Přípěvek do již dávno uzavřené literární soutěže na téma „Němé tváře“

Miloš, Mirek a Vladimír Iljič

                Zřejmě Vám to připadne kapánek neobvyklé, ale první němou tváří, na kterou se upomínám dostatečně zřetelně a jasně (mám už přece jen svá léta), byl Vladimír Iljič Lenin.

Tedy –  ne že bych ho snad znal osobně  (tak starý zase nejsem), ba ani jeho proslavené mauzoleum na moskevském Rudém náměstí jsem nikdy nenavštívil, jen jsem –  coby dítko školou povinné – páně Vladimírovy, do světlých zítřků upřené oči, řídnoucí kštici a typickou bradku dlouhá léta denně vídával na čestném místě hned za vstupními dveřmi do budovy naší  základky na ulici Jana Amose Komenského.

Němá tvář téhle těžké bronzové busty, uložené na štíhlém dřevěném podstavci ozdobeném nezbytným rudým suknem mi ovšem neutkvěla v paměti z důvodu Vladimírova historického významu pro tehdejší socialistické  zřízení, nýbrž proto, že jsem se díky ní mohl ve třídě čtvrté – beztrestně a hned dvakrát -ulít z vyučování a navrch dokonce obdržel i  pochvalu třídní učitelky.  

To se totiž jednoho dne dostal můj neposedný spolužák Standa na dlouhé školní chodbě do sprinterské extáze a rozkmital své dlouhé nohy s takovou lehkostí, že ho těsně za pomyslnou cílovou páskou těžce zradila adheze podrážek školních pantoflí. Samotná ztráta přilnavosti sice nezpůsobila žádné vážnější následky na Standově zdraví, jenže zbytková energie jeho letícího těla bohatě postačovala pro daleký a hlavně přesný zásah do štíhlého podstavce Vladimíra Iljiče, způsobila jeho rozkmitání a následný pád na prosklenou vitrínu, ze které se na nás usmíval Řádem práce čerstvě dekorovaný předák razícího kolektivu na Dole ČSA, pan Žabčík.

Střet těchto dvou ikon tehdejší socialistické společnosti bohužel  nepřinesl žádný další pokrok ani nové myšlenky, ale zato spoustu střepů a Standovi velký průšvih. Měl jsem to štěstí a byl paní třídní určen do dvojice, jež dostala plnou důvěru a směla během vyučování odnést zle pocuchaného pana Žabčíka do sklenářství kousek od školy a následně ho druhý den, zase pěkně opraveného, přinést zpět a znovu vystavit na  čestném místě.  Na závěr této anabáze jsme my dva obdrželi pochvalu, Standa důtku a celá třída pak sáhodlouhé školení o významu Vladimíra Iljiče pro socialismus, komunismus, jeho pevném přesvědčení, jiskřivé mysli a charakteru. A my naivní děti jsme v tomto revolucionáři, filozofovi a prvním vůdci sovětského státu viděli neskonalého hrdinu, takového ruského Sandokana.

Dnes už vím, že nám paní – vlastně pardon, soudružka učitelka –  zřejmě jakýmsi nedopatřením pozapomněla sdělit, že tahle zadumaná němá tvář rozpoutala také nesmyslné vraždění a ožebračování vlastního národa. Jako třešnička na dortu Vladimírova pevného charakteru se pak vyjímají informace o příjici jako možné příčině smrti. Pokud to zcela výjimečně nebo naopak ani náhodou netušíte, pak vězte, že měl normálního syfla, filozof jeden.

No ale nechme to být, taková byla doba. A moje první němá tvář.

To Mirek, to je trochu jiné kafe.

Není to v tom pravém slova smyslu němá tvář, on mluví a dokonce bych řekl, že velmi rád –  nejčastěji  žoviálně či sarkasticky, někdy rádoby rozumně a občas i sprostě. Narozdíl od Vladimíra Iljiče zatím nerozpoutává žádné vraždění vlastního národa, jen s tím ožebračováním bych si už tak jistý nebyl – nu ale což, jednou je to náš ministr financí a má na to přece jakýsi nepsaný nárok.

Pana Mirka zařazuji do širokého spektra němých tváří jako typického, ne-li dokonce čelného představitele podkategorie s názvem „kamenná tvář“. Tihle lidé kamenných tváří jsou nanejvýš fascinující, velmi si jich vážím a leckdy je dokonce nekriticky obdivuji.

Tak například hovořit jako náš Mirek o každoročním stamiliardovém zářezu ve státním rozpočtu a nehnout ani brvou, to tedy poklona, to jen tak někdo neumí. Vždyť v jeho podání je to vlastně docela pohoda – milióny strčíme sem, stamilióny přesuneme tam a na třetí konec přesuneme daňové toky. Samozřejmě, že se nám v těch sem-tam rošádách občas někde zatoulá nějaká ta miliarda, většinou tedy do spřízněných bezedných kapes, ale pokud by ještě čirou náhodou v rozpočtu něco málo chybělo (jakože určitě bude), vydám další dluhopisové papíry. Kdo to všechno nakonec zaplatí mi je vcelku šumafuk, já už v tu dobu budu někde hezky v závětří tahat za skryté nitky. Kupujte, občané a investoři, já chci být opět ministrem financí roku.

 Umění pana Mirka zachovávat neměně kamennou, němou tvář i při veřejném propírání jeho šťavnatých vztahů s bechyňským zámeckým pánem Šťávou, politických přestupů, afér okolo padáků, obrněnců a prodeji jedněch pražských kasáren je vskutku profesionální práce. Tento veterán vysoké politiky, původem křesťanský demokrat je rovněž pověstný striktním dodržováním jedenáctého Božího přikázání, jenž zní: „Neprokážeš!“

Jen tak mě teď napadá, jestli on ten Mirkův charakter nebude podobně pokřivený jako ten Leninův…..

 Jen tu syfilidu mu, věřte mi,  nepřeji – já jsem na rozdíl od něj opravdu křesťan.

Ale zanechme pokřivených charakterů, přichází na řadu Miloš.

Silná osobnost, vždy toužící po nevázaném životě, svobodě, flegmatický, inteligentní až vychytralý, povětšinou laxně neupravený, nemytý a nečesaný pes, kterého jsme jako štěně dostali od kamaráda Miloše. Ano, natolik si byli podobní, že opravdu nebylo jiné volby, než pejska pojmenovat po bývalém páníčkovi.

Rasou typická pouliční směs středního vzrůstu s dlouhou černou srstí, béžovou náprsenkou a béžovými tlapkami, vypadajícími jako papučky naší malé dcery. Na první pohled miláček k zulíbání, jehož sympatický vzhled vzbuzoval u každého příchozího úsměv a sympatie, umocněné záchvatem smíchu při vyslovení jeho jména. Dobrák od kosti, jenž by mouše neublížil, i když, pravda, teď si vzpomínám – jednou jsme museli řešit závažný problém, způsobený naším Milošem v sousedově zahradě, na které v nestřežené chvíli označkoval všechny čerstvě vysázené stromky, z nichž se posléze větší polovina následkem tohoto brutálního chemického útoku neujala.

Tohle psí stvoření nadevše milovalo svobodu.  

Odmalička odmítal spát v boudě, kterou jsem mu tak pracně stloukl a vystlal měkkým kobercem a vytrvale trávil horká léta i kruté zimy pod širým nebem, na svém vyhrabaném místečku u vrat do stodoly. Neexistoval plot, ohrada či jiná mechanická překážka jakékoli výšky, šířky, pevnosti či mohutnosti, jenž by nebyl schopen překonat, ať už silou nebo chytrostí. Když mi jednoho dne došla trpělivost a pořídil tomu notorickému dezertérovi řetěz a kvalitní ocelovou karabinu, nepotřeboval ani celé dva dny na to, aby pro mne dodnes záhadným způsobem tuhle super karabinu s pojistkou zanechal na řetězu rozepnutou, opuštěnou a směle vyrazil na svou tolik oblíbenou tour po blízkém i vzdálenějším okolí. Postupem času jsem vyzkoušel asi tři typy karabin, dvojité oplocení kotce i vlídné nebo ostřejší promlouvání do té toulavé psí duše, ale kdepak.

Všechno marno.

Svou vychytralostí strčil všechny lišky do kapsy. V neutuchající touze po svobodě přesně vycítil, kdy je nejvhodnější příležitost obelstít páníčka a vzít roha. Modelovým příkladem byly třeba jakékoli práce na zahradě – sekání trávy,natírání plotu, ořezávání stromů, rytí – prostě cokoli páníček dělal, náš Miloš se zájmem sledoval, ochomýtal se okolo, líně se povaloval a zíval, okatě ňuchal do krtinců, občas se otřel o nohu, zkrátka dával patřičně najevo: JSEM TADY! Neutíkám, jsem tady s tebou, vidíš, jak mě to tady baví, vůbec mě nemusíš hlídat, jsem zkrátka vzorný pes!

 Takhle mě pokaždé ukolébal a naprosto dokonale vystihl ten nejpříhodnější okamžik, kdy prásknout do těch svých béžových papučí. Předpokládáte, že příště jsem si dal většího bacha? No samozřejmě … a dopadlo to úplně stejně. Nejen příště, ale prakticky kdykoli. Ta jeho intuice, jak dlouho mě musí ještě balamutit a kdy už může směle vyrazit, neboť páníček je momentálně myšlenkami někde jinde byla naprosto úžasná. Dnes už se tomu všemu jen směju, rád na ty časy vzpomínám a kdyby to bylo jen trochu možné, navrhnu Miloše na Medaili svobody. Zasloužil by si ji měrou vrchovatou.

Možná trochu nečekaně mají ty moje němé tváře – Miloš, Mirek i Vladimír Iljič– něco málo společného. Snad by se to dalo s trochou nadsázky nazvat jakýmsi bojem za volnost a svobodu. Jeden ho opravdu denně praktikoval přes všechny možné i nemožné překážky, druhý se bojem za naší svobodu zaštiťuje už pěkných pár let z výšin poslanecké imunity, no a ten třetí ho bral doslova smrtelně vážně (rozumějte – zůstalo po něm příliš mnoho mrtvol). Jak tak nad tím uvažuji, zjišťuji, že je to celé trochu smutné a že zřejmě nebudu úplně normální.

 Z oněch tří němých tváří mi totiž přijde nejrozumnější ten pes ..…