Rybáři

Jižní svah nad malým rybníčkem kousek za vesnicí byl hustě porostlý keři bezinek a zimostrázem. Odjaživa. Co si doktor Josef Dvořáček pamatuje. Teď v tomto nádherném koutku klidu sedí v rybářské židličce, má nahozeny ve vodě dva pruty, na kolenou rozečtenou knížku, netrpělivě sliní ukazováček a listuje na konec, kdo je vrah. Nad vodou se klene stařičká vrba, které pro dokonalost líbezného místa k odpočinku a rozjímání chybí už jen vodník a jeho dýmka vypouštějící puky jak beleše. Emeritní šéf krajské kriminálky, rozložitý a urostlý pan Dvořáček je rád, že je tu sám. Lidé se ho už za ta léta tak narozčilovali, že má rád klid a ryby. Splávky, žlutý a červený se pohypují v mírných vlnkách rybníka, vítr si s nimi pohazuje jako s hedvábnou mašlí ve vlasech. Doktor natahuje do sebe ticho a ryby vábí myšlénkami, láká je v duchu na své mlsnoty, jež má zavěšeny na háčcích a slibuje rybám rychlou smrt.

O rybářích se říká, že většinou úlovky pouští zpět na svobodu, ale pan doktor Dvořáček ne. „Co si ulovím, to si také sním!“ hádá se večer co večer se štamgasty U vlka. „To je normální proces! Jsem muž, lovec! A mám to rád!“ Bouchá přitom do stolu, až po desce tancují panáky s půllitry nejistý valčík. „Sním je na jakkýkoliv způsob!“ řve do řvoucí hospody, vytahuje u výčepu bankovky a háže je do výlevky mezi sklo. Když je číšník rychlý, většinou je nad pěnou chytí, ale pokud je příliš zaměstnán, suší je pak na šňůře v kuchyni nad pařícími se knedlíky. Servírka poté doprovází uctivě pana doktora ke dveřím a popřeje mu dobrou noc. Pan doktor je osobnost a to, že jí rád ryby, a rád se napije není extra velký prohřešek. Bohu je libo, co boha příliš neobtěžuje.

U rybníčku doktor teď sedí, nikoho neobtěžuje a pomyslí si, že snad ho má Bůh rád. Vždyť už pochytal tolik lumpů, pche, odplivne do trávy, zachumlá se do límce zelené bundy, narazí čapku hlouběji do čela, zaklapne knihu, z baťohu vytáhne rum a dvakrát si lokne. Něco to ticho nad rybníkem zruší. Za zády pana doktora zapraskají větve. Pan doktor Dvořáček zakucká, rum mu vyletí z pusy i nosem ven. Ohlédne se. Mlázím se prodírá chlap, no chlap, takový chlápek, za groš kudla, trasořitka, atlet brčko, taková nit. Ženy, co nemají rády malé muže, by se otočily s opovržením na druhou stranu. Ženy, co mají rády v posteli delší nohy, než ty jejich, by teď v kolenou nepoklesly. Mužíček se zřejmě také polekal, protože upustil objemnou kabelu na zem a rozpačitě zakašlal.

„To kašleš brzo ty troubo, když už jsem celý pobryndaný!“ myslel si doktor a rybáře s nevolí pozoroval.

„Jé promiňte, já myslel, že tu tak brzy nikdo nebude!“ zakňučí mužík a sbírá ze země tašku.

„Brzy?“ doktor se podívá na hodinky. Je šest hodin dvacet minut. „To je nějaký kozlík lékařský!“ Doktor se usměje pod vousy, co si to vymyslel za přirovnání.

„Dobrý den!“ znovu zapíská chlapík a v jakémsi předklonu se blíží k doktorovi.

Dvořáček není rád. Dává to najevo svým zamračením a upřeným pohledem na své dva splávky na hladině. Na pozdrav neodpoví.

„Já se posunu dál, nebojte,“ klaní se mužíček a vzdálí se od doktora tak na patnáct metrů. Doktor jej sleduje po očku, bulvami zajíždí na pravou stranu, ale hlavou nepohne. Nemluví, nehýbe se.

„A berou?“ křičí po chvíli chlápek a nahazuje prut. Na to jak je mrňavý, celkem daleko. Doktor se zarazí, ale setkal se v životě s mnohem víc udivujícími věcmi, takže brvy nenamáhá.

„Když tu bude klid, tak snad budou,“ řekne hlubokým hlasem doktor Dvořáček a na důkaz toho, že chce klid a ryby, vytáhne z baťohu rozečtenou knihu a snaží se začíst.

„A copak to čtete?“ volá dotěrný návštěvník ranního klidu nad venkovským rybníčkem.

„Ále o jednom takovém muži, co se pořád ptal na všechno na světě,“ odpoví zasmušile Dvořáček.

„A jak dopadl?“ zeptá se znovu mužík a usedne do připravené židličky.

„Takhle!“ Dvořáček rychle zaklapnul knihu, až to lusklo. A rychle vyskočil, protože mu žlutý splávek začal poskakovat.

„Á sakra!“ piští mužík vysokým hlasem. „To bude macek!“

Doktor mává prutem, zasekává, přitahuje, točí kličkou navijáku, po pár minutách vytahuje pěkného kapříka. Druhý rybář mu stojí po boku. Doktor není rád, ale rybník je obecní, ryby jsou všech, co mají i nemají lístky /když mají štěstí/.

„Dobrý!“ poplácá mužík doktora po zádech, přitom stojí na špičkách.

„Vy…“, doktor se začíná zlobit. „Emanuel Krupička, dříve řezník, teď už důchodce,“ představuje se dotěrný chlápek a bere doktorovu volnou ruku a třese s ní jak o dušu.

„Doktor Dvořáček,“ zamumlá doktor a kapra strčí do podběráku a pak do vody.

„Vy ho nepustíte zpátky? Není moc veliký. A zdá se mi pod míru!“ ječí Krupička. „Vy ho sníte?“

„A co bych s ním měl dělat? Prodat ho do cirkusu? Vy jako řezník jste si prasata preparoval nebo co?“ doktor se uklidní hltem rumu. Krupičkovi na tykání nenabídne. Je si jistý, že ho nemá rád už od první chvíle, co se sem cpal přes bezinkový hájek a posvátnou nemluvnost ryb a šveholení listů bukových a dubových na hrázi rybníka narušil svým odporným skřehotáním a nervózním pochodováním kolem prutů. To není normální, aby rybář lítal po břehu jako komediant v prázdné střelnici. „No dnes to vydržím a zítra už tu doufám nebude! Je nějaký cizí, vůbec ho neznám a my se tu všichni známe.“ Dvořáček se uklidnil a nachystal si z krabičky návnadu. Krupička si svých prutů nevšímal, zato obhlížel doktorův vercajk, pokyvoval hlavou uznale.

„Odkud jste?“ položil první otázku doktor Dvořáček.

„Ale z Brna, já jsem tu jen na návštěvě u paní Bedrnové, „ uculuje se Krupička.

Bedrnová je dvakrát vdovou, místní celebrita, za komunistů bývalá starostka, tedy předseda MNV, teď je zase v nějaké grupě a známosti má všude možně, barák jak hrad, dceru v Rakousku, syna v Praze na ministerstvu nějakým vysokým ouřadou. Doktor našpulí pusu a vyfoukne: „Bedrnová.Hmmm.“

„Tak,“ kupodivu Krupička už mluvit přestane a maže ke svému nádobíčku. Po hodině neobvyklého mlčení pronese poslední větu: „Mařenka je hodná roba.“

Ale to už doktor slyší jen roba, protože má sbaleno, kapra v náručí a na pozdrav mlčky zvedne čepici. Při odchodu si všimne objemné Krupičkovy kabely, do níž celou dobu Krupička strká nos a hned jí zavře. Jakoby do ní mluvil. „Blbec,“ řekne v dostatečné vzdálenosti doktor a ženě večer při čistění kapra vypráví o nezvaném příchozím ráno u rybníka.

Žena chroupe jablko, vyvaluje oči a řekne: „Hm, no jo Bedrnka má zase nějakého bóchače, hehe, až z Brna, ale už jí není v dědině dobrý týden vidět. U doktora nebyla.“ Paní Dvořáčková je bývalá zdravotní sestra a nyní zaskakuje za mladou sestřičku Pekárkovou, protože ta si zlomila nohu na in-line bruslích.

„To je divné ne?“ dumá doktor Dvořáček.

„Proč? Třeba je jen unavená, hehe,“ žena zamává manželovi před nosem ohryzkem. „To se tak někdo má,“ řekne jízlivě muži žena a sešlápne šlapátko koše. Koš s hlukem vystřelí.

„Ale sim tě, dyť má skoro sedumdesát,“ kroutí hlavou muž a pomalu vytahuje rybí měchýř. „No jo, člověk byl furt v práci, celé dny, týdny, a nebyl čas ani na pořádné milování.“ Doktorovi se převalují myšlenky v hlavě jak ovar v kotlině. „Já už jsem z toho řezníka Krupičky celý zblblý.“

„Jojo, je to tak, teď už to nedoženem starouši,“ řekne potichu žena a jemně políbí manžela na tvář. Doktor je rozpačitý a nemá ani chuť na kapra. Tolik se těšil! Sedne si ke stolu, opře zakrvácené ruce pod bradu a přemýšlí o Krupičkově objemné kabele a že není Bedrnku už týden ve vsi vidět. Žena v obýváku zapíná televizní seriál. Domem se prochází obvyklý večer důchodců.

Příští den ráno v tutéž dobu akorát na chytání ryb pan doktor Dvořáček už má nahozeno, a po chvíli se listí prohýbá pod malými šlapami řezníka Krupičky. A stejný rituál jako včera. Krupička se ptá na všechno možné, co doktora nezajímá, často nahlíží do tašky a doktorovi se zdá, že do ní i mluví. Nebo nemluví?

"Proč pořád slyším podivné kňučení? Krupička kňourá dvojhlasně! A je tak servilní! Opičkoval tu hned první den, zvědavý. Dával všemožné otázky, jen abych se na nic nezeptal já! Panebože já už chci mít klid! Klid!"  Dvořáček zvedá oči a prosí očima hnědýma k modrému nebi. Ranní opar se zvolna a líně valí po klidné hladině. Krupička už sedí ve své sesli, mluví k tašce a mele ty svoje obligátky.

Doktor Dvořáček už měl od božího rána pro Krupičku jedinou otázku. Kde je Bedrnová?

Ale když stočil řeč na ni, Krupička uhýbal v odpovědích jako zajíc. Ryby mu laškovaly se splávkem, ale on si jej nevšímal, a jen mluvil o zbytečnostech, vytahoval prázdné háčky lopatkové a pečlivě nasouval zase na ně návnadu, kterou pak rychle házel zpět. Dvořáček se nemohl k Bedrnové dostat. Výslech se mu vůbec nedařil! To se mu ještě nestalo! Ale z profese poznal, že Krupička je útlocitný a velmi nervozní člověk. Jistý případ! A ta taška! Ta objemná kabela! Co v ní ten tajtrlík schovává? Ježišmarjá, že by?…..Doktor zaháněl chmurné myšlenky hlty rumu.

„Co je vám doktore?“ zeptal se Krupička, když rybář Dvořáček do sebe zase ládoval přepálenou melasu.

„Co by bylo?“ odpověděl Dvořáček.

„Pijete dost koukám,“ hlas Krupičky klesl o dva tóny níž. Byl měkký a laskavý. Dvořáček poznal tu změnu a šel rovnou k věci Bedrnová.

„Pane Krupička, co jste udělal paní Bedrnové? A co máte v té tašce sakra?“ Dvořáček odhodil poloprázdnou lahev a skoky se blížil ke Krupičkovu zavazadlu. Ten popadl uši a zvedl velkou tašku k hrudi, silou ji tisknul k sobě.

„Dejte to sem! Nedělejte to horší!“ doktor Dvořáček zhurta položil ruku na rameno řezníka Krupičky jako rada Vacátko.

„To nemůžete!“ bránil tašku Krupička.

„Ale můžu! Ve jménu zákona!“ zařval emeritní šéf krajské kriminálky a vyrval nešťastníkovi, kterému se rozklepala brada, tašku z rukou. Položil ji na zem, přiklekl k ní. Opatrně vzal zip. Krupička nad ním stál jak pozůstalý nad rakví, klopil zrak. Dvořáček pomalu kabelu otvírá. Odhrne hadr, pak s jekotem ucukne a svalí se na záda, drží si zakrvácenou ruku.

„Kruci chlape co to tam máte za příšeru ošklivou?“ sténá doktor a vytahuje kapesník, aby si obvázal ruku. Krupička přiskočí, vytáhne uctivě svůj. Z kabele na muže hledí malá chlupatá hlava.

„To je můj Tomášek, čivava, zůstal mi po nebožce ženě,“ omlouvá se řezník a pomáhá Dvořáčkovi na nohy.

„Jaké nebožce? Že vy jste ji zabil, Bedrnku? Ta má taky takovou potvoru miniaturní,“ syčí doktor. Ruka pálí.

„Ona má fenečku Rózi, tohle je psík. Já ho beru s sebou, on Rozinku porád obtěžuje, a Mařenka se pak zlobí. Ona je papírová, a tohle je přespočetnej, takový obyčejný, jako já,“ posmrkuje řezník.

„A proč ho máte schovaného v tom baťohu? To jste ho nemohl vytáhnout?“ mručí doktor Dvořáček.

„On nesnáší ranní vláhu a vodu už vůbec ne. Třásl by se jako osika,“ vysvětluje Emanuel Krupička.

„A není ještě takový ukecaný jako vy? Že byste mi tady mleli oba?“ zeptá se doktor. Jeho hlas je opět mírný. „A je očkovaný?“

„Není. A je. Tedy očkovaný, nebojte se, ukažte,“ doktor rozbalí kapesník na ruce. Z rány mu vytéká krev. „A není to zas tak hrozný, viďte?“

Doktor ucukne s rukou. „Vy jste celý moudrý, poslyšte. A kde je paní Bedrnová?“

„Doma.“

„Opravdu? Týden ji neviděli na vsi, ani v obchodě, na středisku, nevenčí psa, nikde není,“ doktor začíná výslech.

Řezník začne koktat. „No víte, já myslím, i když, nemyslíte, že vám do toho nic není?“

„Je a není.“

„Není.“

„Mám důvodné podezření, že něco není v pořádku.“

„Jo, že bych ji zabil, hlavu strčil tadyhle místo Tomáška a zbytek zakopal? Hehe, vy jste vtipný pane doktore. Nezabil, nezakopal. A mezi námi, docela by to byla fuška.“ Krupička podal z vlhké trávy panu doktorovi láhev se zbytkem rumu.

Dvořáček si představil jak tento polomuž, zakopává skoro dvoumetrákovou Bedrnovou. Už její zlato, co měla na sobě vážilo beztak pět kilo navrch. Jak by ji ten šprček odnesl? Jedině rozřezat. Je řezník, ha! Zadíval se na Krupičku. Ten stál rovně a díval se Dvořáčkovi přímo do očí. Tvář měl kamennou, koutky úst směřovaly nahoru. Vlasy mu spadly při tom extempore do čela, orlí nos mířil přímo na druhý knoflík doktorovy bundy. Vypadal jako zmenšenina jednoho chlapa z Antonioniho filmu a na který si doktor teď nemohl vzpomenout jak se jmenuje. To stáří! Ta hloupá sklerósa! Emeritní šéf krajské kriminálky napřáhl ruku s lahví před sebe.

„Nate!“ nabídl Dvořáček rybáři Krupičkovi rum.

„Děkuju!“ Krupička odšrouboval zátku. „Kolik můžu polknout?“

„Třikrát. Budu vám to počítat!“ doktor se malinkou pousmál. Tenhle chlap nikoho nezabil. Jedině prase, a všechno co je k jídlu. Bedrnová k jídlu není. "Tak na pár dnů vyměním klid za Krupičku," řekl si doktor. "Není dobré být s myšlenkami často sám. Ani u ryb."

„Tak, já jsem Eman,“ řekne Krupička a přiloží láhev k ústům. Třikrát polkne, pak láhev vrací. Doktor pronese vážným hlasem: „Já jsem Josef! Dej si tu židlu tady ke mně.“ Krupička poslechne a všechny své věci přestěhuje k Dvořáčkovi.

„Josefe, něco ti povím, ale je to mezi námi,“ otočí se Eman na Josefa.

„Jasně, jsme přecik chlapi, ne?“ odfrkne Josef.

„Nebožka moje žena byla strašně moc hodná, ale moc ji to nebavilo, víš co myslím?“ drmolí Eman.

Josef na něj pohlédne. Nejprve na jeho malou hlavu, pak na to ostatní. „No tuším.“

„Mařenka je první roba, s kterou mě to baví.“ Doktor převrací oči.

„Já vím, že Mařenka je trošku baculatější, ale takový elán, entusiasmus, to by ses divil. Prostě, když jsem jí dělal pomyšlení, přiběhl Tomášek, Rosi se na nás dívala, a začal kolotoč. Mařenka se strašně rozčílila, a jak chtěla vstát, hnula si zády. To přejde, už je to lepší, včera si už sedla. Já ji obskakuju a dělám, co jí na očích vidím, jen Tomáška musím mít na povel, aby se Mařenka nerozčílila. Proto ho tahám s sebou jak věrtel chmelu.“

Doktor se začal smát. „Člověče, ty to máš těžké.“

„To mám, Mařenka má taky ráda klid, tak moc nesmím doma ani mluvit. Jen když Mařenka chce.“

Doktor se smál upřímným smíchem. Představil si všechno v barvách a to na intenzitě smíchu přidávalo.

„Na, dopij ten rum kamaráde,“ nabídl zbytek Emanovi. Dokonce mu utřel rukávem hrdlo láhve.

Do pozdního odpoledne už oba rybáři nic nechytili. Emanuel Krupička poslušně poskakoval ke své družce Bedrnové. Doktor způsobně doma odupal nohy o rohožku. Z kuchyně se linula vůně belešů a trnek. Muž zavolal na ženu zvesela: „Aničko, dušičko, nechtěla bys pejska čivavu?“ A položil objemnou kabelu vedle dámských bot s vysokým podpatkem.