Kamínek


28. května 2012, autor Katka,



Kamínek

 

V rumraji pisklavém holčičím

trhaly jsme má rád nemá

voňavé lístky akátu

tančily ve slunečnicích

zjistily že

nemiluje

přehoupl měsíc nocturno

rožněžnil nás

v zahrádce sedmikrásek

pomyslíme si

že pro nás uzrál

takový čas

lásek

ve studánce kamínek

vodou studenou

objímán

ze všech stran

když na to pomyslím

zatrne

 

 

S ostychem jsme pili čerstvé mléko

(..aneb Květo kde je ta štamprla?!)

 

 

Marek se opíral lokty o barových pult na rodinné oslavě, dopíjel zbytek whiskey.

„Víš Maťo, když letím letadlem třeba do Ruska, nebo snídám ráno ve Frankfurtu, vedle sebe kočku, co by mohla z fleku dělat modelku, na recepci žeru lanýže a kaviár, opíjím se šampáněm, vždy se cítím tak sám, i když jsou kolem mne tucty chechtajících falešných lidí, co tě uznale plácají po ramenech, pfff, kašlu na to. Až budu dědek koupím si tady domek, s trnkovým sadem, duranciemi, lepší teče z nich šťáva. Když je mně zle, vzpomenu si na kravín, jak jsme lezli po seně, jak jsme tam leželi, dělali přemety, na paní Procházkovou, doma mám doma kamínek, takový bílý oblázek, sebral jsem ho, tam kde se svážel hnůj.“ Rychle do sebe překlopil zbytek kořalky. Vysoký manager nadnárodního podniku.

Přiletěla matka, uštědřila bratránkovi herdu do zad. „Nebeč, na to máš dost času šohaju. Květo herdek, kde je ta štamprla pro zpěvačku, drhne jí hlas? Ty si stařenka pomalá, v kravíně pod ocasama běhalas tajak fretka. Stárneš dušo moja, nalévaj!“ Matka vzala podtácek se čtyřma šťopičkama, i pro muzikanty.

„Ale kuš, Lido, pojď si sem stúpnút ty, slopete, člověk to nestačí dolévat. Jo v kravíně to byly časy. Jak jsme lézli ze sklépka pod kostelem ven do schodů, to omračující světlo venku. Moseli jsme dodržať deset přikázání, co názorně viselo nad bečicami.“ Teta Květuše čepovala pivo, z čela utírala pot. Dýchala zhluboka, prsa se jí dmula jako mořské vlny u Dubrovniku.

„Jaké přikázání?“ ptal se Marek.

„Hergot ty si dlúho pryč, když si to nepamatuješ, měšťáku,“ postavila Květuše další whiskey před bratránka. „Se dýmneš brzo, zdá se mně. Běž se podívat důle do sklepa.“ Marek se zvedl a odešel. Do slíbeného ploužáku jsem ho neviděla. Usnul mezi bečkama.

 

 

***

před dvaceti lety

„A fčíl začne předstávéní, na vědomosť sa dává, že vystúpí známý artista až z Uličky, známý to šohaj, strýc Krausů. Herdek děcka pojďte sa dívat, já mosím na višně,“ svolával nás děcka z Uličky, strýc Kraus. Přes plot nakukovala naše stařenka, na dvorku loupala zeleňoučký hrách.

„Pojďte aj vy teti, vstupné je dobrovolné, nemusíte dat nic, stačí štamprla,“ hulákal na ni v tento čas předpolední artista-amatér.

„Daj ně pokoj, mám prácu, až potom,“ schovala se stařenka.

Přestali jsme skákat gumu, vzali od stařenky chleba se sádlem, jemně osolený a posedali k bílé zídce, dychtivě očekávali, co zas kujón strýc vymyslí. Bratranec Marek, nejmladší z naší rodiny, dostal největší krajíc, řekl, že má největší hlad. Se zamaštěnou pusou pobízel strýce:“Honem strýcu. My chceme ještě jít na kravín, za tetou.“

„Psssst, měšťáku, kravín neuteče,“ rozdělal žebř dvoják, nasadil si děravý slamák, a šplhal po šprušlích nahoru.

„Ty starý vole,“ durdila se na oko paní Krausová, “zhobruješ, kdo ty višně otrhá, když já nemožu, vržú mně kolena.“

„Kdyby sis nemastila enem krk, ale aj pod kolenama, tož ti nevržú, “strýc vylezl až na předposlední příčku, pokoušeje se předvést holubičku, bohužel zapomněl mezi dvojákem připojistit řetízkem možné rozjetí dvojáku, zhučel i s holubičkou na tvrdý beton. Slamák se sakrama se dokutálel k našim nohám.

„Nate strýcu, až na ten konec to nebylo špatné,“ podával mu klobouk Marek.

„Vidiš, trúbo, máš odříté záda, tajak malý kluk, bože bože, že já sem si tenkrát nevzala teho Vincka,“ lamantovala paní Krausová.

„No měla sis ho vzít, měla bys každý den čerstvý chleba, pffff, pekařa hlúpého,“ strýc vzal po paži dvoják a odcházel na záhumenku otrhat višně, než si na nich špačci uspořádají hody.

„Stařenko, možeme na kravín, za mamkú?“ volala jsem do síně na stařenku.

