Hook 27-04-13


27. dubna 2013, autor skraloup13,



Kdysi jsem napsal jednu povídku. Tedy, já jich napsal víc, ale tahleta se mi docela líbí. Je z čekárny u veterináře. Je sice trochu delší, než píčoviny, co sem obvykle dávám, ale jelikož je sobota a Na půli cesty otvíraj až v jedenáct, máme spoustu času. Jsou tam krátké věty a přímá řeč a pointa a odstavce – prostě mimo dobrého nápadu to má vše, co má správná povídka mít.
Jo, Máru mám dnes pryč. Pokud nebude chcát, myslím, že bych mohl odpo Na půli cesty prubnout takovou volnočasovou aktivitu – kurz tvůrčího lití. Celkem za to ani nic nebudu chtít, kdyby chtěl někdo bejt za frekventanta.
——————————–

 

ČEKÁRNA

V čekárně veterináře Koníčka bylo veselo. Paní Kulhánková chovala na klíně malou, obtloustlou čivavu, které říkala Micinka a zrovna ji kárala.
„Tedy Mici, to mi opravdu nesmíš dělat!“
Čivava netečně zívla a asi podesáté osvěžila vzduch v čekárně decentním pšouknutím.
„Tohle fakt nejde. Spapat řízeček a vyloudit navíc hermelínový chlebíček. Copak se to dělá? Teď tě bolí bříško.“ Paní Kulhánková si povzdechla a přejela očima po ostatních majitelích nemocných zvířat. „Vždycky, když se takhle nacpe, prdí.“
Pan Smetáček pokýval zamyšleně hlavou. Seděl naproti, takže byl ze začátku smradlavých projevů Micinky ušetřen. Po pátém pšouknutí to už ale bylo jedno. Smrad byl všude. Pan Smetáček měl na klíně velkou sklenici od okurek, ve které plaval Josífek. Josífek byl Živorodka ostrotlamá. Pan Smetáček se v jedné knize dočetl, že by měl být dlouhý pět až osm centimetrů. Vyndal ho tedy z akvárka a krejčovským metrem změřil. Zjistil, že Josífek má centimetry tři. Proto byl tady. Doufal, že s tím doktor Koníček něco udělá. Třeba by mu mohl dát nějakou vitamínovou injekci.
Josífek plaval ve sklenici netečně a bez zájmu, bříškem navrch. Během měření totiž panu Smetáčkovi dvakrát spadl na zem. Pan Smetáček si říkal, že doktor by se mohl podívat i na to.
„Nešla by ta vaše Micinka nějak ucpat? Myslím zašpuntovat? To se fakt nedá dýchat.“ Hlas patřil panu Karpíškovi, který byl narozdíl od důchodce Smetáčka středního věku.
„Vám se něco nelíbí, mladý muži?“ Paní Kulhánkové se ustaraná ústa stáhla do tenké linky.
„Mně se nelíbí spousta věcí. Ale momentálně mne nejvíc točí ta prdící krysa!“
„Slyšelas to, Micinko? To je ale hulvát!“ Hlas paní Kulhánkové se chvěl rozhořčením.
Micinka se probrala z letargie. Cítila, že se mluví o ní a dostala potřebu se do hovoru zapojit. Otevřela tlamičku a zavrčela. Tedy, chtěla zavrčet. Vyšel z ní podivný, pištivý zvuk, pak se zakuckala a blinkla.
„Micuško, copak je to? Ty jedna nevychovaná prdelko. Ty ty ty.“ Paní Kulhánková vytáhla z kabelky papírové kapesníky a začala si čistit sukni.
„Ještě tam máte kus hermelínu,“ řekl Karpíšek a znechuceně celou scénku pozoroval.
„Já se s vámi nebavím. Vás by sem ani neměli pouštět. Tohle je jen pro slušný lidi.“
„Pro lidi? Tak to jste si spletla.“ Pan Karpíšek se ušklíbl. „Eldéenka je o ulici vedle. Tady se staraj o zvěř.“
„Tsss,“ zasyčela paní Kulhánková a zakuckala se.
„Hlavně se nepoblejte jak ta vaše krysa. To bysme to měli komplet.“
„No tak, no tak,“ hasil plápolající požár důchodce Smetáček. „Snad se domluvíme, jsme přece lidi.“ Pak, jako by se zalekl své odvahy, sklonil hlavu a upřeně se zadíval na nehybného Josífka.
Paní Kulhánková se na Smetáčka vděčně usmála. Měla pocit, že našla spojence.
„Moc hezká rybička.“
„Ano. To je Josífek. Je moc chytrý,“ řekl potěšeně Smetáček. „A jak se umí hezky potápět. Akorát teď je nějaký špatný.“ Pan Smetáček zase posmutněl.
„Za to může smog. Je toho všude plno.“
„Určitě. A pak možná taky to, že mi upadl. Ale pan doktor ho určitě napraví.“
„Mohl by mu udělat akupunkturu. Micince to moc pomohlo. Dva dny pak skákala jak klokan.“
„To by mohl,“ ožil Smetáček. „Hned se ho na to zeptám.“ Vytáhl z kapsy notýsek a cennou informaci si poznamenal.
Pan Karpíšek zavřel oči. Začínala se mu ze všeho točit hlava. Bába s přežranou krysou, která neustále ucházela a dědek s leklou sardinkou. To je fakt děs. A ty jejich chytrý řeči. Doktor Koníček musí být světec. Pokud má tohle denně poslouchat.
Držel na klíně krabici, ve které byl Alfons. Alfons želva. Už dva měsíce nežral a zhruba stejně dlouho na nikoho nevystrčil hlavu. Možná už to má za sebou, ale možná jenom spí. Bude to chtít odbornou radu.
Paní Kulhánková se nervózně zavrtěla. Dvakrát zakroutila hlavou, podívala se do země a pak upřela pohled na pana Smetáčka. „Měla bych takovou prosbičku.“
Smetáček odtrhl zrak od Josífka a tázavě se na ni podíval.
„Víte, já bych se potřebovala vzdálit. Na chvilku. Nechala bych tu na židli Micinku. Je vychovaná, ani se nehne. Ale kdybyste ji jen mohl pohlídat, ano?“
„Nechcete si ji vzít na záchod sebou? A chvilku tam pobejt?“ řekl Karpíšek s nadějí v hlase.
„Podívejte, já se s váma nebavím. A panu doktorovi si na vás budu stěžovat!“
Karpíšek jen pokrčil rameny a zase zavřel oči. Měl jich obou dost.
„Víte, já bych si ji sebou vzala,“ řekla paní Kulhánková Smetáčkovi, „ale posledně mi vypadla.“
„Odkaď?“ vytrhl se z letargie Smetáček.
„Z okna,“ řekl polohlasně Karpíšek. „Bohužel to bylo v přízemí.“
„Z náruče.“ Paní Kulhánková se na Karpíška zaškaredila. „Vypadla mi rovnou do mísy.“
Smetáček na ni nechápavě hleděl.
„Po hlavičce,“ dodala. „Naštěstí to bylo před.“
„Před potřebou?“ ozval se Karpíšek. „No, v každým případě jste měla spláchnout.“
„Vážený pane, vy jste fakt debil!“
„Nápodobně,“ řekl Karpíšek a usmál se.
Paní Kulhánková s nasupeným výrazem položila Micinku na židli a odkráčela na Dámy.
„Jsem tu dobře u zvěrolékaře?“ Baryton nově příchozího nešel přeslechnout.
Do čekárny vešel tělnatý muž. Hodně tělnatý. Sotva se vměstnal do dveří. V ruce držel klec s papouškem a rozhlížel se po místnosti.
„Jste tu dobře,“ odpověděl Karpíšek.
„Tak to je fajn,“ oddychl si muž a volnou rukou zašmátral v kapse. Vytáhl z ní kapesník a otřel si zpocené čelo. „Hledám to už půl hodiny.“
„Jdi do prdele, ty stará krávo,“ ozval se znenadání papoušek.
„Manželka mne občas vytočí,“ řekl omluvně muž, zacouval k židli a sedl si. Ozvalo se krátké zakvičení.
„Říkal jste něco?“ zeptal se muž zdvořile Karpíška.
„Ne. I když, sedí se vám dobře?“
„Jo. Sedí. Ale já toho při svých kilech moc necítím.“
Pan Karpíšek nic neříkal. Hlavou se mu honili možné scénáře toho, co za chvíli musí přijít. Infarkt a příjezd záchranky bylo to nejklidnější, co ho napadlo.
Pan Smetáček si ničeho nevšiml. Zrovna totiž plivl do sklenice a pozoroval, jak kola na hladině s Josífkem kolébají. Měl pocit, že se to Josífkovi líbí.
„Tak jak to jde?“ zeptal se vesele nově příchozí a zase se zavrtěl. „Je něco nového?“
„Ani ne,“ odpověděl Karpíšek. „Tady chcíp pes.“
Slovo pes pana Smetáčka vytrhlo z pozorování Josífka a zvedl oči. Na místě, kde měla sedět Micinka, seděl někdo jiný. Pan Smetáček si to chvíli pokoušel srovnat v hlavě, ale pak toho nechal. Měl svých starostí dost. Seděl tiše a držel na klíně sklenici s Josífkem.
V čekárně zavládl ospalý klid.
Pak se vrátila paní Kulhánková.
—————————————-

Literární koutek máme za sebou. Tačvúd s Gekonem mi ráno hlásili, že bude pod mrakem, ale jinak teplo a nehybnej vzduch. Izoterma natažená jak pravítko. Pohoda, klid, smíření se se světem a podobný píčoviny. Možná občas zachčije, ale ne moc.
To je vše.







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička