Smlouva s Ďáblem 27.díl


21. července 2010, autor tonyend,



„Ale Eričko, ať mají jiné holky prsa třeba jak Bardotka, já se zamiloval do tebe, do takové, jaká jsi, taková se mi líbíš, já se nezamiloval do nějakých dvou prsů, ale do tebe. Já nechci chodit s velkými prsy, ale s tebou, s tebou! Miluji tě takovou, jaká jsi, tak se netrap, nemáš proč! Miloval bych tě stejně moc, i kdybys neměla prsa žádné, o tom přeci láska není, nebo se mýlím?"
Pustila moji ruku a objala mne, jako nikdy před tím.
„ Tony ty jsi tak dobrý…“
Dala mi polibek na rty. Zavřel jsem oči překvapením.
Tělem prolétlo zase na milión voltů, jaký to byl nádherný pocit, kolik v tom polibku bylo něžné nevinnosti.
Osmělil jsem se a začal ji vášnivě líbat také.
 Hladil jsem ty její krásné dlouhé vlásky, líbal ji a chtěla, abych položil svoji ruku na její holá ňadra pod blůzkou.
Pak se z ničeho nic dala do tichého pláče.
 Plakala mi na rameni, já nevěděl proč, říkal jsem si tak, zase jsi něco zvoral…
Aniž bych chtěl, vyhrkly slzičky i mě.
„ Proboha, proč ty pláčeš?“
„ Asi jsem něco pokazil, když jsi začala plakat.“
Vytáhla z kapsy riflí kapesníček a utírala mé slzy. 
„Tony, no tak přestaň, nemáš důvod,“ vzlykala, „ Já se rozplakala štěstím, že jsem tě potkala, že jsi takový…Jiný!“
Tak jsem se rozplakal samým štěstím také. Kdyby nás někdo pozoroval, mohl si myslet, no jó, taková to byla láska a rozchází se!
Ale my jsme se teprve našli a na rozchod neměli žádné pomyšlení.
 
 
Bylo to poprvé v životě, kdy jsem zažil takový nálet citů. Navíc znásobený tím, že byly společné.
Cítil jsem se však hloupě, že jsem brečel s ní.
 Kdo ví, co mi a nám ještě láska připraví za překvapení.
Nebyl jsem si jistý ničím, byl jsem skutečně zamilován poprvé a jedno moudro říká, že láska je slepá.
Druhé, že zase hory přenáší.
Nerozuměl jsem ani jednomu, ani druhému, tak jsem si to za uši nezapsal.
 Třeba je jednou, všechna ta moudra, pochopím a život bude bez chyby.
Erika se podívala na hodinky.
Věděl jsem, co příjde, co mi řekne.
„To nám to dneska ale uteklo, to už je zase tolik hodin, já budu muset domů.“
„Chceš, abych tě doprovodil až k domu?“
„Tony, ne, nemusíš. Až někdy jindy.“
Chápal jsem ji. Nechtěla se moc ukazovat s klukem, kterého vlastně dobře nezná, před rodiči.
Ale byl jsem vděčný, že zase řekla – Až někdy jindy -, byl to příslib naděje.
Prošli jsme tím srostlým stromořadím, tím přírodním zeleným tunelem a přišli jsme k zadnímu traktu zámku.
„Co tě zaujalo, kam koukáš“
„Dívám se na ty dva bojovníky, jestli nejsou o nějaký centimetr blíž k sobě, nechtěl bych, aby byl z ničeho nic konec světa. Teď tedy rozhodně ne…“
Nemusel jsem nic vysvětlovat. Velmi dobře tomu rozuměla.
Zamiloval jsem si tento zámecký park, znal jsem každý chodníček, kamínek, pokud ho někdo nenakopl a neletěl někam do trávy, každou lavečku, keř a strom. Navštěvoval jsem jej na Jaře, v Létě, na Podzim i v Zimě.
Ten zámecký park se stal němým svědkem mé největší životní lásky. Aby mi byl blíž, tak jsem si v Papírnictví koupil čtyři podoby ročních období, reprodukce od Alfonse Muchy. Připomínaly mi ten park. Nejvíce se mi z nich líbila postava ženy, znázorňující Paní Zimu.
Stáli jsme venku před tou těžkou dřevěnou bránou a dali jsme ruce před sebe a opřeli se, jako bychom se přetlačovali. Cítil jsem, jak přes její ruce jde do mého těla nekonečný proud pozitivní energie. Jako by věděla, že ji budu strašně potřebovat a tak mi ji dávala, kolik jen mohla a měla.
„Tony, já vážně už musím jít, nechci, aby se mamka zlobila. Jen ti chci říct, že příští týden začnu s přípravou do školy, tak se spolu neuvidíme, ale neboj, já jsem si napsala na lístek moji adresu, budu moc ráda, když mi napíšeš dopis. Na, schovej si ho a hlavně -,Neztrať ´! Do dopisu nezapomeň napsat adresu, na které budeš přes týden, já ti ihned odepíši. Tak se domluvíme, kdy za mnou můžeš přijet, ano?“
„Jsi zlatá, ještě že jsi na to myslela!“
Dali jsme si políbení s tím, že se nějaký čas spolu neuvidíme.
Tak ještě ahoj a šli jsme každý jinam, přesto jsme byli v myšlenkách stále spolu. Šestnáctiletá láska se tváří tak dospěle a přitom je dětinsky naivní a zranitelná.
Spěchal jsem na vlakové nádraží, dnes tolik času nemám, využili jsme každou minutu, abychom byli spolu co nejdéle.
Tak snad mně vlak neujede před nosem, čekat zbytečně na další spoj se mi nechtělo.
Přišel jsem včas.
Lokomotiva byla přepřažená, cestující seděli ve vagónech, vyhoupl jsem se na stupátko posledního vozu a otevřel jsem si dveře.
Krásné Vizovice, tak zatím na shledanou!
 Zavřel jsem dveře a posadil jsem se do dřevěného nepohodlného sedadla. Výpravčí foukl do píšťalky, lokomotiva zabrala a rozjeli jsme se. Co mě čeká, co mě nemine? Uvidím. Každopádně napíši do diáře červeně Erika.
To bude poslední zápis.
Co bude v Hradišti, tak to do diáře nikdy nenapíši.
 
