Nebožtík měl určitě rád maso

Pneu zasvištěly, shrnuly val prachu, zastavily se těsně před grilem na strýcově zahradě. Majitel pohřební služby veledůležitě a s pietou jemu vlastní vylezl ven. Roztáhnul ruce, upažil, udělal tři dřepy a usmál se na strýcův grilovací krb. Válely se v oleji slunečnicovém steaky kuřecí, vepřové a smažila se rybka. Makrela. S vypoulenýma očima čekala na svůj osud, snědení asi dvaceti strávníky.

„To je dneskaj pěkně, jako by ho malérečka vymalovala, na kyjovskú sukňu, ohnivýma, červenýma barvama,“ uculoval se majitel pohřební služby. Heslo znělo na dveřích, ta pryčka, ligotaly se písmenka ve zlatě na černém podkladu, temně, teskně, s hrobovým hlasem..musí se odvézt klidně..rychle..seriózně…a s pietou. Mobilní číslo a adresa. To jsem já, majitel pohřební služby.

„Mirečku, masíčko, vezu pivečko, a moc, dnes je krásný deň,“ majitel pohřební služby otevíral kufr. Kufr, v němž se vozí nebožtíci schovával v sobě tři basy piv a soudek červeného vína.

„Proč ty musíš furt jezdit slopat s firemním vozem?“ ptal se můj strýc.

„Jiné nemám Mirečku, jezdím s ním, na nákup, pro vnuky ke škole, a moju starů sem s ním vézl na výročí čtyřicet roků do radniční vinárny..mysleli fšecí že umřél najméň starosta..stál tam můj vůz, čekal na nás, na moju ženu..až se vytancuje..akorát hráli Éj umrela mi žena, už som vdovec..chudina myslela..že sem jí to dál zahrát na přání..to prrrrrr…já od Kolářa..Ještě že tě lásko mám…iný vozík nemám, chytaj bečku,“ vhodil červené do náruče mého strýce. Z vozu vystoupila také žena majitele pohřební služby, koulela očiskama pod brýlemi, nadzvihovala nos a pravila směrem ke svému muži: „Kdybys tak nekecal, funebráku nenažraná.“

Strýc navalil do našich prázdných čekajích tácků ohromné množství masa. Je přejícný, za vojákování, dělal hlavního kuchaře v polní kuchyni. „To je správná válka. UDĚLAT DOBRÝ GULÁŠEK, NABÍDNOU NEPŘÍTELI, A HNEĎ JE MÍR,“ vždycky moudře říkal.

„Nějak ti to motto pár století nefunguje,“ majitel pohřební služby se rozložil do zeleného rybářského křesla. V ruce držel dvanáctku. Pěnila mu přes hrdlo. Líznul, a brknul.

„Protože lidi sú…..já nevím..hledám slovo, ale nenacházám, nemá ani slov,“ horký olej vprskl strýci pár kapek na potetovanou ruku, mávl rukou a vidličkou obracel maso, poléval marinádou. „A jezte,“ otočil se na mě a na sestru, „ to je dřina honit blechu po pelechu.“ Je to mastné, zkonstatovaly jsme, ale poslušně uždibovaly, strýc je rabiják, v mládí boxoval, ať nedostanem do držky. A kdo nám dnes dá něco zadarmo. Maso chutnalo, šťáva stékala nám koutky úst.

„Heleď Mirečku, jsem jakživa neviděl, že by se někdo zaplaval ve sklépku pro jabka. Tvoja žena učiněná plavkyně Hlaváčová, akorát o polovinu menší, hoho,“ funebrák přejížděl masitými prsty pečlivě střižený plnovous. Narážel svými slovy na spodní vodu ve strýcově sklepě, bohužel jablka poskládaná v bedýnce tetelila se na konci toho nadělení. Teta nasadila plavky a doplavala pro chutnou malvici. Držela přitom pytlík nad hlavou, vítězoslavně zvolala….:“mám na štrůdl.“ Studená voda stékala po třesoucím se těle.

„Čuč, zalévá mojů vodů celý řádek, ha, to roste, kedlubny, ředkvičky, rajčata, díky mé vodě,“ chlubil se strýc.

„No, tak to jo, to si jako takový bych řekl privátní zachránce kedluben, súsed filantrop zahradnický, ne?“ pohupoval si po břichu svým pivem funebrák.

„Jaký zachránce, ty vole, di do řiti!“ strýc převracel oči a steak.

„No jako, nebyt kurva tvé spodní vody, co ti podmačuje barák, že ti za chvílu sletí, tak ostatním zdechne petržel, ty si hrdina,“ funebrák přednášel jako na vysoké škole. Hlubokým hlasem.

„Petržel, aby vydržel,“ kuňkla má ztepilá sestra. Nebyla dost lízlá, aby byla odvážnější. Jinak by do hovoru vmetla ostřejší dražé.

„Jdi do řiti, funebráku vyžraná, lepčí mět vodu v baráku než nebožtíka v kufru, ty jezdče…já v kufru vozím žrádlo a někdy blondýny,“ mrkl strýc na moji tetu. Pěkně kecá. Miluje ji nade vše.

„No má tak někdo štěstí, že má potetované zápěstí, hned si veze blondýnu v kufru,“ řekl funebrák a neochotně zvedal zvonící mobil.

„Ach tak, no dobře, no jedu, hned tam budu,“ poslouchali jsme všichni funebrákovu tichou řeč.

„Co je?“ ptal se strýc.

„Někdo natahl brka v lese. To je blbý nápad, v sobotu v lese, když griluju, sem nejedl. Mosím jet pro nejakého chlapa, toťkaj za krůtí farmů..leží v lese..pitomec.v tak krásném odpoledni, slunko mrká a říká lidi grilujte a smějte sa a on si lehne do mechu,“ funebrák položil pivo na zem a zvolal na strýce. „Ty Mirečku, ten můj závozník je dneskaj za svědka na svatbě, bude jak kára sjetý, mosíš naložit pytel se mňů. Mosíš Mirečku, si kamarád. Mosíš.“ Majitel pohřební služby vzal strýce i s opékající vidličkou za krk a táhnul jej ke svému černému autu, pomalovaného zlatými větvičkami kapradin a s nápisy..pieta..pieta..a jméno adresa telefon.. Strýc pichnul vidličku do zdařilého srubu.“Tož pečte beze mňa, jedu s majitelem pro kšeft.“

Dívali jsme se za odjíždějícím autem. Dopatlávali společnými silami neumětelů rybku a masíčko, no nebude to prvotřídní krmě jako od strýce, kuchaře. Za necelou hodinu s troubením přirazilo černé pohřební auto. Vyskočili oba páni, funebrák důležitá a můj strýc, drželi se kolem ramen.

„Infarkt při sbírání hub,“ řekli svorně.

„Vy ho máte jako v kufru?“ strachem jsme se posunuli více do hloubky zahrady.

„No, máme a co? Je mrtvý. Mu nepomůžem. Je to nějaký chlap od Kyjova. Neměl ještě ani šedesát. Snad jste všecko nezežrali?“ křičel funebrák. Strýc přiskočil ke svému krbu. „Ani pořádně ste nepřiložili,“ a házel polínka trnky do krbu.

„To snad..ho máte odvézt na patologii, ne ..“ řekl něčí moudrý nezkušený mladý hlas.

„Se nezblázním, stejně už mu nepomožu ne, ho to kleplo brzo, cpal se masem, měl určitě rád maso, cholesterol, dyť sem od rána neměl v hubě. Navalte sem ten steak a ticho buďte. Držte pietu, je tu nebožtík, v mém autě,“ řekl majitel pohřební služby a zkousl dobře upečený steak. Stáli jsme okolo ohně a byli tiše.