Chodský pes

25. ledna 2012, autor Eva,

Když se náš salašník Bery odebral v květnu minulého roku do nebe, chodili jsme jak tělo bez duše. Po dvou dnech jsem to nevydržela, sedla k PC a hledala nového pejska.

Shodou okolností asi před měsícem vyšlo v příloze Mladé fronty povídání o psech, kde doporučovali různá plemena. Byl mezi nimi i chodský pes, o němž se zmiňovali jako o mírném a poslušném psu, který se hodí k dětem, nepere se, neubližuje ostatním zvířatům a nemívá zdravotní problémy. Zpěvák Petr Ulrich se o „choďákoví“ vyjadřoval v superlativech, má doma dokonce dva.

Našla jsem si stránky Klub přátel chodského psa a napsala jim. Obratem mi odpověděli, kde mají zrovna štěňátka, a tak jsem se zkontaktovala s chovnou stanicí Dajoar Geren v Jirnech. Tam se 4. května narodil náš Beny.

Štěnátka dostala na krk barevné mašličky, my jsme si vybrali pana Žlutého.

Než jsme si pejska přivezli domů, vyhledala jsem si o něm, že to byl vlastně pes, který chodil s Psohlavci a hlídal hranice. Je fakt, že když jdeme na procházku, pořád se drží u nohy a nikam neutíká. Nehoní slepice ani ovce, jako to dělal s oblibou salašník.

Psí hlava ve skautské lilii, kterou nakreslil Mikuláš Aleš, je právě hlava chodského psa.

Počítala jsem s tím, že štěňátko leccos doma zničí, ale že si přivezeme opravdového terminátora, jsem netušila. Beník je mimořádně hyperaktivní a nedovedu si představit, že bychom ho měli v paneláku jako našeho prvního psa kolii.

Ukousal všechny čudlíky u nábytku, překousal kabely od repráků u PC, zválel celou zahradu, rozžvýkal ratanový stojan na noviny, uhlodal rohy u všech křesel a zlikvidoval šlapky na rotopedu.

Také si rád dělá pelíšky. Jednou v neděli jsem se probudila poměrně pozdě a u hlavy mi ležela štětka ze záchoda, zablácená holínka ze zahrady, lopatička na sbírání jeho hovínek po zahradě a samozřejmě pískací prasátko. Tuhle hračku miluje a pořád nám ji klade pod nohy a chce, abychom mu ji házeli.

Když jsem slézala před Vánocemi hliníkové schůdky do domácnosti, nenápadně mi položil prasátko na předposlední špricli. Jakmile jsem na něho šlápla, zapískalo, já se lekla, sklouzla po pašíkovi a letěla dolů. Ještě, že to nebyla žádná vejška.

Také jsem měla srandovní úraz, když jsem pantoflích chtěla nakopnout míček, ovšem v tom samém okamžiku Beník po něm skočil a já si roztrhla palec o jeho zuby. Nevěřili byste, co z toho bylo krve.

Miluje vajíčka a dokonce i skořápky. Nelení vysypat celý koš a důkladně prohledat odpadky, zda tam nějaké skořápky nejsou.

Na chodbě na zdi nám visí koberec, který sahá až na zem, Benda jej dole okousal do své výšky.

Koupila jsem si letní širokou sukni a se zalíbením se v ní zatočila před zrcadlem. Beník to zřejmě pochopil jako výzvu ke hře a se stejným zalíbením se do ní zakousl. Samozřejmě, že už se nedá nosit.

Když sedím dlouho u PC, občas si dávám za záda zdravotní polštářek naplněný pohankou. Když se takový polštářek rozkouše, tak se obilí dostane všude, že se to ani nedá pořádně vyluxovat.

Také mám u PC stolek, na který si pokládám slovníky. Benda na něm poctivě zapracoval:

Nyní je Beník už skoro dospělý. Skoro, protože pořád nezvedá při čůrání nožičku. Jinak už vyrostl ze všech těch lumpáren a je hodný a poslušný. A my jsme rádi, že ho máme.

Takhle Beník rostl: