Barvy podzimu

Já vím, tahle fotka není nic moc zvláštního, jen pár barevných lístků v lese u Provodova. Pokud to jakousi náhodou netušíte, pak vězte, že Provodov je taková malebná vesnička a zároveň poutní místo kousek od Luhačovic, kde u místního kostelíka Panny Marie Sněžné vyvěrá studánka, jejíž voda má podle lidových pověstí zázračné účinky.

Nejeli jsme na tenhle výlet náhodou, natož nějakým omylem. Přibrali jsme do Kačeny (to je, prosím, naše auto) mou švagrovou Markétu, která byla ještě před pár měsíci naprosto normální, zdravá, pracující  žena, věkem těsně po čtyřicítce. Bytost plná života, jež (spolu s manželem) dobře vychovala dvě děti, ráda zpívala ve sboru a měla – a musím dodat, že doposud má – i skvělý smysl pro humor.

Před pár měsíci začala sama na sobě pozorovat, že občas nějak podivně zakopává, jindy se jí hůře mluví (podobně jako v těžké opilosti), občas trnou ruce. Ještě než to všechno přerostlo únosnou mez, vrhla se do kolotoče lékařských vyšetření a absolvovala všechny možné testy na to či ono – roztroušenou sklerózu, mozkovou činnost, míchu a vůbec milión dalších možných i nemožných diagnóz. Přes všechen vědecký pokrok, techniku, znalosti a lékařské kapacity od Ostravy po Prahu do dnešního dne ani netuší, co je příčinou toho, že se z ní  – ani ne rok od objevení prvotních příznaků  – stal invalidní důchodce. Páni doktoři vyloučili to či ono, doporučili další a další vyšetření, jenže výsledkem všech těchto vyčerpávajících anabází je stále tatáž nejistota a neustále se zhoršující status quo. Jak kdysi řekl Émile Zola – nevědomost činí člověka celkem bezmocným …

Měl jsem a pořád mám pro Markétu tak trochu slabost; nejen kvůli onomu smyslu pro humor, ale i proto, že jsem ji nikdy neslyšel na cokoli naříkat, stěžovat si na těžký život, nepochopení okolí, blbé politiky nebo snad špatnou konjunkturu planet. A tahle veskrze pozitivní žena teď musí bojovat sama se sebou a především s občasným nepochopením nebo posměchem těch, kteří ani NETUŠÍ, která bije a jak je ta naše životní štěstěna někdy vrtkavá.

Ač rozumem a inteligencí na výši zralé ženy, tělo a jazyk jakýmsi záhadným řízením osudu vypovídají poslušnost. Bez zjistitelné příčiny, bez varování, bez milosti. Namísto těch očekávaných nejlepších let se jí po čtyřicítce objevuje vidina jakéhosi podzimu života. Vůbec netuším, kde bere tu sílu bojovat, nedávat na sobě nic znát, užívat s radostí každého dne; určitě však vím, že ji právě proto sice mlčky, ale zato téměř bezmezně obdivuji. A o to více si jedním vrzem uvědomuji, jak malicherné jsou povětšinou ty naše obrovské „starosti“ a „problémy“ ve srovnání s tím, co si ona prožila za necelý rok života.

A právě proto jsme vyrazili do Provodova – vyčistit hlavu a možná i duši. Dát naději, že víra Tvá Tě uzdraví, ctěná Markétko. Držím Ti všechny palce co mám.

P.S.: Až se příště budeme brodit tím opadaným, nádherně zbarveným listím, doufám, že pořádně pokecáme …