Medvěd

 Nevěnovala jsem klientovi pozornost, ptala jsem se ho asi třikrát. Uvolnil si kravatu, a já, několikrát jsem se napila neperlivé bonaqui. Dívala jsem se z okna ven, do parku, v tomto nezvykle teplém prosincovém počasí si hrálo několik dětí s rodičovským doprovodem na obecním hřišti s prolézačkami, kolotočem a svištěly nahorů dolů dvě houpačky. Musím si chvíli odpočinout. Něco jsem podepsala, klientovi podala ruku, dopil kafe, rozloučil se, konečně vypadnul pryč. Vypnula jsem konečně to hloupé písí.

V marketu. Fronty. Nesnáším, když mi někdo dýchá na krk a mísí svůj parfém s mým. Čičůrek potu mi pod bílým koženým kabátem stéká na okraj džín. Na omdlení je mi. Přežiju to, koupila jsem si dalších několik lahví alkoholu, whiskey a vodku, Absolut vodka, ta mi chutná.

Vyskočit z tohoto kolotoče, zanechala jsem doma vzkaz na lednici, že přijdu určitě zítra večer. Popadla jsem pevnou tašku s prošitým dnem a do ní naskládala pár lahví whiskey a vodky. V poslední době mě nic tak spolehlivě rychle neopije jako whiskey a vodka. Pryč z reality, pryč z kolotoče. Když jsem zavírala dveře, zdálo se mi, že mě někdo pozoruje, znovu jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř kuchyně, nic, přesto se mi zdálo, že někdo na mě upřeně zírá, nikdo v domě krom mě nebyl. Pohlédla jsem na zeď plnou rodinných fotografií, blbost, znovu jsem zavřela dveře a zamknula vstupní masivní dveře na dva zámky. Znovu zkusila kliku, zda-li jsem opravdu zamknula. Po cestě jsem několikrát musila zastavit auto, unavené oči se nechtěly soustředit na řízení a také hlava mi nebrala nějaké dopravní značky, párkrát jsem zmatkovala na křižovatkách.

Ke své chatě jedu přes dvě hodiny. A od cesty, kde zaparkuju svůj vůz, musím stoupat do prudkého kopce ještě hodnou štreku. Nejraději bych tu pevnou tašku s prošitým dnes vhodila do keřů s namrzlou jinovatkou, ale budu potřebovat její obsah, jinak tu v noci nepřežiju. Bojím se noci, pavouků a bojím se medvědů. Soused, jehož chata je od mé vzdálena vzdušnou čarou půl kilometru a za hustým lesním porostem ji nevidím, tvrdí, že tu žádní medvědi nejsou, ale já vím, že ano, proto uchováváme na chatě, v uzamčené prosklené skříni, kvůli mému strachu, zbraň. Je manželova, mám svoji pistoli ve schránce auta. Několikrát nás vykradli, proto jsme všechny cenné věci odvezli domů. Pobudové by si maximálně odnesli zapomenutou konzervu šprotů, které stejně nejíme. Koupila jsem je v nějaké akci a dovezla sem na chatu, kdyby někdo z nás dostal hlad. Po příchodu na chatu jsem otevřela všechna okna a zhluboka dýchala horský vzduch. Z přemíry kyslíku se mi zatočila hlava, z pevné tašky s prošitým dnem jsem vytáhla flašku, z kredence vzala jednu skleničku, otřela červeným tričkem a vzala dalekohled, podívat se, zda-li soused nehulí z komína. Nechtěla bych, aby mě viděl opilou, jeho mínění o mně, o slušné a seriózní paní by nabralo pošmourného nádechu, ale to já nemůžu a nechci, už vzhledem k postavení mého manžela. Zaostřila jsem. Žádný dým. Nalila jsem si. Vypila. Konečně úleva. Šla jsem do malé kuchyňky. Mám zálibu v rámování obrázků a rodinných fotografií. I tady je mám rozvěšeny na zdi a kolem krbu ve velkém pokoji se na mě dívají, pozorují mě příbuzní, kamarádi a známí. Rozdělala jsem oheň, sedla do křesla, položila nohy na takovou kostku s tečkami, děcka s ní koulejí takovou hru a dopředu hádají co padne, sudá lichá, jednička, pětka, jednička. Jednička.

Zkusím otřít prach, zamést, pouklízet, na chvilku, nejde mi to, pořád si dolévám skleničku a dalekohledem pozoruji okolí. Pak zajdu do sklepa, musím ven, je to taková díra s věčně blbě odemykatélným zámkem, vedle pečlivě naskládaného dřeva, ty srovnal můj muž, protože já jsem bordelář, já, já bych udělala takový veliký kruh a do něj bych polena ledabyle naházela. Muž by zešílel, mačká pastu od konce, ale jinak mě miluje, zná mě dobře, že jsem bordelář, miluje mě. Pitomý zámek sklepa nejde otevřít, jsem vzteklá, vezmu nejbližší poleno a praštím jím do toho hloupého zámku, který jsem koupila v místním obchodě od místního upachtěného šejdíře Viléma, to je ale hajzl! Podaří se mi zakopnout a upadnu nazad do studené mokré trávy, praštím se do hlavy, nadávám, ale vstanu, nakonec se mi sklep podaří otevřít, jsem vevnitř a přemýšlím, co jsem tu chtěla,v tom sklepě. Víno! Zapomněla jsem vzít baterku, šmátrám popaměti po policích s archívem, shodím několik lahví na zem, kupodivu, neřinčí sklo, jen tlumeně padají láhve na zem, vezmu pod paži čtyři a vyklopýtám ven. Do očí mě udeří prudké světlo. Tečou mi slzy.

Dokud vnímám na své chatě, dokud vnímám, dokud neotevřu skleněnou vitrínu

Otevřu láhev, jo, čtu, to je od mého ctitele vinaře, ještě klidně společensky najdu sklenku na bílé, na tramín, naleju si, padnu znovu do křesla, vidím obličeje, fotky kolem krbu, rozčílím se, naliju si znovu, mě odsuďte!!!!!!všechny fotky sundavám a nahážu na sófa vedle staré komody. Uleví se mi, nikdo mě nesleduje, postavy poházené po sobě, zasměju se. Zdá se mi, že slyším hluk. Naliju si znovu, stačila jsem se jen obléct do šortek a trička červeného, ani jsem se po cestě nestačila sprchnout. Zítra!!!!Možná!!!!!Naliju si znovu, vyjdu ven, měla bych si dát asi bundu, je mi zima, vyběhnu do lesa, je tu krásně, ztepilé stromy, v ruce držím flašku, asi víno, bože, ještě, že tu nikdo není, mám strach z noci, z medvědů, zakopnu o první větev a lahví si rozrazím ret, cítím sladké teplo, moji krev, olizuju ji jazykem, a ve tmě se mi, heuréka!!! podaří našmátrat Tramín, zhluboka se napiju, zvoní mi v uších a vzpomínám si na nějakou příhodu, kdy jsem byla přivázaná u stromu, a plival po mě Ladik, ten Ladik, kterého jsem tolik milovala, bylo mi tehdy osm roků. Uchichtnu se, ten debilní kamioňák, a já, tsss, inženýrka, taková nula, teď bych mu naplivla do ksichtu já, ubožákovi, vyzul se mi pravý bot, taková stupidní papuče, ale jsem bosa, studí mě šlapka, chci se vrátit, zjišťuji, že jsem v hajzlu. Nevím kde jsem, jsem nerozsvítila světlo u chaty, kurva, motám se kolem, tma jako v pytli, začíná mi být zle. Opřu se o nějaký kmen, tluče mi srdce, v krku mám sucho, ani nepřemýšlím, chci jen k chatě, začíná mi být zima. Alkohol přestal působit teple, rozčiluje mě, jsem vzteklá, třese se mnou zima,a chce se mi na záchod, nevidím svoji chatu, stáhnu béžové šortky, zatočí se mi hlava, směju se jako blázen, jehličí mě píchá do zadku. Vyčurám se. Je mi zle a chce se mi spát. Motám se tu jako káča. Vezmu poloprázdnou láhev a praštím s ní o první kmen. Víno se rozletí a potříští moji tvář, kyselé kapky stékají do mých rtů, cítím se mizerně, kurva, válím se v mechu, dodřená od větví, nevidím svoji chatu se saunou. Co si myslíte, kurva, já mám chatu se saunou! Vy tam, vy…..

Zdá se o mi o hvězdném chvostu, stehna mi zkoprněly křečí, trochu přemýšlím, jestli jsem dovřela mrazák a obrátila maso na uzení, bylo od mamky, do prdele, zkouším vstát, ztěžka, drkotám zuby, vyjdu, třesk, plesk, vidím světlo, jdu, utíkám, padám, moje chata, moje sauna, můj krb, otevřu, zamknu a padnu na beránčí kožešinu. Vytáhnu z pevné tašky s prošitým dnem další láhev a piju. Omdlím.

Něco je venku. Něco tam funí. Probouzím se. Oheň dohasíná. Lýtka mám špinavá, stehna pokrývají jehličí a listy, bláto, v hlavě mám tisíc úlů, matku, Ladika, nevidím své děti, divné, prsty stírám ten sajrajt z nohou, postavím se, jdu ke skleněné skříni, ke zbraním, do sauny, nemám klíč, jdu nahoru do pokoje dětí, na skříni, v zapomenutém trpajzlíkovi, v jeho lampě, najdu klíček, po schodech dolů padám než jdu, odemykám, dole jsou náboje, nabíjím, jsem nervózní, otevřu dveře, vidím ho, velký hnědý medvěd, střílím, jo, mám dobrou mušku, přímo do rypáku, medvěd se obrátí naznak a chroptí, jdu k němu, a znovu jej střelím, do srdce, přestane dýchat. Nevědomý soused, prej tu nejsou medvědi, blbec! Z nozder medvěda vytéká krev, zasměju se, a jdu do chaty, zdá se mi, že to byla samice. Na krbem hodiny odbily půlnoc. Znovu hluk. Nalila jsem si. Rychle vypila. Slyším kníkání. Tma a noc. Oblékla jsem si černý kabát. Po mém dědovi, byla to jeho chata a byl nimrod. Dědo, pomoz mi, bojím se!!!!!!!

Vyšla jsem na terasu. Rozsvítila venkovní světlo už konečně. Venku zlověstně hrčely tři medvíďata, chtěla mě určitě zabít. Nabila jsem manželovu malorážku. Střílím. Mám dobrou mušku. Mrtvá mláďata se válejí kolem chaty. Cítím zadostiučinění a ranní klid. Sednu na terasu na židli, pro jistotu nabíjím znovu, opřu malorážku o koleno, cítím v podbřišku chtění muže, bolest a alkohol svazuje moji mysl, převrátila jsem stolík s dávno uvařenou kávou, šálek se rozbil na sta kousků káva ohodila obložení, co jej zhotovil můj muž, zvoní mi mobil u krbu, na římse, po čtyřech lezu k ohni, hledám telefon a háži jej do ohně, syčííí, znovu slyším funění, nabíjím, medvědi, obrovští, střílím, mám dobrou mušku, jeden se zkaženými zuby dýchá mi na zábradlí, rovnou jej trefím do rypáku, vyvrátí se naznak, znovu nabíjím, střílím, to je hloupá puška, mám strach, nehty zarývám do svého předloktí, dalšího vidím u svého auta, střílím, do slabin a zkusím na hlavu, medvěd se položí, chroptí, odvážím se k němu, a střílím do oka, z auta beru svůj Magnum, jsem na něj zvyklá. Klid. Les se ponořil do tmy, krev a medvědi, bože jsem si chtěla jen odpočinout, utíkám znovu na terasu, a lícuji jak jeden ze sedmi mušketýrů, zvracím, jdu ke stolíku s pitím, naliju si bezpočetněkrát, snad bude klid, zakopnu o kožešinu medvěda před krbem, střep se mi vrazil do brady, krvácím, vytahuju si střep, je to hluboká rána, jdu do koupelny, beru lékárničku, přikládám na ránu, je mi zle, padám na zad, v ústech hořkost, zabijí mě.

Slunce. Probleskovalo. Dotíralo. Polena se převalovala v popelu, ostrá bolest v očích mě přinutila vstát, hlaveň malorážky mě dloubla do krku. Co to? Vyšla jsem do rána na terasu, od lesa asi sto medvědů. Vždy se mi lépe střílelo s mojí Magnum. Utíkali ke mně. Zavřela jsem rychle dveře. Jsem tu v bezpečí. To mám tak ráda. Svoji chatu, svůj krb. Slyším zlověstné funění na terase. V pušce mám poslední náboj. Do sešitu jsem napsala větu..nejde otevřít sklep…a okenice od dětského pokoje se seká. Nejde otevřít, sakra.

„Co děláš?“

„Čtu si tady o nějaké šílené opilé ženské, jak běhala po lese s pistolí. Ále, jsem viděl sousedu, teda ne jí osobně, ale její dým, ale říkali, že přijedou až po vánocích, ne?“

„Jo.“

„To je divné.“

„Co?“

„Z komínu ji stoupá kouř.“ Soused vzal svoji zbraň a nastartoval velké auto.

„Budu za chvíli doma.“

„Ano, budu tě čekat.“

Pár polen do krbu a smutek, a možná klid. Žár už dávno vyhasnul.

Ta chata už je tři roky prázdná.