Šunky picy dvacet deka

Přešlapoval v drahých mokasínech před mojí kanceláří. Neťukal. Vypnula jsem písí, zasunula šuplata, s opovržením a soucitem pohlédla na archiváře, co lžičkou umělou vyškraboval z misky vlašák. Četl přitom denní tisk a usmíval se. Zvláštní. Z koutků se mu kutálely sterilované hrášky obalené v bílém blivajzu. Kolegyně už polykaly jídlo někde v šantánu, v poledne otevřeném pro úředníky.
„Dobrou chuť,“ polkla jsem.
„Mno, děkuju,“ s ústy nafouknutými jako křeček, poděkoval starý archivář. „Kampa dete na obídek?“ Rukou s krátkými prsty nedbale utíral bělavá ústa, obracel stránku, vybledlýma očima ptal se, kam jdu obědvat s kolegou z protější kanceláře.
„Tady, naproti, do té rychlojídelny, musím dodělat ty upomínky, tak honem doběhnu zpět,“ bokem jsem udeřila do elektrického psacího stroje, posunul se o píď vlevo.
„Já to spravím. No to není moc zdravé jídlo,“ zakusoval rohlík k vlašáku starý archivář.
„Není. Ale ten váš vlašák taky ne,“ stála jsem uprostřed kanceláře a kritizovala archivářovu stravu.
Archivář odsunul vaničku se zbytky oběda. Položil rohlík. Zesmutnil. Podíval se z okna, vydechnul, zavrátil zrak k mé maličkosti.
„Já jsem strašně rozmazlený. Nenaučil jsem se za padesát roků manželství vařit. Fanynka mi ráno chystala i kapesník. Tak jsem dopadl, rozmazlený kluk,“ usmál se, ale jeho úsměv byl rozpačitý, se vzpomínkami na nedávno zesnulou ženu, která tady na úřadě také pracovala. Na matrice. Taková jemná paní, jejíž nejhorší nadávkou bylo jdi mi k šípku.
Nechcete jít s námi?“ přešlapovala jsem v kanceláři s hnědým běhounem a sahala po klice u dveří, za nimiž přešlapoval kolega, čekajíc mě na oběd.
„Děkuji, nepůjdu,“ archivář se znovu zabořil do svých vzpomínek a do novin. Rozložil je, nasadil si brýle s šedými obroučkami a četl nahlas. Zemědělci stávkují kvůli nízkým dotacím.
„To je bordel, viďte mladá paní, už běžte, ať nemáte žaludeční vředy jako já,“ konečně se usmál a zašustil s tiskem. Olízl prst a obracel další stránku vstříc novým zprávám.
„Tak jo, tak dobrou chuť. A počteníčko, he,“ pípla jako nedomrlé kuře a vlítla do náruče spoluobědovníka.
„Kde seš? Jsem hladný jak vlk od Karkulky, slyším se vybavuješ s Álojsem jako by se nechumelilo, ty samaritánko,“ spílal kolega. Kručelo mu v břiše. Nahlas.
„To je pěkně hnusný, dělej s tím něco,“ dala jsem mu herdu do z fitness trénovaného břicha.
„Áuuuu, si hrozná, filantropko,“ zaskučel drahý kolega.
„To máš za to, Álojs je zlatíčko, nenažranče,“ přivolala jsem výtah.
V rychlojídelně jsme si tradičně poručili řízek a bramborový salát. Lezl nám už ušima ven, ale co si dát v takovém podniku?
„Co ti říkal Álojs?“ řezal svůj řízek kolega. Podával mi solničku. „Zas to néni slaný!“ drze se podíval ke skleněnému prodávajícímu pultu se třemi ženami, na hlavách se jim potily červenobílé čepičky. Poskakovaly jako pojistky, další prosím, co si přejete, kolik knedlíků, a tak mluvily kuchařsky a po číšnicku.
„Je hodný, smutný, umřela mu žena, jsi krutý,“ ukázala jsem na kolegu příborovým nožem.
„Chi a chi, kotě, Álojs není takový jak se zdá, je to jak my Valaši říkáme, kurevník, no teď už ne, protože je starý, ale dřív, mohl by napsat román a měl by ten román šest set stran, kotě,“ ukázal na mě vidličkou oblíbený kolega z investičního.
„Ty jsi zvíře, jsem měla o něm iluze, tys mi je vzal, ty jsi ale..“ kopla jsem ho do kolena.
„Tě zabiju,“ sykl.
„Che,“ kopla jsem ho znovu.
„Zítra,“ pozvedl nos.
„Na nádraží autobusovém, na pětce, slyšíš, na pětce, ses motal na šestce,“ svraštila jsem obočí.
