Hook 17-11-12

Včera mne večer velkej bratr deaktivoval. Myslím profil Zelený Škraloup. Možná za tu páteční Samkovou, možná za to, že mám modrý voči, možná za to, že jsem včera pil pivo pomalejc, než obvykle. Nevím.

Nicméně mám profil novej, Zelenej Škraloup a jsem to já, kdo píše všechno to, co se na Hookoj objevuje. Ne že bych se vytahoval, není čím, ale pokud by měl bejt zasejc někdo popotahovanej, tak ať jsem to já a nevodsere to někdo nevinnej, vaše ctihodnosti.

Ty, co znám vosobně z reálu, tak s těma se už na fb o5 kamarádím, ty, co znám jen virtuálně prosím, nechť, pokud budou chtít, mi daj avízo a já je odklepnu. Paličkou. (Džouk – píšu pro jistotu.)

Tak. To by bylo k tomuhle a abyste mi věřili, že já jsem opravdu já a že se sem nesere nějakej emzák, tak sem dám jednu bajku, kterou jsem kdysi slyšel od jednoho známého, kterej furt chce, abysme mu říkali Ezop, ale má to marný, jelikož se jmenuje Novák a říkáme mu Debil, což má nafurt.

Bajka.

Byla jedna kočka, která lovila kde co, protože to prvák kočky dělaj a druhák to maj v povaze a byla celá černá jako Mikeš a jen konce uší měla do rezava a jednou takhle dopoledne, když dobytek přestal ve stáji rámusit, protože dostal nažrat, se ta kočka vydala na lov, protože jí nikdo nažrat nedal. Šla za vesnici na kraj lesa, vylezla na strom, lehla si na větev asi tak tři metry nad zem a dělala, že je mrtvá, jelikož když se loví, tak jeden musí bejt nehybnej, trpělivej a houževnatej.

Pod stromem byla louže. Docela velká, jak už tak louže na kraji lesa bejvaj. Měla nepravidelný vokraje a proměnlivou hloubku. Byla kalná a zasmušilá. Byla to taková louže s rodokmenem, chcete-li. K té louži přiletěla vrána. Letěla střemhlav, že člověk neznalý věci by měl dojem, že si musí stopro namlátit tlamu, ale ona těsně nad zemí roztáhla křídla, prudce zafofrovala a ladně, jako ospalé kachní pírko, dosedla na zem. Ponořila zobáček do louže, pak zaklonila hlavu a nechala doušek osvěžující kalné a bahnité vody, plné vědcům dosud neznámých bakterií a cizopasníků, sklouznout do žaludku. Její krk se napjal a kočka, jež to všechno z výšky pozorovala přivřenýma zelenýma vočima, dostala intenzivní srdeční arytmii.

Vrána opět ponořila zobáček do louže a opět polkla. Kočka se na větvi neslyšně posunula, aby až skočí, dopadla přímo na nic netušící vránu. Trvalo jí to dlouho, možná deset, možná dvacet minut, možná až příliš dlouho, ale kočka od své matky věděla, že dobrý odraz ze špatného místa nikomu nikdy štěstí nepřinesl. Vrána opět ponořila zobáček do louže. Kočka nahrbila hřbet. Její zadní nohy byly jak napružené parní písty. Pak se vrána zakuckala, roztáhla křídla a vystartovala. Kočka v ten samý okamžik skočila po vráně, ale již při odrazu věděla, že mine. Ještě se zoufale natáhla přední packou po odlétající kořisti, snažila se ji zachytit, zkroutila se ve vzduchu a pak sebou místo na břeh flákla doprostřed louže tak zprudka, až vzedmutá vlna povalila nedaleko spěchající družinu brabenců. Vrána odletěla a kočku mohli ždímat.

Ptáte se, jaké z této bajky plyne poučení? Je to prosté, milí přátelé – Prostě, čím je delší příprava, tím je kočka mokřejší.

Tak, bajku máme za sebou a sobota ještě ani pořádně nazačla. Myslím, že dnes večer to bude chtít se kapku rozdovádět, neb nejen samou prací a řízením Všehomíra živ je člověk.

Chcát nebude. (Džouk.)

To je vše.