„Možete, ale bystro, za chvílu bude oběd,“ otočila se stařenka, měla na sobě modrou zástěrku, a květovanou jupku. Šátek si posunula dozadu, objevily se její stříbrné vlasy. „A všecí dete Maťo?“

„Všecí,“ zavolala jsem už ze dvora, a táhla za sebou smečku sourozenců a setřenic a bratránků.

„Tak daj na nich pozor, dyž si nejstarší,“ doznívalo mi do uší. No dám, co mi zbyde, když jsem nejstarší, na toho se vždy všechno svede. Mělas dávat větší pozor, řekne se! Copak to jde, uhlídat vřelou krev devíti harantů. Co jsem nějaký já policajt či hotař? Vždycky jsme si řekli mezi sebou, držte huby, nic neříkajte ani mamce, ani stařence. Jasně, neboj sa! Odpovídali jsme jedním hlasem, nic neřekneme, ani muk. Jeden za všecky, všecí za jedného!

Bylo úterý, a to přijížděl na kravín měřič mléka. Načuhovali jsme do světlemodrých kádí, jak se mléko míchá a pozorovali měřiče.

„Napijte sa děcka, to je čerstvé, nechemické, tajak od maminky,“ smál se rozložitý měřič a nabíral mléko do jakési kádinky.

„Pfffff, nechceme, to néni dobré, takové teplé sladké, pffff, už jsme zkusili,“ odfrkoval bratr.

„Víš houby co je dobré,“ opáčil měřič. „Až budeš na smrtelné posteli, vzpomeneš si na chuť právě nadojeného mléka.“

„Co je to smrtelná postel?“ ptala se maličká sestřička.

„To je postel, na které umřeš,“ řekla jsem.

„Pche, já umřu venku,“ zasmál se bratr.

„Takové blbosti vykládáte,“ zlobila se matka,“ pojďte mně pomoct, když už jste tady a potichu, nehulákejte a smrdět budete jak tchoři.“

Šli jsme za ní nahazovat krmení do vozíků. Zpívaly si tam ještě tři, jak my říkáme všem paním, tety, vidlemi napichovaly siláž.

„Jéééé, to je pomocníků,“ zvolaly zvučným unisono.

„Můžu se svézt teto?“ zeptal se bratranec Marek.

„Jééé, Ostravák, celá mamka, hehe, aj ten frňák máš po ní kluku,“ řekla jedna teta.

Marek se chytil za nos, a vyskočil do naplněného vozíku. Vezl se maštalí jako král, uhýbal dotěrným rohům krav. Vyhazoval rukama mokrou krmnou směs. Bude vonět, stařenka se bude zlobit, ale v tu chvíli byl šťastný jak blecha. Pak už nikdy jsem ho tak neviděla, smát se, až mu slzy tekly.

***

Muzikanti, značně ovínění, spustili o půlnoci tklivou, Marek se vpotácel do sálu. Odchytil mě na barové stoličce.

„Kotě, pojď se mnou,“ táhl mě od baru.

„Co blbneš? A slíbil jsi mi tanec, nevěrníku!“ vzpouzela jsem se.

„Pojď, psssst.“

Vyšli jsme ven před sklépek do tmavé noci. Duněla hudba, křik, veselí a štěbetání rodinných příslušníků.

„Pojďme na kravín,“ špitl Marek.

„Jsi blázen, ten je dávno zbouraný, je tam benzínka,“ odtahovala jsem jeho ruku, co mi pevně svírala zápěstí.

„Ale seník tam je!“ sykl.

„No je, co s ním, jsi cvok, a ožralý k tomu, neblbni!“

„Pojď, chci další kamínek, na podporu, všecko mě sere, pojď se mnou, pojď.“

„Ty jsi hrozný, budou nás hledat.“

„Hned přijdeme zpátky.“

Dokodrcali jsme se s Markem před polorozbořený seník obehnaný plotem a ostnatým drátem.

„Jak se tam dostaneme, chytráku?“ stála jsem zoufalá před uzamčenou rezavou bránou.

„Přelezem, jdi první, udělám ti stoličku,“ řekl Marek a klek na všechny čtyři.

„Ty jsi fakt blázen,“ ale poslechla jsem a naskočila na jeho záda. Vypískl: „Hergot, ty si těžká!“

„Čuč, jsem zhubla, mohlo to být horší, kdybychom sem lézli na jaře.“ Přeskočila jsem plot, skutálela se v koktejlkách do neposečené trávy. Pak se škrábal nahoru Marek. Zdařilo se mu to na třetí pokus. Sjížděl dolů jak po tobogánu, košile mu vylezla z kalhot, ztratil vázanku. Pomáhala jsem mu vstát na nohy.

„Jsi jak dělo, blbče,“ oprašovala mu ramena.

„Všecko ňa sere,“ vzdychnul.

„To už jsi dneska říkal dvakrát,“ vzala jsem ho za ruku. Vkročili jsme tiše do seníku. Vylezli jsme až pod krovy, lehli vedle sebe, dýchali staré seno, co nestačili odvézt po restituci, skrze děravou střechu pokukovali po blikajících hvězdách.

„Teď je mně dobře,“ řekl Marek a usnul. Jedna hvězda se poroučela k Zemi.







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Kamínek” - 1


    Eva   (29.5.2012 (21.16))

    no jo, i boháči propadají nostalgii, možná o to víc, že žijí ve světě plném pozlátek, hezky napsáno...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička