Smlouva s Ďáblem 20.díl


15. července 2010, autor tonyend,



Byl jsem rád, že konečně přišel. 
 „Spolehni se, budu tam a těším se!“
   Doprovodil jsem Effendyho k hlavním dveřím, abych se podíval na večerní nebe. Bylo zataženo, přestávalo pršet. Kanály také nesmrděly, bylo to dobré znamení.
„Na co se díváš?“
Zeptal se mě Effendy.
 „Ale dívám se, jak bude zítra, vypadá to slibně, přestane pršet…“ 
  Divil se.
„Jak to můžeš vědět?“ 
 Chtěljsem mu říct, že pořád sbírám nějaká životní moudra.                                                                                                   
„Protože už není cítit kanály, když klesne tlak, tak prší a z kanálů jde smrad, vím to od kámoše a funguje to docela spolehlivě.“
 Effendy se divil ještě víc.
„Jo? To jsem nevěděl… No nic jdu domů, ahoj zítra!“ 
 Vrátil jsem se domů. Máma byla zvědavá, kdo za mnou byl. 
„Effendy. Kluk ze školy, bydlí dole v ulici a přišel mě požádat, jestli s ním zítra pojedu do Vizovic, potřebuje s něčím pomoct u dědy, tak ráno pojedeme vlakem a odpoledne budu doma. Dobrou noc mami, jdu spát.“ 
Výhodou prázdnin je, že nemusím hlídat budíček. Vstávám si, kdy chci a dělám si, skoro všechno, co chci. Ráno jsem se probudil po deváté hodině. Oblékl jsem se do černých manšestráků, silného trika a přemýšlel jsem, co si mám obléknout navrch. Obléknout si svetr nebo bundu? Konec měsíce srpna propršel a bylo docela chladno. Rozhodl jsem se, že si na sebe dám černou silonovou bundu.
V peněžence pomalu nic nebylo, naštěstí za vlak neplatím a nic nepotřebuji.
 Ale budeme muset s kluky vyrazit na trestnou výpravu, aby byly zase peníze na naše lumpárničky.
Posnídal jsem klasiku. Otcův dobrý čaj a chleba s máslem. Dnes bez marmelády. Už mi lezla krkem.
Pohled na zeď, na hodiny, mě popohnal do koupelny. Umyl jsem se a očistil jsem si zuby.
 Obul jsem si boty, navlékl jsem na sebe bundu a byl jsem připravený vyjít ven. Dnes bez cigaret. Bez těch jsem vydržel, horší bylo ovládnout se v pití piva.
 
Byl čas jít na vlak.
 Šel jsem pomalu a díval jsem se, jestli výjde z domu i Effendy, ale neviděl jsem ho. Třeba už bude na nádraží. Nebyl.
Tak jsem vlezl do bufetu.
Mrknul jsem se, kdo bude dnes stát za výčepem, jestli ta holka, jako naposled, nebo bude v práci paní Jarmila. Směnu měla Jarmila.
Tak jsem si stoupl do řady za dva chlapy, že si dám pivo. Zvedla hlavu od pípy. 
„Ahoj Tony, dlouho jsem tě neviděla. Co je s tebou, jsi nějaký zamlklý… Na, vezmi si pivo a stoupni si tady vedle k pultu, platit nemusíš, to je na mne. Jak se máš a co děláš?" 
Bavila se, jako by se nic nestalo.
Pro ni ne, pro mě se něco stalo, ale rozhodl jsem se, že jí o tom nic neřeknu.
Bral jsem toho chlápka, co byl s ní, jako její zradu. A nevím, nevím, jestli s ní ještě půjdu.
„To je asi tím hnusným počasím, nemám na nic náladu… A čekám na známého, jedeme do Vizovic."
  Poděkoval jsem Jarmile za pivo a šel jsem si je vypít na stojáka k pultu. Měl jsem na pivo šílenou chuť, tak jsem ho vypil na dvakrát a šel vrátit sklo k výčepu.
„Nechceš ještě jedno? A kdy příjdeš, ráda s tebou strávím odpoledne.“  
 Podíval jsem se na hodinky, byl ještě čas do odjezdu vlaku.
S jídlem roste chuť a s pitím taky.
 „Rád si ještě jedno dám! A někdy se zastavím, jo.?" 
Řekl jsem jí, že někdy, ale už jsem s ní nijak nepočítal.
Mohl jsem jí jen poděkovat, že mě v sexu mnohému naučila, to, co jiné holky nedělaly a neuměly.
Netoužil jsem ani tak po uspokojení svého chtíče, jako po skutečné lásce k holce, aby mě také ona měla ráda.
Napadlo mě, kdybych zůstal u Jarmilky přes noc, až do rána, jaké bych měl asi sny v její posteli? 
A jestli by se mi splnily?
 Dveře bufetu se otevřely a stál v nich Effendy.
 „Tady jsi, já tě hledal venku. Ty piješ pivo? Já myslel, že jen tajně a ty v hospodě… Dopij a pojďme, za chvilku přijede vlak, musíme si koupit jízdenky.“  
 Řekl jsem, aby si jízdenku koupil jen pro sebe, já jízdenku nemusím mít a tak šel k pokladnám. Rychle jsem dopil druhé pivo, šel jsem vrátit sklo a poděkoval jsem Jarmilce. Už jsem dávno neměl strach z toho, že mě uvidí v bufetu pít pivo otcovi spolupracovníci.
Usmála se a zase zatřepala prsty báj báj na rozloučenou.
Stáli jsme s Effendym na perónu a vyhlíželi náš vlak
 V dálce zahoukala lokomotiva a blížila se do nádraží.
Vlak se skřípěním brzd zastavil. Vystoupili z něj cestující a pak jsme nasedli do vagonu a čekali na odjezd. Ozvala se píšťalka výpravčího, vagóny sebou trhly a už jsme jeli směr Vizovice.
 Za novým prázdninovým dobrodružstvím.
Effendy měl přes rameno malou sportovní tašku. Poplácal ji přede mnou a přikývl.
„Je tam! A také krabička nábojů, těšís se?“ 
 Pokýval jsem uznale hlavou. 
„Těším, ale furt mám strach, aby nás někdo neviděl a nechytl.“
„Strach mít nemusíš, děda bydlí na konci Vizovic a kolem je pár chalup. Mám to vymyšlené, tak se neboj!“   
Vlak rychle jel, dívali jsme se z okna, jak kolem ubíhá okolní krajina. Dvakrát nebo třikrát měl zastávku a pak už byla stanice Vizovice. Konečná stanice. Dál už kolejnice nevedly.
Vlak v ní zastavil.
 „Vizovice… Konečná!“ volal průvodčí na cestující a tak jsme všichni vystoupili ven z vlaku.
 
 Vizovice.
Nikdy před tím jsem ve Vizovicích nebyl.
Přesto se Vizovice staly v mém dalším životě významným mezníkem.
Celý život je o poznávání nového a vlastně celá řada náhod. Šťastných i nešťastných.
Doposud jsem stále potkával nové lidi, sbíral ty náhody a získával jsem životní zkušenosti. Jak říkal kámoš Čert, moudra.
Effendy mě vedl sobotním ránem, které bylo naštěstí bez deště, ulicemi Vizovic.
Šli jsme dost dlouho, než se zastavil na poslední ulici a ukázal na jedno selské stavení. 
„Jsme tady. Tady žije děda s babičkou. Za domem je dvůr, na konci má děda dílnu a za ní je stodola. Však uvidíš, nikdo nás neuvidí, když i uslyší, nebude vědět, odkud ty výstřely jsou.“
 Otevřel malou železnou branku před domem a šli jsme cestičkou v předzahrádce ke dveřím. Zazvonil a zabušil na dveře. Nic. Zvonil několikrát za sebou dlouze.
V chodbě za dveřmi se ozvaly kroky a hlas.
 „Už jdu! Už jdu! Snad nehoří…“  
 Dveře se otevřely. Stal v nich Effendův děda.
 „Staníku, to jsi ty, no jen pojď dál. A ty máš sebou kamaráda, tak pojďte jen dál. Jsem sám doma, dával jsem králíkům a slepicím žrádlo, babička je ve městě, příjde nevím kdy, tak pojďte, pojďte…“   
Prošli jsme chodbou a děda nám chtěl něco nabídnout v kuchyni. 
„Dědo až později, já si něco potřebuji udělat v dílně, víš… Tak nás neruš, jo?"   
Effendy mě zavedl k dílně. 
„Tady je všechno. Děda byl soustružník, tak si odkoupil vyřazené věci, má malý soustruh, vrtačku, brusku no všechno od řemesla. Já dělám tu strojárnu, tak se mi to moc hodí, když si tady budu moci něco vyrobit. Střílet budeme z tam té stodoly. Jak dostřílíme, půjdeme se schovat do dílny, jako že jsme tu byli celou dobu, jasný?“ 
 Přišli jsme ke stodole.
Otevřel malá vrátka a vklouzli jsme dovnitř.
Vonělo to tady, jako u toho mého dědy ve Vidlákově.
Už dlouho děda nepřijel, nevím co s ním je, měl bych se tam za ním možná zajet podívat, než skončí prázdniny.
Effendy vrátka zavřel a šel na konec stodoly a otevřel tam jen půlku vrat.
 Naskytl se nám výhled do zahrady s ovocnými stromy.
Zahrada končila loukou a za ní v dálce byl lesík. Bylo to bezpečné místo, nikoho jsme nemohli ohrozit zbloudilou kulkou.
 „Odsud budeme střílet. Jen se musím podívat po nějaké staré plechovce.“  
Chodil po stodole a hledal něco, co nám mělo dělat terč pro střelbu. Objevil starý plechový kýbl. Vzal jej a pomalu s ním kráčel k jedné z jabloní v zahradě a nahlas odpočítával kroky. 
„Raz..dva..tři…čtyři…pět…“
Effendy napočítal do dvaceti. 
 Zastavil se u stromu a položil ke kmenu do trávy kýbl.
„Tak je to asi vzdálenost dvaceti metrů, to stačí, že?" 
Vrátil se do stodoly a rozepnul tašku.
Vytáhl z ní ten kolt ráže 45 a papírovou krabičku s náboji.
Oba jsme byli napjati vzrušením. Rozbalil krabičku a ukázal mi, že jsou v ní opravdové ostré náboje. Otevřel bubínek a dal do všech šesti komor náboje. Rozhodl, že bude střílet jako první.
Zaklapl bubínek a natáhl spoušť. Kolt držel jen v pravé ruce. Zvedl ji, natáhl před sebe a zamířil na kýbl. 
„Effendy, chytni jej do obou ruk a pak střílej!" 
 Dával jsem mu dobrou radu. 
„Nic se neboj, to zvládnu jednou rukou a hravě…“  
 „Nedělej to! Viděl jsem na střelnici, jak jeden také machroval a dostal zpětnou ránu do čela…To není, malorážka, z které se střílí v kroužku na střelnici!" 
Poslechl a uchopil kolt do obou ruk, zvedl je, zamířil a stiskl kohoutek.
 Ozvala se rána jako z děla.
Okolím se nesla ozvěna po výstřelu. Vystřelil podruhé, potřetí.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička