Smlouva s Ďáblem 14.díl

24. června 2010, autor tonyend,

Dvě kamarádky už loupaly a krájely na hrubo cibuli, a než byly hotové, tak se mohly uplakat, jak jim slzely oči. Jakmile dokrájely poslední cibuli, vyskočily jak srnky a letěly k potoku, propláchnout si uslzené oči.

Nějaký Ferin u potoka právě umýval maso na guláš a čichal k němu, bylo sice zabalené do igelitových sáčků a bylo ponořené do ledové vody po celou noc, ale co kdyby zasmrádlo. Ale nebylo mu nic, bylo jako vytažené z ledničky.

Holky se vrátily ke své cibuli. Hodily kostku sádla do kotle, počkaly, až se rozpustí a pak tam vhodily nakrájenou cibuli. Ferin hodil maso na prkno a začal je krájet na větší kousky. Jak bůček, tak plecko. Když cibulka zesklovatěla, přidal k ní nakrájené kostky masa. Orestoval je, aby se pěkně zatáhlo. Potom přidal pořádnou porci sladké papriky, mletého pepře a podlil vodou. Na prkně bylo ještě dost silice z cibulí, tak začal nadávat a protírat si oči, jak začal také slzet.

Musel se jít umýt k potoku a pak už jen seděl vedle holek, dívali se do ohně, oči jim přestávaly slzet a gulášek bublal. Holky jej sem tam promíchaly, aby se nepřichytl. Táborem se táhla libá vůně guláše a Jerry nás obcházel se slovy „Chceš guláš? Ano? Tak do klobouku dáš pětku a máš ešus plný!“
To dopoledne se kromě vaření guláše nic nedělo. Do oběda daleko, tak jsem vyzval kluky, že bysme si mohli vylézt na vrchol skal. Byli pro. Prolézali jsme opatrně skalními průrvami a snažili jsme se nespadnout dolů. Když jsme zdolali vrchol, naskytl se nám úchvatný pohled, jak dolů na náš tábor, tak na okolí. Kochali jsme se tím pohledem a docela přehlédli, že tam u zakrslé borovice sedí jedna holka od krnovjáků.
„ Ahoj kluci, co tu hledáte?“
„ Vlastně kromě toho pohledu ze skal nic…“ povídám jí.
Viděl jsem, že v ruce drží malý notes a něco si do něj kreslí. Aha, nějaká malířka…
„ Chceš se podívat, co jsem namalovala Harrymu do cancáku?“

„ Jestli máš sebou cancák, tak ti také něco nakreslím a napíšu.“
„ Tak to nepůjde.“ povídám.
„ A proč by to nemělo jít?“

„ No protože já sebou nemám žádný notýsek a už vůbec ne ten, no ten cancák, jak jsi říkala!“
Začala se smát, napřed tiše, pak vyprskla a smála se jak na grotesce s Chaplinem.
„ Tak hele, žádný notýsek, a cancák je to, do čeho teď kreslím, cancák je vlastně čundrácký památníček, ale trochu jiný, než mají třeba holky.“

Docela jsem ji pobavil. Dívala se na mne se zvědavostí v očích.
„ Sedni si vedle mne a na, tady máš můj cancák, tu je tužka a něco mi můžeš namalovat a až budeš hotový, tak tam napiš svoje jméno a že je to pro Dáju.“

Seděli jsme vedle sebe a kreslili jsme. Podívala se mi přes rameno, aby viděla, co kreslím.
„ Páni, ty teda válíš! To je nádhera, to je teda něco!“
Už už jsem jí chtěl říct, jak maluji německé tanky a letadla, ale zavčasu jsem se zabrzdil. Vole, tady nejsi na školní besídce, vzpamatuj se! Namaloval jsem pohled na údolí a husté smrkové lesy a jí se to moc líbilo. Podepsal jsem se Sigi. Věnováno kamarádce Dáje. Půlčínské skály a datum. Zářila neskrývanou radostí, jak jsem ji potěšil tou kresbou.
Díval jsem se na ni. Dája. Dája byla hezká holka, asi tak osmnáct roků jsem jí hádal, míň určitě neměla. Zase se tak hezky zasmála, nenuceně, ale přirozeným smíchem. Také se na mě dívala.

Kluci seděli opodál a sledovali, jak si s ní povídám. Odpočívali a kouřili.
„ Sigi, jak se jmenují tvoji kamarádi?“ Ten nejsilnější je Mirek, dělá box, ten menší je Láďa a ten uprostřed je kominík Olda.“

„ Jéé, oni nemají přezdívky?“

„ No ještě ne…“

Dívala se na ně a přemýšlela.
„ Už to mám! Olda je kominík, ti nosí lidem štěstí, tak bude Štístko, Mirek boxuje, tak dostane přezdívku Alí a ten co přišel poslední, ten se loudal, tak bude Louda.“

„Dájo a to bude platit, že jsi jim dala jen tak přezdívky?“

„Jasně!“

Tak se už každému představovali pod těmito jmény a všichni jim tak také říkali.

Ono kdo nemá vůbec nějakou přezdívku, o kom se nemluví, tak ten jako by nebyl. Tak je to.

Na čundru i v civilním životě! A my jsme byli.

Zdola se ozvalo „ Oběééd !“
Slezli jsme zase dolů, umyli jsme si v potoce ruky, šli jsme si pro ešusy a postavili se do řady u kotle.

Holky měly velkou hliníkovou naběračku, a tou každému daly guláše do ešusu až po okraj.

Seděli jsme zase do kruhu kolem ohně, a bagry, což je jinak běžná polévková lžíce, jedli vynikající guláš a přikusovali krajíce chleba. Po obědě se dala vařit voda na čaj a na umytí nádobí. Na naše ešusy a kotel s naběračkou. Když bylo vše umyto a uklizeno, bylo oznámeno, že se budou konat kovbojské hry, kdo má zájem, ať se hlásí u Jerryho.

Já, Štístko, Alí a ani Louda, jsme se nepřihlásili.

Nevěděli jsme, o co půjde. Kluci, kteří se hrátek zúčastnili, ti nám předváděli, jak umí ovládat laso, kolik umí udělat různých uzlů, pak vzali nože a házeli je jak cirkusáci, a snažili se je zabodnout do kusu smrkového kmene, na kterém byl připevněn terč. Nakonec tamtéž házeli sekerkou, ale to se už stačilo jen trefit a sekerku zaťat do toho kmenu. Vítěz byl odměněn dřevěnou plackou, na které byl čímsi vypálený obrázek Půlčínských skal a nápis Vítěz her. Všichni mu zatleskali a volali co nejvíce nahlas „umííííííííí !“ A kamarádi to opravdu uměli moc dobře. Dája seděla celou dobu vedle mě a fandila všem klukům, kteří zápolili v souboji o tu placku, řvala to „Umíííí.“ Zůstávali jsme spolu a kecali jsme o všem možném a nemožném. Cítil jsem, jak mě přitahuje, jako magnet a nevěděl jsem co s tím. A já ji také. Vzpomněl jsem si, jak mě svedla Eva z ulice do postele, jak jsem už nebyl panic. Jak to bylo fajn, vyspat se s holkou. Měl jsem najednou pocit, že mě i Dája svádí. Vzrušením jsem nemohl ani dýchat a určitě to na mně poznala.

Taky že jo.
Večer, když jsme zase udělali táborák, tak si sedla vedle mne. Pak se přitiskla.
„ Můžu? Je mně cosi zima…“
Říkal jsem si, holka, jak ti může být zima u táboráku?

Ale byl jsem rád, že se ke mně tulí a drží mě za ruku, s hlavou položenou na má ramena.
Nikdo si toho nevšímal. No co, zakoukali se do sebe, tak co na tom.

Jo, zakoukali jsme se do sebe až tak, že navrhla spojit naše spacáky dohromady a po táboráku jsme si pod ně spolu lehli, a zůstali jsme tak až do rána.
Podruhé v životě jsem se miloval s holkou. Přišlo to tak nečekaně, a bylo to jiné, než s Evou, u ní doma v posteli. Já se ráno styděl vylézt ze spacáku, co tomu řeknou kluci? Neříkali nic. Dája se probudila, řekla mně jen dobré ráno -,Sigi!´

Oblékli jsme se a šli jsme se umýt do ledové vody v potoce. Alí mě viděl s Dájou spát, tak mi ukázal sevřenou pěst a palec nahoru. Dobrý!

Dobrý seš Sigi, dobrý!

Ani milování s Dájou, však nebylo z té pravé lásky. Šlo jen o náhlé vzplanutí a příležitost pomilovat se. Byla to jen další zkušenost, ne sbírání trofejí, jak si myslel Alí, když ukazoval palcem to -,Dobrý!´

Rozdělali jsme spacáky od sebe a dali jsme je proschnout na sluníčko. Spacáky jdou od sebe, my půjdeme taky, pomyslel jsem si nad tím přirovnáním.

Bavili jsme se s Dájou, jako by se vůbec nic nestalo a ono to kupodivu šlo lehce. Zvláštní…
Byla neděle a pomalu jsme vyklízeli náš tábor. Zapůjčené nádobí jsme vrátili zpět do boudy a klíč schovali na domluvené místo. Parta z Krnova tam zůstala déle, vlak jim jel z Lidečka do Vsetína až odpoledne, a ten měl docela dobré přípoje a přestupy, aby se dostali domů do Krnova.

Když měli všichni z Brodu sbalené bágly, byli jsme připraveni rozloučit se a sejít ze skal dolů a šlapat do Lidečka na autobus.
Jeden po druhém jsme si podávali ruce s krnovjáky na rozloučenou.

„Jejich šerif John nás pozve na podzim k nim na potlach," řekl nám náš Jerry.
Když jsem podal ruku Dáji, tak mi vlepila pusu na tvář.
„ Sigi… Zapomeň na tu noc, o nic nešlo, jo?“
„ Dájo snad zapomenu!“

„ Poslechni Sigi, že ty nemáš žádnou holku?“
„ Ne nemám. To vadí?“
„ Nevadí, ale to se pak člověku stane, že by se citově upnul na toho, s kým se vyspal, víš…“

To jsem také nevěděl a tak jsem odcházel zase o něco moudřejší. Ale cestou dolů jsem přemýšlel o její přezdívce. Jak k ní mohla přijít Dája? Dá-ja… Napadlo mě jediné. Dostala ji proto, že každému jak se říká…dala! Dája.
Šlapali jsme lesní pěšinou a dole, na hlavní cestě, jsme byli mnohem dříve, než když jsme zdolávali vrchol skal. Museli jsme jít na autobusovou zastávku do Lidečka. I kdybychom mávali tady na přijíždějící autobus jak chtěli, nezastavil by. Zastavil nám tady v pátek, na naši prosbu, a protože nás bylo pár. Teď nás bylo na půl autobusu, trampíků s batohy na zádech a šlapali jsme asfalt směr Lidečko.

Když jsme přišli na zastávku, tak Jerry zjistil, že máme přes půlhodinu času do příjezdu autobusu.

Dal souhlas, že půjdeme do nedaleké hospody na pivo. Všichni jsme tento návrh radostně přivítali.

Místní hospoda byla po poledni prázdná. Hospodský byl rád, že někdo přišel posedět. Sedli jsme ke stolům a Jerry objednal pro všechny pivo. Byl jsem zvědavý, jak se bude tvářit Štístko a Louda, když dostanou pivo v hospodě.

Alí byl suverénnější než jeho bratři. Plné krýgle cinkaly o sebe, když je hospodský přinášel ke stolům a skládal před nás.

Oči mi jen hrály, mohl jsem je nechat na zlatavém pivečku.
„ Pane, já si dám ještě jedno!“ řekl jsem hospodskému.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a