Smlouva s Ďáblem 22.díl

Proč bych jí něco říkal o tom, co prožívám, jaká muka jsou ve mně a já nevím co s tím dělat.

Mohl jsem se opít. Znamenalo by to, na chvíli zapomenout.

Jenže pak by to, proč piji, vyplulo na povrch. A zase se opít a pořád dokola.

Ne. To je hovadina. Dost. Dvě piva pro dnešek stačí.

Já nechci utopit myšlenku na Eriku, já chci…Co vlastně chci?  

Jít domů, nechci se opít a jít spát zase do sušárny. Pomalu jsem vypil pivo a šel jsem vrátit Jarmile sklo.

„ Díky Jarmilko, bodlo mi to moc. Ahoj někdy!“

Otočil jsem se a už jsem se za ní nepodíval.

Otevřel jsem dveře bufetu, vyšel jsem ven, zavřel jsem za sebou a pomalým krokem jsem šel k domovu. Bylo mi úplně jedno, že ze mne doma můžou ucítit pach piva.

No, a co?  Tak jsem vypil pivo, no bóže!

Bylo zamčeno.

 Otec tedy není doma. To je dobré. S mámou prohodím pár slov, něco si dám k jídlu a zavřu se v pokojíku.

Odemkl jsem si dveře a v chodbě jsem zavolal, že už jsem doma.

Vyzul jsem se, obul jsem si pantofle a šel jsem se vysvléknout do pokojíku. Pověsil jsem kalhoty na ramínko, stejně tak teplé triko a bundu. Navlékl jsem se do tepláků, nátělníku a šel jsem do kuchyně. 

Máma byla v obýváku.

Seděla v křesle a pletla svetr, prý pro mě na zimu.

Díval jsem se na ni, jak kmitá s jehlicemi hladce obratce a dokola. Klubíčko vlny, které jsem jí pomáhal nedávno natočit, poskakovalo neposedně v košíku.

Chyběla už jen koťátka.

Díval jsem se na ni a mlčel jsem.

Nestál jsem o to, vlna, z které pletla, strašlivě kousala na kůži, nestál jsem o svetry ani šály, ale nosil jsem je, abych jí udělal radost, že její práce měla smysl.

Musí to být pro ni trestem, být věčně doma, hopsat o berlích, nejít mezi lidi, do kina, do divadla. Tančit, bavit se…

Já bych se z toho asi zbláznil, kdybych byl doma jak ve vězení.

Jen sedět v křesle, plést, mlčet, to když byla doma sama a otec v práci a já kdoví kde. Něco uvařit, oprát prádlo, žehlit, podívat se na televizi, poslechnout dechulku…

Co to je proboha za život?  Je, ale pravda, když jsem doma, tak jí pomáhám, jak můžu, tím jí všechno ulehčím.

Umyju nádobí, nakoupím, pověsím prádlo a pomáhám s vařením.

Otec vydělává peníze. Dělba práce. 

Přestával jsem mámě rozumět v tom, jak se modlí za zázrak, který nikdy nemůže být.

Jak jen může věřit v takovou blbost, když jí už ani ty patáčky, co furt užívala, od její bolesti nepomáhaly. Proč ty Alnagony jí a přede mnou je schovává v sekretáři? 

Když nepomáhá ani chemie, jak muže pomoct modlení?

Ale má alespoň nějakou víru v něco.

A v co věřím vlastně já?

Jen na to, aby bylo dobré pivo v hospodě.

Konec úvah.

Chtěl jsem uvěřit v opravdovou lásku. Milovat.

„Mamí, co je k jídlu?“

Odložila jehlice do klína. Podívala se na mě.

Dívala se tak, jako kdyby přečetla mé předchozí myšlenky. Chtěla vstát.

„Ne, klidně seď dál, jen řekni, co si mám vzít k jídlu.“

Zůstala sedět v křesle a vzdychla si.

„V troubě je upečený bůček a kastrólek se zelím. Knedlík je v ledničce, tak si pořádně nalož a ohřej si to. Nádobí nemusíš umývat, uděláme to až zítra, večer příjde táta z práce, tak ještě nádobí bude. Poslouchej, vypadáš nějak divně, stalo se ti něco, jen kápni božskou!“

Nikdo mi nikdy nedokázal vysvětlit, jak to, že ženy na mužích vždy poznají, že se s nimi něco děje.

„Víš, mámo, já ti to teda řeknu. Já jsem se dnes asi zamiloval!“

Tak a bylo to venku. A žádné lhaní.

Mluvil jsem pravdu a čekal jsem, co na to řekne.

„A Toníku znáš ji, co o ní víš, hmm?“

„To je to, proč jsem asi divný… Já o ní nevím nic, vlastně jen to, že se jmenuje Erika…“

Zasmála se, ale nebyl to výsměch, smála se, jako by mi rozuměla.

Neřekla nic.

Zmatený jsem šel do kuchyně a nachystal jsem si jídlo. Příliš pozdní oběd.

Po pivu mi vyhládlo, dal jsem si dva plátky bůčku, naběračku zelí a šest knedlíků na talíř. Neobtěžoval jsem se ani s tím, abych si jídlo ohřál. Všechno jsem snědl studené, talíř s příborem jsem hodil do dřezu, napil jsem se z konvice toho dobrého otcova čaje a zamířil jsem do svého pokojíku.Zapnul jsem magič, nasadil kotouč s Pink Floydy a spustil.

Lehl jsem si na postel, zavřel jsem oči a nechal na sebe valit tu silnou dávku psychodeliky. Parádně se u té hudby snilo. 

V myšlenkách jsem přelétl na nádraží do Vizovic a vrátil jsem si zpět těch dvacet minut, které jsem seděl na zábradlí a pozoroval…

Koho jsem pozoroval…? 

Dívku, která se mi tolik líbila. Neznám ji, neznámou…

Dívala se mi do očí… Nebyl jsem jí asi lhostejný.

Teď je možná také doma, třeba jen tak leží v posteli…Co když i ona myslí na mě? 

Bylo to osudných dvacet minut planých nadějí, nebo rozhodla setina vteřiny, která stačila k výměně našich pohledů, že jsme se oba navzájem zamilovali na první pohled? 

Nedělní dopoledne mnohé napoví. Hlavou mi znělo a vibrovalo dokola její jméno.

Erika. Erika… Erička!

Usnul jsem a spal jako nikdy.

Polštář pod hlavou jsem zmuchlal a obejmul. Stejně tak, jako kdyby to byla Erika.

Probudil jsem se do nedělního rána dříve, než v jiné dny. Posadil jsem se na postel, houpal bosýma nohama a přemýšlel jsem nad dnešním dnem.

Včera jsem si vyčítal, že jsem mohl, ale nevyužil těch dvaceti minut na vizovickém nádraží k oslovení dívky jménem Erika.

Utvrzoval jsem se, že když budu mít i dnes podobnou příležitost, tak v sobě seberu všechnu odvahu, co mám, odhodím stud a Eriku prostě oslovím a zkusím použít moudro zkušenějších, pozvu ji někam.

Kam, to se uvidí až podle toho, jaká bude její odezva.

Zapnul jsem si tranzistorák.Pokoušel jsem se vyladit rádio Luxembourg, ale bylo to silně rušené, hvízdal a škrčel, z poslechu by nic nebylo.

Nezbylo mi nic jiného, než naladit některou z našich stanic.Nejčistěji vysílal Československý rozhlas, stanice Praha, tak jsem to tak nechal.

Sotva dozpívala Simonová s Chladilem, zazněla typická znělka stanice před zazněním gongu, oznamujícím přesný čas.

Tramtada tradá, tram tram tram… Kupředu levááá, zpátky ni krok…

Časové znamení ohlásilo osm hodin, je neděle 17. srpna 1969. Zprávy. Na včerejším zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československé projednal soudruh…

Ihned jsem tranďák vypl.

Škoda baterií na takové bláboly. Jen si, soudruzi projednávejte, co chcete.

Já mám jiné starosti.

Vysvlékl jsem se a zamířil jsem na záchod. Pak do koupelny. Pustil jsem si sprchu a mydlil jsem se. Naše obyčejné mýdlo nevonělo jako to „fáčko“, které používala Jarmila.To krásně vonělo, ale po bonech. 

Opláchl jsem se a namočil jsem své dlouhé vlasy.

Popadl jsem tubu s Březovým šampónem, vymáčkl z ní do dlaně zelenou „žížalu“ a vetřel jsem si ji do vlasů. Nechal jsem šampón pár minut působit a spláchl jsem si vlasy pod vodou. A ještě jednou jsem to zopakoval, protože teprve napodruhé se vytvořila na vlasech bohatá pěna. Předklonil jsem hlavu a nechal dlouze téct vodu po vlasech, až byla pěna ze šampónu docela pryč. Utřel jsem se do ručníku a přistoupil jsem k zrcadlu.

Díval jsem se pod nos, co dělají mé vousky. Rostou!  Tak jsem se oholil, abych vypadal dobře.

Rozčesával jsem si vlasy, ale drhly se o hřeben. Tak to půjde lépe s fénem. Půjčil jsem si jej zase z máminy skříňky. Zapnul jsem jej a fénoval vlasy střídavě horkým i chladným vzduchem, až byly úplně vysušené. Teprve nyní jsem se mohl pořádně učesat. Hotovo. Můžu se jít obléknout a nasnídat.

Otevřel jsem skříň a vyndal z ní ramínko s včerejším oblečením.

Jo mít tak rifle, to bych mohl udělat lepší dojem, než v manšestrácích, jo až jindy, na svatého Dindy. Oblékl jsem se a šel jsem do kuchyně.

V ložnici rodičů bylo ticho. Asi spali. 

Otec přišel večer z práce, když já už spal. Máma na něj vždy čekala. Hned jak otevřel dveře, už škrtala sirkou a zapalovala plynový hořák sporáku, aby mu ohřála jídlo. Měla ho moc ráda.

Uvařil jsem si do hrnku jen pro sebe pořádný čaj, ne ten otcův dobrý ocťák.

Ukrojil jsem si z pecnu chleba ne jeden, ale hned dva krajíce a ty jsem si namazal máslem. V ledničce jsem objevil plátky sýru ementálu, tak jsem si dopřál lepší snídani. Marmelády jsem měl už po krk. Jenže byla levná, tak byla pořád v ledničce.

Po snídani jsem napustil do dřezu horkou vodu a nechal v ní na chvíli odmočit nádobí ze včerejška. Kápl jsem z láhve trochu saponátu na nádobí do vody a dal jsem se do umývání. Talíře o sebe cinkaly, jak jsem je skládal na sebe na stůl vedle dřezu. Do umytého kastrólku od zelí jsem dával příbory. Ještě opláchnout i s mým hrnkem a mám hotovo, můžu utírat.
„Dobré ráno Toníku!“

Jak jsem byl zabraný do práce, ani jsem si nevšiml, že se ve dveřích objevila máma.

Trhl jsem sebou, jak mě vylekala. Málem mi vypadl talíř na zem.

„Jsi moc hodný, když mi pomáháš, děkuju ti.“

„To nic mami není! Ale chtěl bych tě moc moc poprosit, jestli bys mi mohla dát nějaké peníze. Něco mi ještě zbylo, ale víš, co kdybych…“

Zapřemýšlela a ukázala na svoji kabelku. Byla na druhé židli.

„Je v ní peněženka tak si vytáhni pětadvacetikorunu, ale neutrácej zbytečně, šetři si, ať máš i napozději!“

Utřel jsem si ruce do utěrky a otevřel jsem kabelku, našel  v ní peněženku a vzal si tu bankovku. Páni, jsem v balíku! Šel jsem dát mamce pusu.

„Maminečko, mockrát ti děkuji, víš, já pojedu zase do těch Vizovic, a kdybych náhodou…“

Smála se.

„Já vím…já vím!“