To si dobře zapisoval Ďábel a schovával k poslednímu vyúčtování.
Je to velmi schopný úředník, vhodný do každé doby.
Elegantně oblečený, luxusní aktovka, vyšší třída na první pohled. S vrozenou etikou vám podá ruku, mírně se ukloní. 
„Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Ďábel, jsem zde pro Vás, vždy k dispozici, na telefonu dvacet čtyři hodin nonstop, soboty, neděle, svátky, třistašedesátpět dnů v roce, žádnou zálohu předem neberu, detailní vyúčtování Vám připravím, než řeknete švec, vždy k službám. Jen mně to tady prosím podepište, ano, sem, tak a je to v pořádku.“
 Smlouvu sepíše s každým. Nečiní rozdílu mezi dítětem, klukem, holkou, mladým mužem, mladou dívkou, mužem či ženou. Služby poskytuje někdy i párům, rodinám. Nikdo jiný neposkytuje takový servis. To umí jen Ďábel. Klientela se mu zdárně rozšiřuje, pije se čím dál víc, nemusí se podbízet slevovými akcemi.
 Když vám vezme všechno Dobro a Dobré, co v životě máte, zbyde vám holý život. Myslí i na něj.
Nemáte co dát?
Tak k vám pošlu exekutorku.
Ta si ráda vezme váš holý život. Jo vy nevíte, kdo je ta exekutorka? 
Je  to moje sestřenice, vzdálená, ale přesto fungujeme jako rodinná firma. Dovolte, rád vás  představím a seznámím.
 To je Smrt.
 Že se vám nelíbí? 
Prosím vás, krása není všechno, já si na ní cením její důslednosti a že nikdy nepodvádí. Ale i u ní je možná nějaká domluva, na pozdější odklad, ale to víte, nerada to dělá.
 
Vlak brzdí, zastavuje. Nádražní amplion oznamuje stanice Brod.
Vystupuji a spěchám domů. V peněžence mě pálí lístek od Eriky s její adresou.
„Tak jsem doma!“ hlásím se mámě.
„Budeš jíst, mám ti nachystat?“
„Ne, nemám hlad, ale chci se zeptat, nezůstala ti dopisní známka, obálka a jeden papír?“
„Určitě se něco najde, podívám se ti a zavolám.“
Po chvilce hledání je v sekretáři našla.
„Tony, pojď si pro to, mám.“
Zachránila mě. Beru známku, obálku i papír a dávám jí pusu na čelo.
„Díky mámo!“
Letím do pokojíčku, beru do ruky propisku a začínám rozechvělý psát první dopis Erice.
 Vlastně úplně první dopis holce v životě. Bude se určitě smát, jak se opakuji, ale to nevadí.
Miluji, miluji, miluji tě k zbláznění!
 Ještě nalepit známku, olíznout, stejně tak obálku, vložit dopis a ještě večer jej odnesu do schránky. Panebože, napsal jsem tam adresy, domů i na internát? Modlím se, aby tam byly a mohla mi odepsat.
Jak hezky se mi usíná, jak pěkné sny o ní budu mít tento večer.
 
Poslední prázdninový týden. Pomalu se psychicky připravuji na to, že nastanou povinnosti ve škole a v práci. Konec zahálky. Sbohem prázdniny!
Nechodím ani za kluky. Odolávám nikotinovému svádění. Vážně nekouřím.
 
Je neděle 31. srpna 1969.
Máma mě napakovala jídlem a oblečením, loučím se s ní a jdu na vlakové nádraží. Cílová stanice Hradiště, nástup do 2. ročníku!
A pozor, přijíždíme jako mazáci.
 Jenže já se zařekl, že žádné mazáctví nebude.
Cestou přistupují do vlaku v Přerově kluci z našeho ročníku.
Rozhlíží se po vlaku a tipují, kdo by mohl přijíždět na internát jako adept na bažanta.
Mně je to jedno.
Ani na jednoho Bažanta ruku nevztáhnu a nic po nich nebudu vyžadovat.
 Nechám je žít.
 Vidím ale, že někteří kluci si neodpustí nějakou mazákovinu. 
Stěhujeme se o patro výš, na místa našich bývalých mazáků.
Bažanti budou místo nás.
Naši mazáci jsou ve třetím ročníku, jsou z nich supermazáci.
Mají dlouhé tři týdny odborné praxe v mateřských pivovarech, v měsíci přijedou na týden do školy a pak odjedou zpátky.
 Pak je nás tu pohromadě moc a z toho vyústily nějaké konflikty, padlo i pár ran pěstí, ale fér a hned se situace uklidnila. Za všechno mohl pokaždé alkohol. 
 Bažanti jsou ofrklejší, než jsme byli my.
Ale kluci jim naznačili, jaké mají mantinely a doporučili jim, aby je raději ve vlastním zájmu nepřekračovali. 
Kluci jdou kouřit.
„ Jdeš s námi?“
„ Ne. Nekouřím!“
„Nekecej, fakt nekouříš a jak dlouho jsi neměl cigaretu?“
„ Už ani nevím, dávno…“
 Kecám, ale dají mi pokoj a nebudou mi podsírat cigarety.
Vrátili se a fakt smrděli kouřem.
 Tak nesmím, nesmím si už zapálit.
Stačila by jedna jediná cigareta a má snaha by spadla, jak domeček z karet. Lítal bych v tom zase. To je další moudro, které jsem si zapsal za mé šestnáctileté ušiska.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 27.díl” - 3


    Eva   (21.7.2010 (16.18))

    „ Proboha, proč ty pláčeš?“ „ Asi jsem něco pokazil, když jsi začala plakat.“ .. to už je fakt červená knihovna.. něco s tím dělej... Radily jsme ti s Annou, ať začneš román tím nejdůležitějším a románek s Erikou či Jarmilou budeš popisovat ve formě retrospektivních odskoků .. V tvém románě jsou čtyři styčné body, kterými bys mohl začít: 1. noc na záchytce 2. výslech na STB 3. pobyt v nemocnici po cukrovkovém záchvatu 4. pobyt v protialkoholní léčebně Ty ses rozhodl pro chronologické vyprávění, které je však chvílemi k neučtení a nevím, zda udržíš pozornost čtenáře do okamžiku, kdy to začne být čtivé (jsi už u 27. dílu a de facto se pořád nic zajímavého neděje)..


    Eva   (21.7.2010 (16.20))

    Podívej se na román Hedviky, ta začíná tím, že je v Kladrubech na vozíku a postupně se ve svém vyprávění vrací k tomu,jak se jí to stalo, ke své bývalé práci, k představení své rodiny.. a co vím z ohlasů svých přátel, tak to každý hltá..


    tonyend   (26.7.2010 (20.50))

    Omlouvám se čtenářům, že tak málo reaguji na komentáře. Také za to, že se musí bohužel k dramatičtějším dílům "pročíst". Ale jen tak poznají, odkud a kam Tony míří, jak se mění jeho psychika vytrvalým popíjením a ... Ale to vše v následujících dílech. Vážím si kritiky, ale větší význam pro mne bude, až když čtenář zhodnotí všechny díly - knihu jako celek.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička