Smlouva s Ďáblem 17.díl


27. června 2010, autor tonyend,



Zatřepal jsem hlavou. Účes držel svůj tvar, ale vlasy se jakoby nadechly, vypadalo to, že je jich na mé hlavě mnohem víc, než je ve skutečnosti. Pěkná deka! Odešel jsem do pokojíku, abych se oblékl a šel jsem se nasnídat.
Máma s otcem seděla v kuchyni, a o něčem se bavili.
Zaklepal jsem na dveře a vstoupil.
„ Přeji dobré ráno!“
„ My tobě také!“ odpověděla na můj pozdrav máma, otec jen mlčky přikývl.
V porcelánové konvičce byl uvařený čaj z pytlíčků.
Když nebyly v Ovoci a Zelenině k dostání citróny, tak měl otec ten blbý zvyk z Německa, že oslazený čaj okyselil lžící octa. Nebyl to už čaj, ale jakási nakyslá břečka, ale musel jsem mlčet a tak jsem si nalil do hrnku, a tvářil jsem se moc spokojeně.
„Ukroj si chleba, v lednici máš máslo a je tam marmeláda, tak se nasnídej!“ pobídla mě máma.
„ Nemám hlad, snídat nebudu, jen se napiji  toho   -d o b r é h o – čaje…“  odpověděl jsem s ironií v hlase.
„ A mamí, nemám jít k holičovi? Podívej se, jak mi vlasy vyrostly přes prázdniny.“
Máma se na mě dívala s uspokojením. Dokonce se usmívala. Připomnělo mi to fakt, že jsem si všiml, že se na mě holky a ženské usmívají. Máma zrovna tak.
„Tak co, mám? A čemu se směješ?“
„Tony, věříš, že se mi s těmi dlouhými vlasy moc líbíš?  Sluší ti to. A proč se směji? Ne, já se ti nesměji, usmívám se a to je rozdíl. Usmívám se proto, že jsi hezký kluk, máš dlouhé blond vlasy, krásné hnědé oči, ďolíček na bradě, jsi vysoký a urostlý! No, představuji si, jak se za tebou budou jednou otáčet na ulici holky. Prostě, začínáš nám dospívat, tak je to… Zapalují se ti lýtka. Ne, nechoď k holiči, nechej si to tak dlouhé, jak to máš, byla by škoda, dát takové lokny pryč!“
Otec se během máminy řeči na mě jen mlčky díval. Když domluvila, vzal si poslední slovo.
„Jestli chceš, tak ti dám hned pět korun, vezmi si deštník a kalupuj k holičovi, chlap má mít hlavu ostříhanou na krátko. Ne vypadat jako ti -,Blbi´ , co se furt ukazují v televizi. Prý zpívají, zpěváci!
Má někdo od dechovky dlouhé pačesy? Nemá! A jak hrají a zpívají!“
Nemělo smysl se s ním bavit. Jo, dechulka, to je chasa veselá, možná pro tebe, já mám rád něco jiného. Doorsy,Pink Floydy, Zeppeliny a Greenhorny!
„Mamí, fakt? Mám to tak dobrý?“
Dal jsem na ni. Také proto, že jsem si byl vědom toho, že se na mě holky usmívají. No, jo, co s tím?
To ráno jsem se probudil do deštěm uplakaného dne, ale také jsem si začal uvědomovat, že přestávám být tím klukem, který nedávno chodil s aktovkou na zádech. Není to tak dávno, co jsem se zbavil svého skřehotavého hlasu, kterému se smály všechny holky ve třídě, přestal jsem mutovat a můj hlas se ustálil do prý, příjemného tónu. Přestal jsem s posilováním a i tak zůstal silným.
Jo, to ráno se mi otevřely oči. Začal jsem vidět svět pohledem dospělých.
Uvědomil jsem si náhle, ty brďo, kolik krásných holek chodí po Brodu! Taky, že jo. Jeden z mých známých tvrdil, že je jich v Brodě jako kráv na Ukrajině. Podle zpráv bylo v sovětském svazu všeho nejvíc na světě, tak těch kráv na Ukrajině muselo být fakt hodně, když i v Brodě bylo tolik holek!  Mladých, starších, hubených, tak akorát i silnějších, malých i vysokých, jen si vybrat.
