Smlouva s Ďáblem 12.díl


22. června 2010, autor tonyend,



Do příštího pátku bylo daleko. Šel jsem k Berkovým, zeptat se kluků, jestli vyrazíme někam zase na lup. Doma byl jen Olda s Mirkem, Láďa musel jít tátovi koupit dva litry třešňáku.
„ Ahoj Oldo a Miro!“
„ Ahoj Sigi!“
Já je oslovoval stále jmény, neboť nikdo z nich neměl ještě přezdívku, já už byl pro každého jen Sigi.
„ Kluci, jdu se zeptat, jestli se půjdem poohlédnout po něčem, co bysme mohli zpeněžit ve sběrně. Zbylo mi něco od minulé výpravy, ale jestli budeme jezdit do konce prázdnin, tak budeme potřebovat furt peníze na vlak, autobus, potraviny a cigára. Tak co?“
Olda se podíval na Mirka. Ten byl náš kápo. Proto také rozhodl.
„ Tak v pět hodin v Kotvě, a obejdeme zase nějaké podnikové garáže.“
Odešel jsem domů. Otec spal po noční směně. Doma musel být klid, aby se vyspal. Máma hopsala po kuchyni bez berlí a vařila.
„ Jééé…Tady to voní, co bude dnes dobrého?“
Zastavila se u sporáku a něco míchala v kastrólku. Podívala se na mne a usmála se.
„ Toníku, dnes bude specialita. Uzené, knedlík a trnčenica omáčka.“
No na uzené jsem dostal chuť, ale že bych musel sladkou omáčku ze švestkových povidel, tak to ne. Sedl jsem si na židli a nabídl jsem mámě, že budu míchat těsto na knedlík. Odvážila mouku, postavila na stůl hrneček s trochou vlažného mléka a cukru. Přidala kvasnice na kvásek. Když se kvásek zvedl, vylila jej do mísy k mouce a mohl jsem míchat a míchat.
„ Tak to už stačí, teď dáme těsto vykynout.“
Podal jsem jí mísu s těstem, aby ji dala na sporák. Uzené se stále vařilo, tak tam bylo teplo a těsto rychleji vykynulo.
Šel jsem do pokojíku. Natrefil jsem na otce. Právě vstal.
 
Byl ve tváři nepřirozeně pobledlý. Takový přicházel pokaždé domů z práce, když někoho v autě, lokomotivou smetl na přejezdu, nebo dokonce přejel. Přestože v Německu za války viděl stovky mrtvých a musel je pomáhat odklízet, nikdy neměl pocit viny, že to způsobil on. Ale tady, na železnici, když řídil lokomotivu, tady měl pocit viny, i když za to nikdy nemohl. Nikdy o tom nemluvil, že tam byli v autě těžce zranění nebo mrtví. Ale už jsme jej znali, a z jeho tváře jsme to vyčetli. Stejně jsem se to doslechl od jiných lidí, že na trati byl zase smrťák.

Lehl jsem si na postel jen tak a zavřel jsem oči. Snil jsem o tom, jaký bude náš další čundr, představoval jsem si, kam ještě můžeme jet, co zažijeme a  co uvidíme hezkého.
Do těchto myšlenek mi vjel jako nůž, ten silný pocit, jít někam na pivo. Co jsem byl doma, pít jsem nemohl, tak jak bych chtěl. Chybělo mi to blažené opití. Musel jsem se spokojit s tím, že si občas koupím jedno dvě piva v obchodě a vyžahnu je v Kotvě, nebo zajdu na jedno točené k Pavelcům. Peníze, co jsem získal všelijak, jsem byl ale rozhodnutý utratit jen za čundry.

„ Oběd, Tony pojď k obědu!“ uslyšel jsem mámu, jak na mě volá z kuchyně.
Posadili jsme si ke stolu, na který máma nachystala každému talíř s plátkem uzeného, šest knedlíků a porci černohnědé sladké máčky. Poděkovali jsme Bohu za ty dary, pokřížovali jsme se a mlčky jedli.
Poděkoval jsem mámě za dobrý oběd a šel  jsem si zpátky lehnout. Zapnul jsem si magneťák a marně přemýšlel, kdo by mohl mít ty  Greenhorny, nebo nějakou jinou trampskou hudbu, v rádiu byla slyšet málo, spíše vůbec ne.
Před pátou jsem vstal a řekl jsem mámě, že jdu ven za kluky. Že příjdu do osmé hodiny.

V našem parku Kotva jsem byl za pár minut. Na konci ulice jsem zahnul doprava a přešel přes nechráněný železniční přejezd, pak, abych si cestu zkrátil, šel jsem po železničním náspu a už jsem byl v našem Doupěti. To doupě vytvářely tři vzrostlé keře zlatého deště, které rostly do půlkruhu. Okolo rostla vysoká tráva. Uprostřed doupěte byl prostor tak dva krát metr. Od jara do podzimu jsme tam byli zašití před zraky lidí, procházejících parkem.
Kluci tam už byli. K mému příjemnému překvapení přinesl Láďa láhvinku třešńáku, otec to prý nepozná, opil se a stejně si nebude pamatovat, kolik toho vypil. Otevřel láhev s vínem a každý z nás si přihnul. Víno bylo přehnaně sladké a rychle lezlo do hlavy. Když jsem pil já, pil bych a pil, ale musel jsem se spokojit s tím, co na mě zbylo v láhvi. Dvě decky, dobré dvě decky a  ty přinesly do mé mysli pocit uspokojení po alkoholu. Zapálili jsme si Startky a radili jsme se, co půjdeme obhlédnout. Byli jsme malí zlodějíčci, ale že nás nikdo nechytl, tak nám to bylo jedno. A vedoucí Sběrných surovin byl zrovna takový zlodějíček, jako my. My kradli socialistický majetek a on okrádal nás, tím, že navážil jednoduše méně, než na váze bylo. My jsme byli spokojení s tím, co nám vyplatil a on co získal…
Víno bylo dopito, flašku jsme schovali do trávy, až jich bude víc, tak je vrátíme a budeme mít na další čučo. Dokouřili jsme a vylezli jsme z doupěte ven. Mirek navrhl, abychom se šli podívat na Burešov, je tam hodně garáží, tak někdo třeba nechá autobaterii před garáží a už bude naše.
Šli jsme schválně pomalu, abychom tam přišli v době, kdy si řidiči už zaparkovali svá auta. Měli jsme kliku. Viděli jsme asi pět baterek u vrat garáží. Rozhlíželi jsme se dokola. Nikde nikdo!  To byla naše chvíle. Rychle jsme každý jednu vzali a běželi jsme za garáže a tam je schovali do trávy. Mirek se musel vrátit i pro tu poslední. Plácli jsme si rukama. Jo! Vyšlo nám to. Ještě večer jsme jeli s kárkou pro náš lup, abychom jej příští den, hned ráno zavezli do sběrny. Doma jsem byl, jak jsem slíbil v osm hodin. Otec to měl rád, dodržet slov! Kluci přijeli ráno s kárkou za sběrnu těsně před tím, než ji vedoucí otevřel. Za sběrnou jsme museli autobaterie, jako obvykle rozbít, abychom dostali z obalu olověné destičky. Jak jsem zvedl nad hlavu baterii a praštil s ní o zem, aby se rozbila a mohla z ní vytéci kyselina, tak mně tentokrát ošplíchla kalhoty. V tu ránu byly díravé. No nazdar, jak to mámě vysvětlím, říct, že krademe baterie a mám to od kyseliny, nešlo… No něco si vymyslím.
Přijeli jsme do sběrny, olovo vyskládali na váhu, pan vedoucí pozvedl obočí a odešel do kanceláře. Mirek za ním. Vytlačil jsem kárku ven a s kluky počkali na Mirka. Přišel a ukázal 120 Kč. Dobrých 30 kaček na každého. Jeli jsme s ní k Berkovým, abychom ji schovali a měli nachystanou na další trestnou výpravu.
Po příchodu domů jsem raději ukázal mámě poničené kalhoty. Aby se moc nevyptávala, nalhal jsem jí, že jsme pomáhali ve sběrně a tam na mě cákla kyselina. Řekla jen, že tam nemáme co dělat, že to nemá jak opravit. Dříve jsem tam chodil fakt pomáhat a vedoucí zavíral oči, když jsem si odtud odnášel sešity rodokapsů, které někdo dal do sběru. V těch haldách papíru byly kolikrát i pěkné knihy a ty jsem si směl vzít domů.
Po obědě jsem šel opět za kluky. Měli pro mě překvápko. Odněkud se dozvěděli o spoustě olova, i když ne tak čistého, jako bylo v bateriích. V nedaleké tiskárně ho bylo dost v několika bednách ve dvoře. Bude stačit večer přelézt přes zeď a vzít kárku a zajet si pro ně. Zaručeně to tam nikdo nehlídá. Tak jsme se vydali k tiskárně, abychom to omrkli. Zeď byla dva metry vysoká, tak to nebyl žádný problém se přes ni dostat do dvora. Domluvili jsme se na devátou, abychom měli jistotu, že venku bude málo lidí, když budeme mít kliku, nikdo nás neuvidí a hlavně nechytí.

