Zeptej se táty Jana Balabána je rubem lidské společnosti

10. června 2012, autor Renata Petrickova,

„Audioverze posledního, posmrtně vydaného románu Jana Balabána (1961-2010). Děj osciluje kolem jedné hlavní události – umírání a smrti otce tří dospělých sourozenců, jež vyvolá tok asociací, reflexí, vzpomínek, úvah, otázek a pochybností, které jsou velice často formulovány v dialozích. Je tu všudypřítomný hovor, snaha a potřeba zeptat se, vyptat se, dobrat se hovorem podstaty – všeho. Života i smrti,“ píše se v oficiální anotaci. Skutečnost je ale naprosto jiná a poslech vás uzemní.

Do deprese?

Určitě. Každou větou se prolíná hluboký smutek nad marností života, nad zkažeností lidstva, morálky a politického režimu. V posmrtném rozjímání nad otcem se Emil a Hans, dva synové dostávají do spletité pavučiny, kterou odstartoval snad zákeřný dopis bývalého přítele jejich otce. Vyvstávají otázky, na které autor opravdu úpěnlivě hledá odpovědi v dnešní společnosti a v mládí jeho otce, v komunismu. Příliš mnoho spojných bodů. Jeho odpovědi však neuspokojují. Nejsou to odpovědi, které by omlouvaly, činily pokání a dávaly naději. Jsou to odpovědi temné, slabošské a zbabělé. Jako lidi samy…

Dcera Kateřina dokresluje tu trojici svou ženskou složkou. Ona, která ač mající dvě děti,neustále pronásledována myšlenkou, že je jalová stará panna. Mateřství neminulo její tělo, ale minulo duši. Přesto její účast v dialozích, úvahách a myšlenkách přináší první jiskřičky naděje do celého textu.

Naděje však netrvá dlouho

Nadějí Jan Balabán velmi šetří. Když už si myslíte, že by mohl začít uvažovat poněkud optimističtěji (protože optimisticky je poněkud nepředstavitelné v tomto případě), shodí vás vzápětí opět do té žumpy lidské temnoty a zákeřnosti.

Po poslechu tohoto cédéčka jsem snědla celou tabulku čokolády, ač to jinak dělám zřídkakdy. Dostala jsem chuť emigrovat v touze za lepšími lidmi a viděla jsem ještě několik hodin svět černě. Do všech detailů je tu zobrazena ta obrácená strana mince lidství, ta špatná, ta rubová.

Příběh je plný různorodě spjatých přediv a dějových linií, na ty, které jsou v úvodu téměř zapomente a ony se poté ke konci opět vynoří v plné souvislosti s již řečeným. I přes tu myšlenkovou bohatost nepůsobí celé dílo zmatečně, jen velmi ponuře. Člověk by řekl, že je to příjemný zážitek, hlas Norberta Lichého, který cédéčko namluvil, je velmi příjemný s tím pokresem nostalgie a hlubokého smutku. Uměl vystihnout atmosféru tohoto románu tak přesně, že působí ještě intenzivněji, než ve čtené verzi.

Náročný poslech…

…ale stojí za to.

Jan Balabán (1961 – 2010) byl českým spisovatelem pocházejícím z Ostravy. Snad protobyla jeho próza poněkud bezútěšná stejně jako je představa o tomto průmyslovém městě. Sám ale tvrdil, že píše jen o věcech běžně ve společnosti spatřovaných, jen často zametaných pod koberec. Jeho bratr Daniel je akademický malíř a toto cédéčko doprovodil svými obrazy. Zemřel náhle, v dubnu 2010.

Vydalo vydavatelství Českého rozhlasu, Radioservis, 2012, www.radioservis.cz

CD MP3 299 Kč, 3 hodiny 33 minut

Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy

Počet komentářů na “Zeptej se táty Jana Balabána je rubem lidské společnosti” - 1

Eva (11.6.2012 (13.15))

Dostala jsem chuť emigrovat v touze za lepšími lidmi a viděla jsem ještě několik hodin svět černě - takto na mě působily všechny filmy Carlose Saury, člověk jde z kina a nemá rád lidi.

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a