V republice byla prý jen dvě města, ve kterých statisticky připadalo na jednoho muže osm žen. Byl to Brod a Varnsdorf v Čechách.
Pracovaly zde v textilkách, v továrnách na boty a byly ubytovány na Dívčích domovech. Někdy odjížděly do svých domovů, ale většinou zůstavaly bydlet trvale tady. Nudily se a tak chodily po hospodách a večer tančit, při tanečku sváděly muže. Brzy jsem se o tom mohl přesvědčit na vlastní kůži.
Celé dopoledne propršelo. Ležel jsem na posteli a poslouchal magič. Co budu dělat?
Po obědě přestalo pršet. Sláva! Půjdu ven.
Oblékl jsem se do módních černých manšestrákových kalhot, na košili jsem si navlékl lehký svetřík, obul jsem si boty a šel do sklepa pro cigarety. Otevřel jsem peněženku. No nic moc v ní nebylo.
„ Kdy přijdeš?“ ptala se máma.
„ Já fakt nevím, ale neboj, přijdu včas…“
Vyrazil jsem do ulic města. Bloumal jsem ulicemi bez cíle, díval se do výkladních skříní obchodů na pořád ty samé věci, které nabízeli.
Zamířil jsem k obchodnímu domu Prior, že se zajdu podívat do Tuzexu. Tam jsou jiné věci! Záviděl jsem některým klukům, že jim rodiče sehnali bony. Za ty si koupili parádní kalhoty, rifle. Jenže veksláci chtěli za bon i šest korun a tak mí rodiče odmítli dát za 40 bonů na rifle, tolik peněz. Byl jsem bez riflí, musel jsem se spokojit s českými manšestráky. A rifle byly mým snem a přáním, stejně jako ty vysoké boty kanady.
Cestou jsem potkal jednoho kamaráda, viděl jsem ho na slezině U Plášilů. Byl starší než já, ale to bylo jedno.
„ Ahoj Sigi!“ pozdravil a podal mi ruku.
Opětoval jsem pozdrav a stiskli jsme si ruce.
„ Kam jdeš?“
„ Na Prior, mrknout se do Tuzexu, co nového mají kapitalisti.“
„ Vykašli se na to, zvu tě na pivo, pojď…“
Tak jsme šli na pivo a on rozhodl se pro oblíbenou jídelnu Rybena. Chodila do ní půlka města na rybí speciality, já tam šel s ním poprvé. Bylo odpoledne, jídelna praskala ve švech. Lidé mohli sedět u stolků, nebo stát u pultíků a dopřávali si místní specialitky. Vonělo to tam náramně. Více jsem ale vnímal vůni točeného piva, které tam prodávali do třetinkových sklenic.
„ Nechceš rybí polévku? Já si porci dám.“
„ Díky, nemám hlad. Pivko si dám ale s chutí!“
Kamarád si šel stoupnout do fronty na polévku. Mávl na mě, abych šel za ním.
„ Na, tady máš deset kaček a běž koupit dvě piva a obsaď volný stůl. „
Vzal jsem peníze a stoupl jsem si do řady u nápojů.
„ Dvě velká piva!“ povídám holce za výčepem.
„ Jen malé, točíme jen malé, máme to tak nařízené .“
„ Tak dvě malé…“
Natočila dvě malá piva. Páni, to vyzunknu na jeden lok!
„ Dostanu dvě koruny čtyřicet haléřů. "   řekla si o peníze a usmála.
Sakra, taky se na mě směje.
Podal jsem jí zmačkanou papírovou mařenku, desetikačku. Vrátila mi sedm korun a šedesát haléřů. Malé pivko stálo jen 1.20 Kčs. Vyhlédl jsem volný stůl, postavil piva a čekal na kámoše. Za chvilku přišel se zeleným podnosem, na kterém mu tančila miska s rybí polévkou a dva rohlíky.
