na modrém pozadí andělská křídla
komu kdy patřila, kdo patřil k nim
jak šel čas, touha má slábla a řídla
jak tohle bolí, snad jenom já vím
osleplé zrcadlo odráží stíny
nepoznáš tváře, jen obrysy hlav
myšlenka žádná, i pohyb je líný
něčím mi připomněl opilý stav
v pokoji neznámém ticho a šero
lůžko jak z románu co Zola psal
přišla jsem prodávat duši i tělo
kdo bys mi bránit chtěl, nepůjdeš dál?
přes pesimistické vyznění cítím smíření se s osudem... moc krásně vyjádřeno
přesunula jsem do Nejlepších...
Děkuju :-)