Padangbai 30.06.2012


6. srpna 2012, autor Ludek,



Tak včerejší večerní plán byl super, ale ráno se vše začalo rychle měnit. Po snídani v krásném prostředí jsme se šli odhlásit a recepční nás začal přemlouvat, že nám zařídí dopravu až do Padangbai. Říkal, že busy skoro nejezdí a tak dále. Jeho nabídku za 250 000 IR (cca 600 Kč) jsme však odmítli, protože jsme se chtěli původního plánu.
Bylo nám jasné, že se musíme dostat zpět do Denpasaru, kde bylo autobusové nádraží. Avšak i zde byla další doprava nejistá.
Když jsme šli ulicí, neustále nám nabízeli dopravu. U jedné paní jsme se zdrželi trochu déle a domluvili s ní slušnou cenu 200 000 IR. Paní začala zařizovat odvoz. Vytáhla mladého kluka, zřejmě svého syna, který dost remcal, že za tuhle cenu se nejezdí a že je to cena busu. Nicméně nás tam nakonec zavezl svou novou Toyotou Avanza. Cestou jsme si chtěli prohlédnout a vyfotit ještě jeden chrám, ale on nás odpálil, že za tuto cenu nemáme nárok.
Po výstupu z auta v Padangbai se na nás začali hrnout místňáci a nabízeli nám odvoz na ostrovy Gili a ubytování. Šli jsme se jen podívat na první ubytko, které bylo hezké, koupelna ucházející, dokonce s teplou vodou. Neměli jsme však srovnání, a tak jsme šli obhlédnout další. Po chvíli již Baruška začala lehoulince remcat, že se jí chce na záchod. Obešli jsme celou čtvrť a vrátili jsme se na první místo ubytování a vzali si pokoj za 100 000 IR včetně snídaně a bez klimatizace. Byli jsme ubytovaní v prvním patře. Pod námi bydleli rodiče chlápka, co nás ubytoval. Celkem měl 9 pokojů.
Po ubytování jsme vyrazili na obhlídku okolí. Byly zde tři chrámy a dvě pláže. Chrámy nic moc, žádní velikáni, neudržované, všude kolem samý bordel a vysypané odpadky. Cestou jsme se podívali i na první pláž, která byla blíže k městu, nedaleko chrámů. Zapomněl jsem si ale plavky, tak jsme koupání odložili na další pláž, která měla být sic menší, zato méně zalidněná. Zapomenutí plavek mělo být pro mě první varování, na které jsem však neslyšel.
Cestou pro plavky jsme si dali oběd a poté se vydali na tu na menší pláž. Vedly k ní dvě cesty, vybrali jsme si tu kratší, i když ne tak pohodlnou. Na pláži byly ohromné vlny, které vyvolávaly silné zpětné proudění. Člověk si blbnutí v nich užil, ale musel být neustále hodně opatrný, protože byly neuvěřitelně silné. Navíc jsme měli mořský písek úplně všude (plnou hlavu a plavky).
Po koupání jsme zkusili tu delší cestu, obdivovali palmový „les“ a okukovali místní chatrče, mezi nimi se skoro na mýtině pásl dobytek. Všude létalo neuvěřitelné množství igelitových pytlíků, různých plastů a ostatních odpadků. Jak jsme si tak kráčeli po asfaltové cestě, uviděli jsme místního chlápka, jak leze na palmu pro nezralé kokosy. Vyšplhal  tam téměř bez ničeho. Mezi chodidly měl pouze nějaký kaloun. Když slezl a viděl, jak na něj pořád koukáme, nabídl nám největší kokos, co měl. Chvíli jsme se zdráhali, ale pak jsme poděkovali a pokračovali. Baruška kokos hrdě nesla a všichni kolemjdoucí ji oslovovali „Hello, coconaut“ 🙂
Cestou jsme se ještě stavili v místním marketu pro vodu. Paní chtěla za vody více, než je obvyklé. Nakonec ale slevila. Při placení se mi na ruce houpal foťák, tak jsem ho sundal, abych s ním nenarážel do skleněného pultu. Zaplatil jsem, popadl vody a šel za Baruškou. Po chvíli se mě Baruška zeptala, kde mám foťák, a já si uvědomil, že jsem ho nechal na pultu. Rozběhl jsem se zpět, ale na pultu už neležel. Když jsem se zeptal paní, tvrdila, že si vůbec nepamatuje, že bych tam nějaký foťák pokládal. Naléhal jsem, že jí dám dost peněz, když nám ho vrátí, že na něm máme fotky z naší dovolené. Opakovala, že ho nemá, a kdyby ho prý měla, tak by ho vrátila. Jsem přesvědčený, že když dostala příležitost, tak ho prostě sekla. Naštěstí jsem večer před tím stáhl fotky, a tak jsme přišli o nafocený jeden den a video s koupáním ve vlnách. Říkal jsem si, že mě vyšla hodně draze sleva na dvou lahvích vody. Došli jsme na ubytko a celou dobu jsem musel neustále přemýšlet nad tím, jaký jsem trouba.
Na zítra ráno máme domluvené půjčení motorky na dva dny a chceme vyrazit na výlet. Rozhodli jsme se, že pojedeme přes jedno větší město a tam snad koupíme nový foťák. Uvidíme, jak to dopadne.
 






Zařazeno v kategorii Indonéský deník





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička