Bouřka

Paní Maruška šla jako každý den v létě na pole. Slunce pálilo a nepršelo celé týdny. Od rána cítila neklid, ale nevěnovala tomu  pozornost, vše přikládala svému pokročilému těhotenství. Ve 38 letech, musela nadále pracovat jako dosud. Tam u nich to prostě jinak nešlo. Úroda byla jejich obživa, navíc žně byly v plném proudu. Vyrazila na pole se svou třináctiletou dcerou Janou. Odcházely ze vsi brzy ráno, aby toho stihly co nejvíce před vedrem, které udeří po desáté hodině. Obě pracovaly bez přestávky, občas se odskočily napít ze džbánu vody nabrané z nedalekého pramene. Podél lánu byla travnatá mez porostlá keři a mírně vzrostlými stromky, které vrhaly stín. V uzlíčku měly na oběd připravený včera upečený chléb. Za celé dopoledne spolu nepromluvily ani slovo, Maruška vázala snopy, Jana sbírala klasy a nosila je na vůz u nedaleké cesty. Každá si hleděla své práce. Když už bylo vedro neúnosné sedly si na mez, utřely si pot z čela a snědly kousek chleba. Kolem projel starý Jouza, usmál se na ně a zavolal "Za chvíli vám přijedu odtáhnout valník. Jen to vyložím a koně se potřebujou napít."  Krásný hnědák si odfrkl jakoby na souhlas. Ještě z dálky na ně Jouza zakřičel že mu už skoro nebylo rozumět "zdá se že bude bouřka"
Po krátké pauze se opět pustily do práce. Musely naložit vůz, aby jel Jouza s plným. Opravu vypadalo, že bude bouřka. Ve vzduchu byla cítit voda a nebe se začalo zlověstně zatahovat. "Snad nám to nezmokne" řekla Maruška, byla to od rána její první slova. Jana se podívala vzhůru, zamrkala na mámu, ale mlčela. Z dálky občas zaslechla klapot koňských kopyt. Za pár minut Jouza dojel, povolil koňům opratě. "tak jsem to stihnul" zakřenil se a začal zapřahat plný vůz. Přikryl pro jistotu obilí plachtou a upevnil provazem. Koně už byli neklidní. Jeden stále odfrkával, kopytem vířil prach, druhý mrskal oháňkou sem tam přestože v okolí žádné mouchy nebyly. Za pár minut už bylo zapřaženo.. "skočte si dozadu, tam se vejdete," "máme tady kosu, jeďte a my vás doženeme" odpověděla Maruška. Jouza tedy prásknul bičem. "Hyjé" zakřičel a koně se s dali do pohybu, chvilku jim trvalo než uvedli vůz do chodu a potom se vzdalovali pomalým tempem. Tak a je to, oddechla si v duchu Maruška, podívala se na západ, najednou se zablesklo. Chvilku stála jen tak bez hnutí a potom jakoby se probrala ze snění otočila se k Janě "holka, musíme jít, za chvíli to začne, skoč pro věci, jsou na mezi". Jana byla zvyklá poslouchat, proto se bez řečí rozběhla. Maruška jí sledovala a pomalu se vydala za ní. Najednou, to už byla Jana na mezi, se ozvala rána, zem se zatřásla a vše se najednou na pár desetin vteřiny rozzářilo. Když si Maruščiny oči zvykly opět na přítmí, podívala se směrem k místu kde by měla být Jana. Nebyla tam, rozběhla se jako o závod, neviděla a neslyšela. Po pár vteřinách jí spatřila. Ležela na boku, oči měla v sloup a bělmo tam divně zářilo. "Janičko, co ti je" svůj hlas slyšela z velké dálky, měla pocit, že  to říká někdo jiný a ne ona. Zvedla jí hlavu, Jana však pouze  zhluboka vydechla.
Začalo jemně poprchávat, kapky vody padaly na obě ženy a kryly tak slzy Marie. V dáli byl slyšet povoz, chlapi z vedlejšího stavení zrovna přijížděli. Zastavili na cestě a rozběhli se k nim. "co se stalo?" křičeli, ale čím byli blíže,  tím méně je začaly poslouchat nohy. Pár metrů před nimi se zastavili. Jejich pocity se nedaly popsat, bezmoc a hrůza. Žena sklánějící se nad popáleným tělem, jemný déšť, zatažená obloha, vlnící se klasy obilí, které jemně, až neznatelně šuměly díky závanu slabounkého větru. To vše dotvářelo ponurou atmosféru okamžiku. Marie seděla potichu, hlavu dcery stále v rukách. Pouze něco šeptala, možná nějakou modlitbu. Chlapi stáli jako přikovaní. Až jeden udělal první krok, to on prolomil tu neviditelnou bariéru, která byla mezi nimi. Sklonili se k Janě, Marii odnesl ten nejsilnější v náručí na vůz a hned jí odvezl do vsi. Zbylí dva se sklonili k Janě, už bylo pozdě. Nebyla šance jí pomoci. Ležela na zádech, oči otevřené a bělmo stále zářilo do potemnělé oblohy, ústa pootevřená jakoby chtěla ještě něco říci. Mraky se začaly trhat a první sluneční paprsek dopadl na její oblečení zčernalé žárem blesku. Působilo to jako kdyby si její duši někdo bral nahoru. Ještě chvíli nad ní stáli, poté jí jeden zatlačil oči a obličej jí přikryl šátkem. Za pár minut se vrátil povoz, naložili jí na valník, který voněl po čerstvě posečené  louce, po dřevě, po slunci, po koních a obilí. Všechny tyto vůně se mísily v jednu, ve vůni venkova. Valník se šoural po rozbité cestě plné kamení, koně šli pomalu, jako by tušili co vezou za náklad. Jakoby měli strach, že tělu bez života mohou ještě nějak ublížit.
Pohřeb se konal záhy. Na malém vesnickém hřbitůvku je na křížku jen jméno, žádný epitaf ani slova smutku. Do tohoto kraje se to jaksi nehodí. Maruška tam chodí pravidelně skoro třicet let se svou dcerou Nikolou. Vždy obě přinesou květiny ať už vlčí mák, čekanku, bělotrn a nebo sněženky. "Život jde dál" říká stará paní a usmívá se, když se však podíváte pozorně, v jejích očích se občas zableskne slabý náznak smutku, který si ponese do konce života. Snad až jí pohřbí vedle své dcery na malém hřbitůvku její duše najde klid a smíří se s osudem.