„ Já sem chodím na jídlo, je to za pár kaček a dobře se najím, fakt nechceš?“
Nechtěl jsem. Chtěl jsem se jen napít, ale počkal jsem, až sní polévku. Sotva odložil na stůl misku se lžičkou na tác, sebrala jej jakási sběračka nádobí a odnesla do kuchyně k umytí.
Zvedli jsme sklenky s pivem.
„Tak na zdraví!“
Napil jsem se piva a poznal, že je hnusné jak prdel. Nakyslé, bez chuti, prostě patoky.
„ Co se tak šklebíš ? Nechutná, nechutná?  Nediv se tomu, tady je to samá baba a nestarají se o trubky, proto je to pivo takové nedobré. Ale na zapití to stačí. Jestli máš čas, můžeme si zajít někam jinam.“
„ Asi tě urazím, ale asi to nedopiju, je to humus, to nemá s pivem nic společného, jen tu barvu a ta pěna na něm je omylem…!“
Smál se a své pivo vypil.
„ Tak tě zvu na lepší, ale kam jít?“
Dostal jsem nápad. Zavedu jej na vlakové nádraží do bufetu, dáme si tam pivo a ukážu mu tu ženskou, co na ni řekne, že se mi líbí.
„ Pojďme na vlakáč, do bufetu!“
„ Proč tam? Jsou lepší hospody ve městě, třeba Morava, U Pavelců, U Máců.“
Trval jsem na své. Nádraží a bufet!
Před bufetem na lavičkách nikdo neseděl. Po dešti bylo chladno.
Otevřeli jsme dveře a vstoupili jsme dovnitř. Rybena voněla, ale tady, když byly celý den dveře zavřené, tady to spíš smrdělo nádražím, přepáleným olejem od řízků a rozlitým pivem. Rozlité pivo dokáže fakt smrdět moc hnusně.
U stolků seděli chlapi v montérkách, a sem tam nějaký cestující, čekající u piva na vlak. Schválně jsem vybral stolek, od kterého byl výhled na výčep. Kamarád se divil, proč chci čumět na výčep.
„ Tak mi dej peníze, já půjdu pro piva a dobře se dívej na tu holku za výčepem…“
Seděl a díval se, jak stojím u výčepu a jak ta ženská roztáčí objednaná piva. Přišel jsem na řadu.
„Dobrý den, prosil bych dvě piva desítky…“
Díval jsem se na ni, na její ruce, jak bere sklenici do jedné a druhou otáčí pípou, díval jsem se jí na zrzavé vlasy, do zelených očí a na její velká prsa ve výstřihu. Díval jsem se jak omámený. Byl jsem do ní blázen, byl jsem do ní zamilovaný!
Snad to vycítila, ty mé pohledy, přestože jich za den měla na sobě od jiných mužů na tisíce.
Zvedla hlavu a podívala se, kdo objednává další dvě piva. Dívala se na mne a já nevěděl co s očima dělat, kam se dívat.
„ Ahoj fešáku, tak co, jen dvě piva, dnes bez vodky?“
Páni, ona si mě pamatovala, řekla jako naposled „Fešáku!“
„ Ano, jen ta piva, ta vodka, to byl dárek k narozeninám, pro kamaráda…“ zalhal jsem v odpovědi.
„Ráda tě zase uvidím!“
Podala mi dvě piva a ruce se mi klepaly, když jsem s nimi šel k pokladně. Zaplatil jsem a šel s pivy ke stolku.
„Kurva, Sigi, ty vole, ta tvá holka po tobě jede, to je na ní vidět!  Ale holka byla kdysi, je to parádní baba, sám bych si dal říct, kdyby mi jednou řekla, tak jí to dvakrát udělám! Ty jeden pacholku, tak proto jsi mě sem zatáhl, co?“
Pili jsme pivo, já schválně pomalu, jen abych se na ni mohl dívat.
„Poslechni, a není to blbý, že se mi líbí a je starší než já? Ale já se jí asi také líbím, pokaždé mi řekne Fešáku! A že mě zase ráda uvidí…“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička