Pan Prokeš

  Probudil ho chlad. Beze slov se zvedl, vzal pod paži svoji černou koženou kabelu a vykročil do tmy.

…

Ve dveřích, v tuto obvyklou dobu zklepal hlínu z bot do rohože a strčil klíč do zámku. Obývací pokoj osvětloval televizní obraz nějakého filmu s titulky. Chvíli stál ve dveřích a zadíval se něžně na podřimující manželku. Na obnažených kolenou povaloval se polštář, její chlouba, patchwork, v místním babském sdružení při obci, uchechtaný, a ona držela pevně ty vzory, spala. Otočil se, a beze sprchy vkročil do ložnice. Lehl si. Vdechoval vůni čistě povlečené postele.

Ráno sobotní, přišla ona. Otevřela okno a vpustila dovnitř čerstvý klokot ulice, babky šly z kostela, štěbetaly pod okny, on, probouzel se. Znovu. Přitáhl roh peřiny na neoholenou bradu.

Celý víkend ryl a hýčkal vnoučata. Po neděli v noci zmocnila se ho…opět úzkost.

Ráno s kabelou v autobuse tvářil se smutně, přisedla kolegyně z úřadu, v uších měla náušnice, tvaru kolébky loďky, usmála se úsměvem bankovní úřednice, na nahá kolena v černých punčochách položila si hnědou kabelu. Omráčen její krásou nestačil sledovat kolem ubíhající přírodu, sledoval její ušní lalůčky, bylo mu hanba, rozkrok se mu vzdouval. Položil na něj černou kabelu. Autobus tesknil, obkružoval stejnou jízdu, a další a další….vítal….dobré ráno..

…

Probudil jej znovu chlad, naproti problikávala nějaká světla, zvedl se, a vešel do neblahé hospody, usedl k automatu. Do tmy venkovní viděl světélka třešní a pomerančů.

Stará odrbaná rohožka, odupal nohy a vykročil do svého domu. Žena usínala u televize, nestískala žádný polštář, zdála se mu chudá. Omezená, blbá. Odfrknul a šel do manželské ložnice. Ticho. Černou kabelu položil na noční stolek, uvolnil kravatu, kalhoty přehodil přes židli, v košili usnul. Zdálo se mu o koních. Probudila jej v noci vůně ženy:“ Tys neměl hlad?!!“

„Ne, v práci jsme měli vydatný oběd,“ hlesl a otočil se zády ke své ženě. Ona, přitáhla přikrývku více pod nos a do rána neusnula.

…

Zaklapnul tučnou spisovnou stať, ani nevěděl o čem je, ale „Dohromady nahatí, ty ponravy se poté sevřely, chocho,“ nový adept na infarkt myokardu, přesunul listiny a pohladil drahé sako, pohlédl varovně na pana Prokeše. Vcucnul se do židle, a do konce schůze pak nepromluvil. Pan Prokeš jen vzdychnul, přitisknul k tělu černou kabelu a čekal na konec. „No, nejde to jinak,“ pronesl nový adept na infarkt myokardu, „nejde to jinak, jste uvolněn pane Prokeš“ poklepával drahým perem o dubový stůl, a usmál se. Nakonec. Všichni se mlčky zvedli, zasunuli drahé polstrované židle, někdo si možná utřel nos. A vyhodil kapesník do koše.

…

Probudil jej chlad. Naproti problikávala vábící světýlka. Zvednul se.

„Láva pluje v hlubinách bezvědomí,“ viděl ten nápis, ale nezřetelně. Odplivnul si. Takový most, v tomhle městě, třicet metrů, bezvědomí, pomyslel si, uvolnil si kravatu a kabelu vhodil do vody první. Nic v ní nebylo, jen nějaká lejstra, vyplavala na hladinu. Šumavan. Klid. Ticho. Šumavan. A válet sudy po mezi, to by bylo něco, rozvazujíc polobotky, narovnal se a pak sklonil hlavu k zábradlí. Nesmět zapomenout pořádně se nadechnout, až vyplavu a koupit ženě růže, řekl pan Prokeš a pak si to skočil.