Pohádky po telefonu

11. října 2012, autor Renata Petrickova,

Dílko, které je s to přetnout věčnou mantru velice zaměstnaných rodičů o trvalém nedostatku času, například k tomu, aby si ho našli pro své ratolesti a sešli se s nimi nad večerní pohádkou. Rodiče, kterým na dětech a jejich vztahu s nimi záleží, by tuto knihu rozhodně měli mít na poličce. Ať už bude ležet v dětském pokojíčku u postele, v ložnici nebo v kufru při služební cestě.

Jak sám název napovídá, italského tatínka, který pohádky vypráví, dělí od jeho dcerky mnoho kilometrů. Tatínek má náročnou práci obchodního cestujícího. Přesto se večer co večer scházejí prostřednictvím telefonu a od jednoho k druhému putují pohádkové příběhy. Podotkněme, že v době, kdy Rodari (1920–1980) svou knížku psal, byly mobilní telefony také z říše pohádek. A tak tatínek holčičce volává z telefonní budky. Délku pohádky určuje to, kolik má zrovna v kapse mincí.

A nejsou to ledajaké příběhy, které se nesou po drátech. V sedmi desítkách krátkých příběhů se plní nejdivočejší dětské tužby a sny. Nechtěli byste například slyšet víc o tom, jak na jedné zvláštní planetě děti nemusí chodit do školy, protože veškeré vědění obsahují sladkosti a laskominy? Stačí si na nich jen pochutnat! Právě takové jsou všechny pohádky v knížce. Neotřelé, vtipné, poťouchlé. Jako když mlsáte krabici vynikajících pralinek, z nichž každá překvapí tím, co má uvnitř. Tahle mistrně napsaná knižní bonboniéra bude zaručeně chutnat dětem i dospělým.

Nakladatelství LIKA KLUB a obecně prospěšná společnost Celé Česko čte dětem^® společně připravily druhé vydání pozoruhodného dílka učitele, spisovatele a novináře Gianniho Rodariho Pohádky po telefonu. Poprvé u nás vyšlo s velkým úspěchem v 80. letech dvacátého století v nakladatelství Albatros v překladu Hany Benešové a s ilustracemi Luďka Vimra. Nyní se na ilustracích podílelo mnoho autorů, a to těch nejpovolanějších: totiž dětí. Obrázky, které se nakonec v knížce objeví, vzešly z celostátní soutěže.

Pozoruhodná knížka pozoruhodného autora si zaslouží výjimečné uvedení.

Kniha vychází 26. září 2012 a na pultech se objeví během několika dnů.

Ukázka z pohádky

Slavný déšť v Piombinu

Jednou kdysi dávno se snesl nad Piombinem déšť bonbonů. Bonbony padaly z oblohy, velké asi jako kroupy, ale hrály všemi možnými barvami: byly zelené, růžové, fialové, modré. Nějaký capart si jednu zelenou kroupu strčil do pusy, jen tak ze zvědavosti, a zjistil, že voní jako mentol. Jiné dítě ochutnalo růžovou kroupu a ta voněla po jahodách.

A děti se hned vyhrnuly na ulici a cpaly si je do kapes. Všechny nepobraly, protože dešťové kapky-bonbony padaly v hustých proudech. Liják sice netrval dlouho, ale přesto zanechal na ulicích koberce voňavých bonbonů, které skřípaly, chrupaly a vrzaly pod nohama. Když se žáčci vraceli domů ze školy, našli jich ještě tolik, že se jim ani do tašek nevešly. Stařenky je sbíraly a dávaly si je do hezkých uzlíčků, které si uvázaly ze šátků na hlavu…

Názor redakce: Velmi zvláštní kniha, která zaujme především ilustracemi, které jsou tvořeny z dílek dětí. Žádné pouhé kresbičky, ale i lepené a vystřihované obrázky, prostě celý repertoár dětských tvůrčích činností. To zaujme především menší čtenáře, protože si mohou prohlížet něco „na jejich úrovni,“ kresby a malůvky, kterým velmi dobře rozumí. Osobně mám pro podobnou tvorbu velkou slabost a tak jsem se v obrázcích kochala mnohem více, než v pohádkách. První, kterou jsme četli byla o chlapečkovi, který svou roztržitostí sám sebe poztrácel, načež jeho mamince potom nosili domů jeho údy kolemjdoucí. Napoprvé dost šok, ale pro děti děsná švanda a já jsem úplně viděla toho zouaflého tatínka, který u telefonu prostě neví, co si vymyslet a tohle produkuje jeho nadmíru unavený mozek.

Pohádky mají tu výhodu, že jsou opravdu krátké, během několika minutek je máte přečteny. Názor na ně vám říkat nebudu, není v něm nadhled a já jsem už dospělá, otahaná a urvaná životem. Moje fantazie pracuje někde jinde a tak nabídnu pouze názor mé dcery. Ta je knížkou nadšená, tedy alespoň těmi pár pohádkami, které jsme zatím přečetly. Možná právě fakt, že jde o pohádky po telefonu, pohádky narychlo, dává těmto příběhům punc opravdovosti a toho, že si děti cenní vůbec toho času, který jim rodiče, byť nadálku, věnují.

Osobně doporučuji si třeba vzít jenom obrázky a vymýšlet si k nim pohádky vlastní. To byste koukali, jaká díla jsem si z úst čtyřleté dcery nad těmito obrázky vyslechla.

Renata Petříčková a tisková zpráva LIKA KLUB

Vydalo nakladatelství LIKA KLUB, www.likaklub.cz, 2012

Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a