Papundekl

Oknem prosvítalo z podnikového areálu jen málo světla. Opravdu jen málo podzimních slunečních paprsků olízlo nepořádek na dvou dubových stolech, kancelář totiž byla orientována na sever s výhledem na šedivou jídelnu. Oba často vyskočili k oknu, když viděli někoho přes dvůr přecházet. Dnes ale bylo zima, a ticho, ticho od šesti a půl sedmé od rána. V kanceláři voněla káva a zelený čaj. Tikaly si nazlobeně, se špatně seštelovanými ručičkami, podnikové hodiny, do rytmu s nervózními tužkami, tancujícími kankán v zakouřených prstech dvou mladých mužů. Do toho jim hodně kecal telefon a klávesnice. Často někdo nakouknul a něco potřeboval. Zařídit objednávku, vytisknout objednávku, potvrdit objednávku, zdrbat chybně zajištěnou či vyplněnou objednávku, popřát k narozeninám a vytisknout objednávku a podepsat. Celý pracovní den, celý pracovní týden, celý pracovní rok vyhledat objednávku, zajistit dovoz zboží, popřát k narozeninám, pochválit košili, přinést okoštovat cukroví ze svatby či křtin. Oba referenti měli na starosti rozdílné objednávky, měli rozdílné telefonní linky. Měli rozdílné vlastnosti, rozdílné koníčky, rozdílný humor, rozdílné objednávky a rozdělovala je papundeklová zeď.

„Haló,“ drnčel červený telefon, „sháním pana Buštíka,“ zvonivý hlas s akcentem ranního chrapotu sháněl pana Buštíka na objednávky drobného materiálu.

„Pan Buštík má klapku 526, tady je 525,“ pan Loudil třískl s telefonem.

„Blbec,“ řekl potichu.“Blbec“, opakoval a zadíval se na papíry, zapíchané do papudeklové stěny před sebou. Někdo zaťukal, a zároveň se rozdrnčel modrý telefon za stěnou. Zvedl ho druhý muž: “Haló, tady Buštík, ano rozumím, ano vím o tom, jasně jasně, naschle….hmmmm…jojo…taky taky,“ a položil telefon. Znovu někdo zaklepal. Loudil, který seděl blíže ke dveřím sebou rozčileně trhnul. „Sakra,“ řekl potichu. A olízl si suché rty. „Sakra.“

„Dále!“ zvolal, aniž odlepil zrak od monitoru. Nic. „Dál, hergot!“ zakřičel. Sekretářka ředitele ve dveřích ještě rozmlouvala s právě kolemjdoucím projektantem, levým kolenem laškovala směrem do kanceláře dvou zásobovačů a pravým koketně přemlouvala mladého kresliče na oběd. Krátká sukýnka svědomitě doprovázela toto její počínání, projektant se chytil jak sumec na nástražní rybku a poslal vzdušný polibek. Loudil se naklonil přes bočinu papundeklu: “Je tu průvan, hergot!“ Kočka s pohledem laně , jiného vzezření by snad ani sekretářky ředitelů neměly být, vplula do kanceláře jako rozmarná labuť v létě, zakroutila boky, s pozdravem míjela pana Loudila a posadila se panu Buštíkovi na stůl vedle nedopité kávy. Podávala mu nějaký papír, a ramenem pohodila za papundekl, který odděloval oba stoly. Loudil se zvedl, a odešel na chodbu, neměl rád kočičky. Na chodbě si potichu řekl: „Štětka.“ A zapadl na záchod. Rozepnul poklopec, vzdychnul a řekl znovu: „Štětka.“ Pak se rozesmál. Vymočil se, zapnul gatě, bouchl dveřmi od hajzlíku, umýval si ruce a polohlasně klel:“Kurva jedna ředitelská.“ Znovu se rozesmál a otřel ruce do papírového ručníku.

Štětka mezitím domlouvala objednávku přímo od pana ředitele. Smála se jako blázen a pokládala ruku s napnutou kůží a pečlivou perfektní francouzskou manikůrou na rameno žoviálního úředníka.

„Hele, vy jste volové, že vás to baví, z papundeklu zeď jak kráva, hehe, to je jak v Berlíně, jak byla ta zeď,“ ťukla loktem do přepážky, přes níž se pánové sedm roků neviděli.

„Nechej toho, už se to sype, budu to muset nadstavit, včera jsem lezl pro nějaký šanon, byl až nahoře, a viděl jsem mu temeno, blbec, ale dnes je v pohodě. Včera mi tu hulákal to mobilu celý den, dnes je pohoda,“ Buštík položil ruku sekretářce na koleno. Jemně jej odstrčila, aby se neřeklo, a opět se rozchichotala.

„Jste volové, a žádnou kancelář nedostaneš, nejsou prostory, ředitel se tu byl mrknout, že kancelář je jak kráva, tak pro tři lidi, vy jste tu dva, a ještě se nesnášíte, a strkáte si tu mezi sebe papundekl, jak to vypadá v takovém podniku, že neumíme komunikovat. Hele, můj muž dělá pro jednu zaharniční firmu a tam si vidí až do prdele,“ sličná sekretářka seskočila ze stolku, papa a odcházela ven. Ve dveřích se srazila s panem Loudilem. Hezky se na ni usmál a popřál příjemný den. Krásná sekretářka se odkoktala do své kanceláře. Loudil si sedl na svoji točící židli a otevřel seznamku chat, monitor trochu natočil k oknu. Poslouchal co dělá jeho protihráč, pan Buštík srkal kávu a vytáčel nějaké číslo. A také bystřil sluch, co dělá jeho kolega, zazdísráč, pan Loudil se právě přihlašoval na seznamku a pospíchal, zakroutil rameny a rozepnul si řemen. Zamíchal svůj ranní čaj.

nějaký další den

.

Šero pohlcovalo i papíry osvěcované lampou. Špinavá žárovka, zaprášená, hergot, ty zasrané uklízečky, řekl pan Loudil, lupnul vypínačem, a chtěl odšroubovat horkou žárovku. Bolestí zaječel, bože to jsem kretén, chvilku počkám, hovno na to vidím, a ten blb tu ještě není, rozčileně přecházel po kanceláři a nahlížel za papundekl. No, podíval se na hodiny na zdi a je skoro sedm, a ten přizdisráč nikde, odvážil se jít až k Buštíkovu stolu, bordel tu má. Zazvonil telefon, ať si nemyslí kamarád, že mu to vezmu, to určitě, nasrat na něho, má chodit včas. Sedl si v tichu na své místo, očistil vychladlou žárovku, rozsvítil a nadával. Ticho. Chybělo mu Buštíkovo šustění, telefonování, kýchání a prdění a jeho jediné slovo za den ahoj, s polknutým j. Vystrčil hlavu dopředu a nahoru jako při krmení husí, jakoby hledal právě přistávající papír z Buštíkovy strany, který se k němu omylem zatoulal. Nic. Zapnul písí, a v záložkách našel chat, zkontroloval všechny nové vzkazy, vyfouknul vzduch z úst, a čekal. Ať někdo aspoň zavolá! Sakra! Dovolenou ten zmetek nemá, to bych věděl, nemocný taky není, jdu se zeptat, řekl si, a co bych se ptal, co je mi po něm, je to hajzl, a znovu šel prohlížet Buštíkův stůl, prohlížel si rodinnou fotku, zašeptal , ta štětka, a hodil fotku vztekle zpátky. Prohrabával se v pohozených papírech, listoval v šanonech, Ludvík Buštík, obchodní referent, ts, má tu bordel, kamarád, strašlivý binec, to není možný, trochu srovnal pár archů a posunul je na okraj, posbíral tužky ze stolu a všechny je špičkou nahoru naskládal do kastlíku. Usmál se, kvitoval s povděkem svůj počin a obešel papundekl. Do oběda vyřizoval objednávky a nezvedal Buštíkův modrý telefon. Nikdo do kanceláře nevešel, ani ta mizerná sekretářka. V podnikové jídelně k němu přisedl mistr údržby a dva skladníci. Loudil otráveně přežvykoval hovězí na smetaně, nadával na kuchařky a jaký je všude bordel.

„To je hrozný s tím Ludvou co, co říkáš Tondo,“ dloubnul jeden skladník do druhého a díval se na Loudila.

„Co je s ním?“ téměř vykřiknul Loudil.

„Měl bouračku ráno, je v nemocnici, docela vážný stav, silnice už namrzlá, dostal smyk,“ srkal horkou polívku skladník. Loudil zbledl, nedojedl oběd a vrátil se do kanceláře. Hlavu dal do dlaní a přemýšlel, co s tím Ludvou je. Přešel k jeho stolu a vše zběsile uklízel, papírovým kapesníkem setřel prach z telefonního sluchátka, sedl na Buštíkovu židli a vytáčel číslo své bývalé ženy, opřel se loktem o stůl, spatřil před sebou papundekl a sevřel pěst, vší silou do něj praštil. Papundekl se nahnul nad jeho stůl. Stoupl si a třísknul do něj ještě jednou, papundekl se poroučel na Buštíkův počítač. V telefonu se ozval ženský hlas: „Ano, prosím?!“

„Ahoj Betty, tady Marek. Prosím tě, co je s Ludvou? Prý měl nějakou bouračku, co se stalo je to vážné?“ zajíkal se Loudil. Polykal hlásky, styděl se že volá, ale chtěl a musel to vědět.

„Jeéé, ahoj, to jsi ty? Hmmmm…ale houby, nic vážného, jen zlomená noha, včera se v hospodě tak ožral, ráno ani nemohl pořádně řídit. Určitě mu vezmou řidičák, to je průser, a já ho nemám, to je teda průser,“ lamentovala Betty. „A jezdím do Brna co chvíli na kontroly. Blbec je to. No hlavně, že jen ta noha.“

„Aha,“ vydechnul Marek Loudil. „No když budeš potřebovat, já tě zavezu, když to půjde,“ koktal.

„Dobře, to jsi hodný, tak zatím ahoj,“ řekla ahoj a položila telefon.

„Ahoj.“

Marek Loudil se podíval na vzorný pořádek na Buštíkově stole, zrudnul a začal rychle přehazovat všechno do původního stavu. Když skončil, zapnul si knoflík u košile, zakroužil rameny a šel na údržbu pro kladivo a hřebíky přitlouct zpátky zeď mezi jejich stoly. Po cestě si zpíval, ani ten papundekl neumí ten blbec přitlouct pořádně.