Jalovčinka

Sekala jsem trávník. Hrhrhrhrhr. Bubnová sekačka bez benzínu umírala. Nechtěla popojíždět a ani mlátit trávu. Nic. No nedá se, vezmu kolo, pojedu na blízkou pumpu pro benzín. Hodím kanystr do zadního košíku a šlapu k benzince. Natankuju, natural 95. Vezmu plastovou nádobu s dopingem pro sekačku do prodejny.

„Jéžišmarjááááááá, nelezte mi sem s tím benzinem..to tu smrdí..pani..“ ječí po mně prodavačka a ukazovákem pozdvihuje brýle na nose. Ven! Vždyť mi to někdo venku ukradne, když to tam nechám stát.

Rozčílila jsem se. Copak je tu nějaký nápis? Že benzín či nafta dovnitř nesmí? Není!

„Není tu žádná nálepka na dveřích, není tu vůbec nic, můžu sem jít i s dynamitem,“ oponovala jsem ječící prodavačce benzínu. „To na mě nezkoušejte, kde máte ceduli, ha?“ ječela jsem s ní unisono.

Prodavačka v bílém svetru pomalu štěkala:“No, no, no, no, není, no..“ Tak!

Zaplatila jsem, vzala tři Hubba Bubba pro děti a vyšla ven z nevlídného ovzduší. Na parkovišti zaparkovala bílá felicie. Dofoukám si duše od kola aspoň, řekla jsem si. Přišla jsem ke stojanu, natáhla hadici k ventilku. Ze škodovky vyšel starší pán. Protahoval se a rozhlížel se kolem. Uviděl mě a šel ke mně.

„Dobrý den,“ pozdravil. Prošedivělé vlasy mu lechtal svěží vánek jara. Foukal mu je do čela.

„Dobrej,“ ještě stále jsem byla otrávená z nechutné prodavačky.

„Promiňte, já tu hledám, jednoho kamaráda. Já jsem od Rožnova. Víte my jsem spolu sloužili na vojně. Už jsem tu čtyřicet let nebyl v té vaší malebné slovácké dědině, naposled na jeho svíci, to byla prča. No, tolik vína a klobásů, selátka, no najméň sto lidí,“ valil pán oči a mával rukama jako o spartakiádě Poupata.

„No a kohopak hledáte? Jé a vy jste z Beskyd. Tam jsem bydlela pět let,“ přestala jsem mordovat pneu.

„Jéžiš, opravdu? A kde?“ zeptal se bodrý pán. Jeho paní načuhovala jako divizna přes opěrátka sedadel.

„V Rožnově. Mám na něj krásné vzpomínky,“ a zaleskly se mi oči.

„Tam mám rodiče,“ prásknul mně urostlý pán.

„A kohopak tedy hledáte?“ zeptala jsem se a urovnávala spadlý kanystr s benzínem.

„No tady Jožku.. vezu mu klukovi jalovčinku, kurnik, my umíme pálit slivovicu, chcu ho vidět, su jakési marodné,“ a ukazoval mi fotku a příjmení na papírku napsané, adresu, ulici, „Jošku, Jožina, hergot, s ním byla dycky prdel,“ smál se Valach. Podívala jsem se na papírek. No….Pan Josef…

Zesmutněla jsem. Pan Josef..

„Promiňte, já já…pan Josef..víte on, předevčírem umřel…“ vzpomněla jsem si, jak před pár dny na mě mával na benzínce. Stavěl tam zeď. Jeho dcery chodily s mými sourozenci do školy.

„Co?“ vzal ode mně veselý pán papírek zpět. Zesinal.

„On..včera sekal trávník ve vinohradu…sekal..naráz bylo ticho..chlapi z vedlejší vinice po něm řvali..kurva Jožo..ty chrápeš..nebo tam máš robu, že si ticho? Jožo..Jožo..slyšíš…a už s ním třásli..pan Josef umřel ve vysoké trávě..nestačil ji doséct..spočnul v neposečené trávě..Jožo..třásli s ním furt dokola. Víte já to vím, protože on byl maminčin ročník, a když jsem byla včera u ní na návštěvě, přišli jí to říct a vybírat na věnec. Je mi to líto,“ vypnula jsem foukač vzduchu a dívala se do země.