Doma jsem se vymluvil, že musím k Berkovým. Vyklouzl jsem z domu a hurá za kluky. Už čekali venku před vraty s kárkou. Mirek byl fakt kápo, myslel na to, jak to olovo dostaneme přes zeď a i kdyby nás někdo potkal, tak bude schováno na kárce v pytli. Obstaral taky látkové pytlíky. Jednoduše doma odřezal ze starých kalhot nohavice, svázal je a měl dva pytlíky. Přijeli jsme k tiskárně. Široko daleko ani noha. Přelezl jsem s Mirkem přes zídku a plížili jsme se dvorem k bednám. Otevřeli jsme dřevěná víka a bedny byly plné olověné strusky, v jiné byly naplněny po vrch plátečky s písmenky, zřejmě od předchozího tisku. Nevěděli jsme, co budeme krást. Struska by byla pro nás bezpečnější, než ty plátky. Nakonec jsme plnili pytlíky z kalhot struskou, pak je přehodili Oldovi a Láďovi za zeď, oni strusku vysypali do pytle od brambor a hodili nám prázdné pytlíky zpět. Šlohli jsme jistě metrák olověné strusky a těšili se na peníze. Pytel byl naplněn, kárka jen vrzala pod tíhou olova a ujížděli jsme k nim na dvůr. Řekli jsme si, v kolik sraz ráno a šli jsme spát.
V osm hodin jsme jeli do sběrny. Byla v nás malá dušička, co na to tentokrát řekne vedoucí. Neřekl jako obvykle nic strašného.
 „Zase to bylo na nějaké černé skládce?“   
Bylo…  Navážil 100kg což bylo 300 Kč, každý jsme měli 75 Kč, dost peněz na náš čundr, který se blížil. Od jejich starších brášků jsme dostali přesné instrukce, jak se dostaneme na Půlčínské skály. Tentokrát budeme cestovat autobusem. Vodu si s sebou brát nemusíme, je tam studánka i potok. Jen abychom si vzali chleba, nějakou konzervu, buřty a tak. Že tam bude tentokrát pěkně veselo, z Brodu přijede asi dvacet trampů a možná přijedou i kamarádi z Krnova. Na skalách měli své sídlo kamarádi z Ostravy. Říkalo se tomu místu ANCONA. Když tam nebyli, kdo tam přijel, mohl používat jejich zařízení. Neexistovalo, něco poškodit či ukrást. A taky ať si sebou vezmeme nějakou kačku navíc, kamarádky uvaří v kotli vepřový guláš, na jeho přípravu se všichni složíme. Ten bude ale až v sobotu na oběd. Proto si máme vzít konzervy a jiné potraviny s sebou. A pití, ale žádný alkohol. To mě štvalo, byl bych dvě noci z domu, mohl jsem se pěkně opít. Starší z bratrů Berkových dal radu nejcennější. Netahejte se s minerálkami, kupte si sypaný čaj, vezměte si do krabičky cukr, plechový hrnek a máte vystaráno! Taky že jo. Že jsme na to nepřišli sami. I když nás to vlastně napadlo na prvním čundru u jezer.
 

Peníze jsme si zase opatřili drobnou krádeží, ale říkali jsme si, že vlastně pomáháme národnímu hospodářství, když vozíme druhotné sběrné suroviny k dalšímu zpracování. Měli jsme dost peněz na potřebné potraviny, cigarety a ještě nám zbylo. Bylo páteční dopoledne, čas jít do obchodu.
Šel jsem do Potravin a koupil jsem si oblíbené dvě čínské vepřové konzervy, pár buřtů, krabičku sypaného indického čaje, pecen voňavého chleba, čtvery tatranky a dvoje Startky. To na čundr bohatě stačilo. Kdybych s jídlem nevystačil, pomohli by mně kamarádi.







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička