnil náš přístup k vyučování. Učitelé a profesoři žasli nad tou proměnou a měli z nás radost. Já měl tu výhodu, že jsem se nemusel nijak zvlášť učit a připravovat, stejné to bylo už na ZDŠ. Pamatoval jsem si prostě probíranou látku z hodiny, a když jsem chtěl být lepší, sedl jsem si k učebnicím a studoval. Projevilo se to jak v sešitech při písemkách, tak u tabule. Sbíral jsem jedničky s dvojkami jako trofeje, takže na závěr 1. ročníku jsem měl vyznamenání, protože jsem se chtěl učit, na rozdíl od hodin v ZDŠ. S vyznamenáním přišlo také vyšší kapesné pro následující 2. ročník od školy, tak i od rodičů, což bylo příjemné. Výsledky se dostavily hlavně díky vyučujícím, učarovala mi tak doposud neznámá věda, jakou byla mikrobiologie a biochemie, ale i ostatní předměty byly nesmírně zajímavé.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem

Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 6. díl” - 2

Eva (10.6.2010 (10.03))

No to je drsný..

Ivna (11.6.2010 (21.45))

Ještě jsem sice neměla čas to číst, ale co doporučí Eva, je určitě moje krevní skupina. Vytisknu si to na dovču. Kolik to má dílů? Vložíš to tam všechno do úterý, abych to měla s sebou komplet?

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a