Únava provrtává
každý jeho sval
a zařezává se
hloub a hloub
až do morku kostí…
Jeho utahaný pohled
visí na čemsi
jako pavouk,
jemuž se již nechce
ani kořist vyhlížet.
Dovlekl se
k cíli své cesty,
aby se schoulil
do náruče té,
která jej zplodila
a dobře vychovala.
Mrtvým sluchem
vnímá zvláštní melodii,
kterou odkudsi
tak dobře zná…
Pavle, takto může psát jen člověk, který už něco prožil. Pomalu se "vpisuješ" do existencionalismu, který ti sedne. Moc se mi to líbí.
Ahoj, Evi. Děkuji Ti za pěkný komentář a zařazení... ☺