Gustík


20. března 2012, autor Eva,



Gustík byl nejpitomější kocour, jakého jsme měli. Manžel ho slavnostně přinesl domů, že mu jeden pán, kterému pomohl, za odměnu věnoval perského kocoura. Persie kdysi ležela v Perském zálivu, tak jsme ho pojmenovali Sadám.
 
Jak Sadám rostl, vůbec nevykazoval znaky perské kočky, vypadal jako obyčejný český strakáč. A protože máme dost vlastních diktátorů a nemusíme chodit pro jejich jména na Střední východ, nota bene, když odtud stejně nepochází, přejmenovali jsme ho na Gustava. A volali jsme na něho zdrobněle Gustíku. 
Na Gustíka kocourek slyšel. Byl to však jeho jediný projev inteligence. Zřejmě zde zafungovalo známé nomen omen, protože Gustík nebyl předurčen stát se nejoblíbenějším kocourem. Jeho největší průšvihem bylo, že se nenaučil dělat potřebu venku.
 
Jako malinké koťátko chodil na bednu s kočkolitem. Když však trochu povyrostl, tak se postavil na kraji bedny čumákem směrem do středu a zadek mu čouhal ven, takže po vykonání potřeby tekla hovínka po boku krabice a rozplizla se na podlaze. Už mě nebavilo to pořád uklízet, tak jsem bednu vyhodila a absolvovala s kocourem dlouhý výcvik ohledně hygieny v domě. Pokaždé, když něco vyvedl, strčila jsem mu do toho čumák a vyhodila ho ven. Najednou všechny hromádky zmizely. Sláva, pochopil to!
 
Moje radost však trvala jen do té doby, než jsme začali chystat na dovolenou. Do výklenku pod schodištěm ukládáme cestovní tašky. Když jsme je vytáhli, hádejte, co v nich bylo! Tašky se vůbec nedaly vymýt, hrozně smrděly, museli jsme je všechny vyhodit a koupit nové.
 
A tak jsme všichni hlídali kocoura, jestli nezalézá pod schody. Nezalézal, začali jsme mít ovšem rozhrabanou a vyházenou hlínu kolem květináčů. Gustík vůbec nebyl líný zvednout se z lavičky na zahradě a dojít si na záchod domů do kytek. Nejradši měl fikus a difenbachii, protože byly v obrovském květináči na zemi, a to se mu jevilo jako velmi pohodlné. Manžel, milovník květin, se rozzuřil, a prohlásil, že ten debil už do domu nepáchne. A začali jsme důsledně zavírat dveře na zahradu i v době, kdy jsme byli venku.
 
Gustík si našel jinou cestu. O červencových svátcích jsme vyrazili na čtyři dny na kola, doma byla jen babička. Nakázali jsme jí, ať hlídá kocoura, aby nešel do baráku. Když jsem po návratu otevřela dveře do ložnice, myslela jsem, že mě klepne. Kocour skočil dovnitř pootevřeným střešním oknem, ale už neuměl vyskočit ven. Po celou tu dobu se válel a kálel v peřinách. Po celém pokoji se linul ukrutný smrad. Peřiny byly na vyhození, ten puch ničím ven nedostanete.
 
Znamenalo to mít v létě pootevřená okna jen do té míry, aby se Gustav neprotáhl. A také zavřené dveře a pořád si dávat pozor, kde ten pitomej kocour je. Gustíka naše věčné pronásledování přestalo bavit, urazil se a ubytoval v koši ve dřevníku, na jehož stříšku jsem mu dávala misky s jídlem, aby mu je pes nesežral.
 
Léto jsme pak už přežili bez úhony, akorát sousedka si pořád stěžovala, že se k nim cpe do baráku nějaký strakatý kocour.
 
Fotky Gustíka nemám, protože to je už mnoho let, ale dám kočky a kocoury, co přišli po něm:
 
 
 
 
 
 
 






Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy





Počet komentářů na “Gustík” - 6


    Radka V.   (20.3.2012 (21.53))

    Miluji psaní o "obyčejných" věcech, je to jako hlazení po duši...a ty to navíc náramně umíš!


    Eva   (20.3.2012 (23.12))

    Radko díky, ono se taky o "obyčejných věcech" nejlíp píše...


    fotoeva   (21.3.2012 (8.57))

    Přidávám se k Radce.....i foto se mi líbí.


    Agin   (21.3.2012 (8.58))

    Já nemusím nic říkat, jen vzdychám....a kočičáci jsou hvězdní. (mám problém s pc, už podruhé poputuje do "čistírny" )


    Katka   (21.3.2012 (20.57))

    text příjemný, denní popisnost nebo popisná dennost?..:) Vy tu zahradu máte opravdu pěknou.. No tak byste si v cestovních taškách vezli na dovču vůni domova..:) Máme čtyři kočky, všecky jsou venku, nerada mám zvíře doma, bohatě stačí muž..:))


    Eva   (26.3.2012 (14.23))

    Agin díky, taky umí dělat "hvězdné věci"... Katko, zahrada je práce muže...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička