Křižovatky u recepisů umluví i spěchající

Sedadla s odlupujícím se lakem, co dříve skřípala i ve stařičkých biografech, a co jste si v nich často přiskřípli cokoli, teď vrzala pod mým poposedáváním a vzdycháním. Manžel seděl vedle mne a mračil se také, rozbalil Hospodářské noviny a schoval se do článků. Čekali jsme před ordinací slovutného městského zubaře, co absolvoval stáž až v Americe a čekala jsem nějak už moc dlouho. No, nebylo divu, může se chlubit titulem vynikající zubař, což dokazovala plná čekárna štěbetajících lidiček. Když někde dlouho čekám, nečtu si, ale ráda pozoruji lidi. Naproti nás muž středního věku, jehož břicho přetékalo přes už neviděný opasek se neustále dloubal v nose, ne a ne vytáhnout kapesník. Po každém dloubání, založil ruce, takže vedle sedící se vždy mírně odklonili a čekali s patrným úšklebkem další útok holubů z rukou nervózního pána. Dotčená paní, madam staršího věku pohupovala nožkou v červených střevíčkách, které se líbily i mně a se zalíbením jsem ji pozorovala. Zřejmě oplývala bohatstvím, protože na svůj věk se jí to v pusince blyštělo jak nad Tatrama u bratov Slovákov. Akorát si podivně šmrncla obočí tužkou, čáru nad levým okem měla krapet šejdrem. No nic, také někdy spěchám. Kluk z druhé strany, z hejna kapucínů, rozuměj kluků skejťáků co nosí kapuce a šmatlou přechody zásadně bez povšimnutí právě jedoucích aut, mačkal zběsile mobil a někdy holuby nestíhal odrazit.

Do čekárny vyhekala po úzkém schodišti do všech stran urostlá pani. Funěla jako krmná hus, zastavila se vprostřed dění a zeptala se kde je neurologie. Dva dobráci jí vysvětlili cestu v této staré poliklinice, nejnesrozumitelnější na světě, pro jistotu ji otočili ve směru dalšího pochodu do útrob malých chodeb bez patřičně pochopitelných cedulek, kde kdo s kým a jak. Paní vykročila jak rekrut, posunula šátek a v uších nám dozníval klapot jejích mírných podpatků. Pán si přestal zkoumat nosní dírky a změnil repertoár, rýpal si nehty mezizubní prostory, kluk konečně zvedl kapuci i se schovanou kšiltovkou a zakroutil hlavou. Paní s červenými botkami spočívala blonďatými pololoknami na rameni velmi nepohlednému mladému muži, který se jevil úplně zeleně, asi strachy ze zubaře a tvářil se všelijak, zdálo se mi, že se tváří blbě a k tomu je nevrlý. Škubal ramenem, takže paní v červených botách co chtěla být co nejdále od holubáře trhala hlavou jako epileptik a neměla se o co opřít.

Zleva se otevřely dveře, nenamazané panty staré polikliniky připoutaly pozornost všech. Urostlá pani, v upnutém baloňáku kráčela chodbou a hledala neurologii.

„Jéžišmarja, vždyť jsem tu už byla,“ ocitla se vprostřed dění, otevřely se zleva dveře opět a kolem ní prošla dívka s plavými vlasy, za níž zůstával obdiv mužů, závist žen a všechny nás prásknul do nosu parfém. Tipovala jsem to na Anastacii, možná, no. Dva dobráci, kteří urostlé paní ukazovali předtím směr k vytoužené neurologii se zvedli a znovu pani požďuchli a vysvětlovali. Přidal se jeden chytrej a prej: „Pani, dyť tu máte cedule!“

Pani se zpoceným čelem v upnutém baloňáku huhlala:“ To je strašné, to je strašné, čovek chce recepis, a tolik křižovatek. Jdu podle cedulí a došla jsem sem!“ Pozvedla objemnou kabelu, zřejmě s vajíčky pro paní doktorku a šla na neurologii. Teď už tři dobráci, zlehýnka pokyvovali hlavami a řekli, že tahle poliklinika je asi opravdu nesrozumitelná. Mezitím přišli mladí rodiče se vzteklým capartem, dupal jak mažoretka a přitom střídavě plácal své drahé rodiče a přitom nadával. Asi takhle: „Chci domu, a zubaže najvu do koše, chci domu a hned!!!!!“ Jéžiš, já bych ho liskla po hubě za chvíli. A chlapeček dupkal. Maminka chlácholila, otec se červenal. Muž vedle mne vzdychal a vrzal si. Odfoukla jsem vlasy z čela a usmála se na caparta.

„Ééééé!!!!“ vypláznul na mě jazyk. Zarazila jsem se a připitoměle jakože nic a otočila jsem hlavu na druhou stranu a pomyslila si, že bych ho liskla hned. Chtělo se mi na záchod. Zvedla jsem se, zavrzala a lomcovala s klikou, zamčeno. No nazdar. Cedule jak vrata, klíče jsou u sestry!!!! Hehe.

Sedla jsem si zpět, zavrzala. „Hm,“ řekl muž.

„Hm? Je zamčeno, běž prosím tě pro klíček k sestře,“ špitla jsem mu do ouška.

„Hm,“ zvedl se. Zaklepal na přenádhernou sestru s rusými vlasy u slovutného zubaře. Sestra vyplula jako labuť a copak mladý pane????

Naklonil se k ní blíž, no počkej doma, špitla jsem, a muž dále také špital.

?????? sestra neslyšela. „Cože?“

„Manželka chce čůrat,“ zařval. Ustalo okoliční špitání. Zavrzala jsem a dala hlavu do dlaní. Počkej doma, špitla jsem si. Přenádherná sestra předala mému muži s úsměvem klíče a zavolala dalšííííí. Drapla jsem klíč a utíkala na záchod. Dívala jsem se dlouho do zrcadla, bóže, každý chce čůrat, jen to nemusí všichni vědět, chlácholila jsem se. Utřela jsem si ruce do neviditelné utěrky a vyšla do chodby. Ejhle! Na mém místě seděla nějaká babka. Hrrr, vrhla jsem na muže vražedný pohled, kriste neumí ani říct místo je obsazeno, no počkej doma!!! Muž se usmál a četl dále Hospodářské noviny.

„Na,“ vrazila jsem mu do rukou klíč.

„Hm,“ odpověděl a šel klepat na dveře přenádherné sestry. Babka si přisedla ke mně. A mluvila, jak špatně vidí, a na televizi nevidí, a vnuky nepozná. Nechtěla jsem ji poslouchat, chtěla bych si číst, ale manžel měl Hospodářské noviny v podpaždí. Babka mžourala zpod brýlí síly dna hořčičáků a říkala, že fakt blbě vidí a ten zákal, jéje. Muž přišel a jakoby nic, sedl vedle babky. A rozbalil Hospodářské noviny!

Lidé šuměli, pokukovali po hodinkách, vešla místní celebrita, která byla bez řeči odbavena a nikdo necek, jen pár lidí zasyčelo. No có, je to zubař privátní, si může dělat co chcé a pořadí určuje lékař. Babka cpala do mého pravého ucha informace o svém zraku. Bych mohla zrovna operovat, jak jsem od ní všechno zvěděla.

Otevřely se dveře zleva. Uf! Urostlá paní v upnutém baloňáku s lejstrem v levé ruce vpadla do davu u slovutného stomatologa. Upustila kabelu, vyhodila ruky do luftu a vykřikla. „Pomóóc!“ A rozbečela se. Všechno utichlo a přestali jsme i vrzat.

„Tak kde to je? Už jsem šla tak, jak jste řekli vy,“ a ukazovala na dva tři dobrodince, jež s ní lomcovali kupředu.. „Krucinál, dyť su tu zas,“ hekala o překot. „No jste,“ omlouvali se dobráci. „Ale vy furt chodíte po patře,“ rezignovali.

„Kuš, jsem i vylezla, no pak jsem teda slezla, páč tam byla cedule neurologie šipka dole,“ můj muž se rozchechtal nahlas, sledujíc pani co chce na neurologii. Pani v baloňáku na něj upřela zrak a pak se rozbulela jak mimino maminky, co má nejškaredší kočárek. Můj muž vstal. Někdy se v něm objeví taková kvalita člověka, kterou já neznám, nabídl krmné huse rámě a odkráčeli spolu konečně k neurologii. Babka mi šeptala, že na zabíječce pašíka nepoznala česnek a vrazila do jitrnic cibuli. „Hm,“ pokývala jsem hlavou. To je ale hrůza. Mlela mi tak hlavu celou dobu, co můj muž doprovázel baloňák k neuroložce. No nevím, co s ní dělal, ale za půl hodiny furt nešel. Babka ke mně mluvila a přitom zírala na protější zeď. Sem tam mě drcla hlavou, její chování mi začalo býti podezřelé.

„Tož, snad mi ten doktor pomůže. Když hovno vidím,“ babce se koulely slzy jako hrachy. Bylo mi jí líto a můj muž nikde.

„Kruci, pani a kam vy jdete vlastně?? Dyť nevidíte na metr,“ a žduchla jsem svým čelem do jejího, jako na důkaz přátelství. Babka kýchla. „Tož k Menšikovi,“ hlesla. Kriste, to je očař. Převrátila jsem oči, vztekala se na muže, co je u neuroložky a bůhvíkde a jemně zvedla pani ze skřípající legátky. „Oční je na druhé straně polikliniky,“ trochu jsem zvýšila hlas.

„Ježišmarjá, hodinu tu čumím zbytečně,“ spráskla ruce babka a podle cedulí šla na oční. Místo ní si přisedla krásná starší dáma s červenými vlasy, celou dobu se opírala o radiátor. Sledovala jsem jí. Sedla si a usmála se.

„No, to tak je. Lidé celou dobu sedí na zubním a baví se o očním,“ znovu se usmála potutelným zvláštním smíchem a zapálila si viržinkááá. Óóó. Obě jsme pohlédly na ceduli před sebou, ZDE NEKOUŘIT, pche, hledala popelník, vzpomněla jsem si na svoje svatební oznámení, jízlivá sestra moje se šklebila, že jsou jako tácky na párky, přinejlepším i jako popelník, husa, no oznámení jsem neměla, ale v kabele jsem našla místní zpravodaj, dáma s červenými vlasy sklepala popel na můj místní zpravodaj, tvář se jí přímo řechtala.

„V lékárně jsem se narazila na notně spěchajícího muže, a říkám mu, na křižovatkách se nespěchá, umluvila jsem jej v tom nepokoji,“ a znovu si zapálila. Držela jsem zpravodaj fest. Třásla jsem se dychtivostí, ta dáma mi připadala jako z jiného světa, neustále kouřila, pozorovala lidi, usmívala se. Držela jsem pořád ten Zpravodaj, dokud jsem nepřišla na řadu. Stála jsem. Stála jsem před ní a šla na řadu. Otáčela jsem se a klopýtala o lidi. Přenádherná sestra volala….dalšííííííííí..dalšííííííí... Otevřely se dveře zleva. A nich  obrovský baloňák a nad ním blejskly se dva hořčičáky.