Pán vzdychnul. Podíval se směrem ke kostelu. „Já jsem jedu za kamarádem, litoval jsem, že tak dlúho ho nevidím, a kruci on si umře ve vinohradě, z kterého sme měli pit spolem víno.“ Dal si ruce do dlaní. Jeho paní vylezla z auta. „Co se stalo?“ ptala se.

„Jožin umřel, představ si to, já ho jedu pozvat na svatbu mojé poslední céry, a on si umře, tolik let sem ho neviděl. Furt práce, furt není čas, furt něco. A tady to vidíš…už ho neuvidím..kamaráda..a do řiti..to je život..co s tů jalovčinků..co pro něho vezu?“ plakal starý pán.

Nevěděla jsem co říct. Opírala jsem se o kolo „tak jí dejte..zavezte ji k jeho manželce..třeba..já nevím.“ Byl to nesmyslný nápad.

„To nejde, já tam dojedu, k vdově..řeknu, jedu za kamarádem, a vlastně nebožtíkem, to nejde, to nemožu,“ pán sklopil zrak, pokrčil husté obočí, Bylo ho mně ho líto. Paní ho konejšila: „No tak Lojzíku, to se nedá nic dělat, pojedeme domů,“ a hladila ho po zádech.

Nasedli zpět do auta. Naskočila jsem na kolo, nachystala šlapátko na náskok. Naráz pan znovu vystoupil ven. „Nate pani máte tu moju jalovčinku. Když jste bydlela v tem Rožnově…“ podával mně nažloutlý mok. Ucouvla jsem.

„To nejde, vždyť jste to měl pro kamaráda, to nemůžu vzít,“ odmítla jsem.

Pán mně dal sklenku do košíku. „Já sem jedu takovů dálku za mojím kamarádem, stejně bych to asi vylél, vemte si to, prosím vás,“ jeho oči byly smutné, cpal mi flašku zpět do košíku. Pani opět vystoupila z auta. „Vemte si to.“

„Dobře,“ přikryla jsem jalovčinku igelitkou.

Paní se ke mně otočila: „Já vám dám naše číslo mobila, prosím vás, až bude pohřeb, dáte nám vědět? Bude to beztak v kostele..“

„Myslím, že jo, byl to zbožný pán,“ přikývla jsem. Paní vlezla zpět do auta, načmárala číslo a okénkem mně jej podávala.

„Děkujeme,“ řekli oba a nastartovali bílou felicii.

„Já děkuju za jalovčinku,“ držela jsem se kola. „To víte, my Valaši umíme dobrů slivovicu,“ řekl pán. „A my Moraváci zaséj víno,“ usmála jsem se. Nastartovali. zamávali a odjeli. Stála jsem u kompresoru s porouchaným měřičem a dlouze se za nimi dívala. Uf! No pojedu domů s dárkem. Zavolala jsem sestře a matce..dojdite..dostala jsem u benzinky dárek..Vzácný,dojdite..“A jaký?“ ptaly se.

„Vzácný..“

Nachystala jsem lavečky v zahradě, natočila je na kostel a čekala matku a sestru. Přispěchaly do zahrady. „Co máš?“ ptaly se obě dychtivě. Pod trikem schovanou flašku. Ukázala jsem jí! Jalovčinku, pro Jožku…

„Chlast, bože co s tím?“ vzdychla matka. „Mami, to je pro tvého spolužáka, co ti v obecné načůral do papučí,“ nalévala jsem pohárky. „Krucinál, Joža, ten holomek, nascal, do obou papučí, ten Joža, umřél, a bylo mu jen šedesát jako mně,“ a začala plakat. Sedly jsem si na lavičku, cucly, a vzpomínaly, na Jožu, maminčina spolužáka a na našeho bratra, který před patnácti lety zahynul při dopravní nehodě, kterého jsme v posledních dnech vzpomínali při jeho nedožitých třicetinách. „Ten holomek,“ šeptala matka a vysrkla jalovčinku..“ten zatracený holomek lehkomyslný.“ Se sestrou jsme mlčely, seděly na lavce a pily jalovčinku pro nebožtíka, kamaráda Jožku a vzpomínaly na brášku. Začínalo být chladno večer. Začal pofukovat lehký vánek.