„Protože huhláš jako piliňák, ty strašně šveholíš, nevím pak, v pět,“ zvedl ruku s pěti prsty, na prsteníčku se blýsknul snubní prsten. Sklonila jsem hlavu.
„Jdi už, musím ještě koupit domů šunku,“ drmolila jsem, převalovala v puse teňounký řízeček.
„Jdu, musím koupit manželce kytku, má zítra svátek, Libuška,“ odsunul se od stolu, vrátil tác, zamával a šel se kát s růžemi.
Dorýpala jsem řízek, dožmolila salát, přeházela tam a nazpět okurkový salát, zvedl se mi žaludek, vrátila jsem půlku oběda zpátky.
Procházela jsem kolem masny, co je vedle rychlojídelny, prodává tam jeden takový, ach, imitace Alana Delona šmrcnutý Anthony Quinnem, ale trochu více do běla, a do vysoka, no tak metrosmdesátpět jsem odhadovala, s bílým čepečkem. Prodával uzeniny a maso. Vedle něj čapatá prdelatá koňadra s malou podprsenkou, co porád remcala, co eště, co eště, mě to krucinál nebaví, sem tam kopla do mražáku, zlým pohledem měřila frontu, vy bando co eště chcete,áááá, kurňa salámy, debrecínka, klobásy, anglická, špekáčky na táborák, bóže, kurva, že jsem nebyla vysoká a krásná tajak Eva Herzig, sem mohla nadnášet se s Wonderbrou na molu, a fčíl létám jak umoudřelá včela co ztratila pyl na med když zbystřila čmeláka na vosím bále?
Ustrnule jsem se pousmála na ni, že vím, že tak to je, nejsem sice čapatá, ale ani nejsem Evička s bordó šprndou, mosím tu stát na šunku, pizzu šunku. Novomanželovi na pizzu, kde se mihne i žampión, kečupek, rajčátko, oregano, sůl, a miláček to schlamstne do svých plných úst. Furt mně hergot dýchal na krk rozložitý a smrděl pán v bílém tričku, v podpaždí dva mokré fleky, nevyholený krk, to nesnáším, dýchal mně do chřípí česnek podepřený uzenou makrelou. Zkrátka hrůza! Posunovala jsem se k idolu, co prodává salám a tak. Propichovala jeho mladou hruď, čepičku, sledovala oči hnědé, sakra byl moc pěkný. Konečně! Jsem na řadě! Chci šunky pizzu dvacet deka, jasný, normální, se budu tvářit, že mě jako nezajímá hezoun. Pffffff!!!!
„Tak co vy slečno?“ zeptal se tak mátožným hlasem, co přiková každou vnímavou ženu k podlaze, šlápne na krk, a šeptne do uší…vstaň!!!!
„Šuky piču,“ řekla jsem. Smrdutý pán za mnou konečně přestal dýchat na můj krk, řekl: „Hehe.“
„??????????????????????????????????????????? Co prosím chcete?“ Anthony s Alanem zrudl dřív nežli já. Držel v ruce obrovskou vidličku, jež připomínala správce pekla (se salámy), šermoval s ní jako dArtágnan v penzi, ale čilý.
„Šu šu šu..a šu..čtyři párky,“ div jsem neomdlela před statným mušketýrem s anglickou, ale byla libová.
„Které?“ zamračil se hezoun, už se odčervenal, páč zjistil, že jsem tele.
„Tyto,“ klepla jsem kotníkem prostředníku na zákazníky ohmatané sklo, taky předtím ukazovali na párky.
„Kolik?“ ptal se vztekle. Pán za mnou se mě přestal dotýkat síťovkou.
„Čtyři,“ nebylo mě skoro slyšet. Kuňka. Kuňk kuňk.
Vymajzla jsem z masny jako cukrář, pár pohledů mě sledovalo. Dlouho tam nepáchnu. K idolu. Co prodává salám.
U výtahu úřadu stál kolega s ohromnou kytkou gerber. Tsssssss!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
„Máš to pěkný,“ mrkla jsem na pugét.
„Přivolám radši výtah, co? Co neseš kotě?“ ptal se, pouštěje mě do výtahu.
„Párky.“ Sedla jsem si na židličku pro stařenky.
„Hehe, párky,“ smál se kolega, gerbery se také pošklebovaly. Gerbery pro jeho ženu.
„Blbče.“
„Kotě.“
V kanceláři se za mnou seběhlo procesí dam, s viržinkami v krásných ústech. Stály nad párky, filozoficky uvažovaly, Álojs držel na prsou desky staré jako Metuzalém,v popraskaných rtech a s tlukotem čelisti, smál se mým párkům. Mzdová účetní uznale mezi prsty s nalakovanými červenými nehtíky krev vzývající uznale pronesla:“ Ale Maťo. Z toho pizzu neuděláš, to jsou telecí párky.“ Zatočila jsem se na židli.