Všechny děti světa


14. května 2013, autor Ajaja,



 Když si potřebuji pohladit duši, neznám nic lepšího než se soustředit na děti. Jejich bezprostřednost, upřímnost a radost ze života jsou nakažlivé, ba přímo léčivé 🙂
 
Srí Lanka, leden 2011
Tato fotografie vznikla na Srí Lance, na nádvoří chrámu nedaleko rýžových polí, když jsme byli na cestě k památce UNESCO – skalnímu komplexu Sigiriya a jeho proslulých fresek krásných apsár. Již z dálky nás upoutala obrovská socha Budhy, jednoho z největších na Srí Lance. A když jsme zastavili, ihned se k nám seběhly tyto děti. Byli jsme v místech, kam turisté až tak často nechodí, tak byly nesmírně zvědavé a komunikativní. My toho využili a vyfotili jsme si je. Samozřejmě, jak jinak v těchto zemích, za sladkou odměnu – ještě jí mají plné hrstě. Pózovaly ochotně a přirozeně, jako kdyby celý život nic jiného nedělaly.
 
Mně osobně učarovala právě tato jejich bezprostřednost a tak trochu i ostýchavost z nás, cizinců. A třebaže jsme si navzájem nerozuměli ani slovo, tak gesta a pohled očí mezi námi odstranil veškeré bariéry tak, že slov vůbec nebylo třeba.
 

No řekněte, není ta thajská princeznička kouzelná ?
 
Thajsko, ostrov Ko Lanta, březen 2012
 
Na Ko Lantě, menším ostrůvku v Andamanském moři, v Thajsku, právě vydatně sprchlo. Byli jsme ubytování v jednoduchém hotýlku uprostřed téměř džungle a u překrásné dlouhé pláže. K hotýlku žádná asfaltová či betonová cesta nevedla, takže každý deštík, ať malá sprška či tropický slejváček, ihned proměnil přístupovou cestu v jedno velké bahniště. A jak se zdálo, tak pro malé děti vítaná změna k dovádění. Ostatně ani české děti by nebyly výjimkou.
 
Zaujalo mě, jak tato malá holčička nelenila a sotva dopadly poslední kapičky deště, ihned vyrazila zkoumat, jaké nové hry by se hodily. Její zaujetí, to, jak špulila hubinku, jak z ní čiší radost z toho, co může být…. to prostě muselo být zachyceno. A ukázala se být rozenou „generálkou“. Netrvalo dlouho a již statečně velela dalším dětem.
 
To bylo na thajském ostrově Koh Lanta, krátce po kratičké tropické bouřce. Napřed se zdálo, že nám bouřtička tak trochu nabourala plány, ale naše rozmrzelost z toho vzala rychle za své, když jsme viděli, jak naopak poskytla dětem důvod k nevšední hře.
 
Thajsko, ostrov Ko Lanta, březen 2012
 
Na rozdíl od dětí, nás zprvu déšť, ač jsme s ním pro jistotu vždy počítali, až tolik nepotěšil, protože nám tak trochu naboural naše plány. I když… nebylo to nic, nač bychom až tak nebyli připraveni. Vždy jsme měli mokrou a suchou variantu J Ovšem když jsme tak seděli na terase našeho hotýlku a korigovali své plány, všimli jsme si dovádějících dětí. To už naše thajská princeznička (z předešlého snímku) nebyla sama, ale přidali se k ní hned dva další parťáci a řádili a řádili a řádili…  A my zapomněli na své plány a jen hleděli na to jejich dovádění a nemohli se vynadívat. Být o něco mladší, asi bychom také neodolali a přidali se. Jejich radost byla nesmírně nakažlivá.
 
Také z této scénky mám spoustu snímků a bylo těžké vybrat, který bude ten pravý, aby zachytil celou tu uvolněnou a radostnou atmostféru. Dodnes, když se na ten snímek podívám, tak se tiše usmívám a vzpomínám… A zastihne-li mě déšť tady, doma, už mi tak nevadí, už vím, co vše hezkého může přinést.
 
 

Tento klučík nás spolu se svou matkou vítal v malé vesničce uprostřed rýžových polí Srí Lanky, kde trávil čas spolu s dalšími dětmi v místní školičce spojené i s jakousi mateřskou školou.
 
Srí Lanka, leden 2011
 
I tato fotografie vznikla neplánovaně při jedné zastávce. To jsme hledali hygienické zázemí a nalezli jsme ho tady, v této školičce. Jen jsme zastavili, hned paní učitelky přerušily výuku a vydali se k nám, aby se dozvěděly, co nás k nim přivedlo, kam jedem, odkud jsme… Otázky nebraly konce. Na něco byly zvědavé ony, na něco zase my. Mě překvapilo, že tady byla dohromady jednotřídka i mateřská školka. A že přítomné byly i maminky dětí. A vím, že mi hlavou kmitla myšlenka – co by tomu řekla EU se svými směrnicemi.  No není lepší takto přirozenější výchova? A určitě i s větší autoritou paní učitelek…
 
Nejprve vzaly za své naše rozpaky, nakonec se osmělily i děti a musely si na nás aspoň sáhnout. Tento klučík byl snad nejvíce ostýchavý. Ovšem když jsme vytáhli fotoaparáty, jako kdyby veškerou ostýchavost ztratil a začal pózovat.
 
Nejvíce se mi však líbila jedna z prvních fotek, kdy ještě tak smělý není a tak trochu váhá, zda pózovat či ne. Možná jsme mu pomohli rozhodnout se i tím, že jsme vytáhli nafukovací balonky a začali je nafukovat a rozdávat. Podle reakcí dětí se zdálo, že něco takového vidí úplně poprvé v životě.
 
Na Lanzarote mě svou "odvahou" upoutal zase tento malý nebojsa, který se svými rodiči, pěkně v krojích, přijel na místní trh a zatímco jeho rodiče připravovali zboží k prodeji, on sse staral o rodinného oslíka.
 
Kanárské ostrovy – Lanzarote, duben 2011
 
Na jednom z výletů do Arrecife, přímořského a hlavního města ostrova Lanzarote, jsme přišli do míst, kde se konal místní trh. Někteří trhovci přivezli své zboží auty, jiní za pomoci oslíků – tito trhovci navíc přijeli v krojích. A tak zatímco rodiče vykládali zboží na stánek, tomuto klučíkovi svěřili jejich oslíka, aby na něj dohlédl. Škoda, že není vidět, jak se mu věnoval. Jak oslíkovi domlouval, udílel příkazy, chválil ho…
 
Líbila se mi reakce klučíka, který si v tu chvíli zcela jistě musel připadat velmi, velmi dospělý. Myslím, že rodiče na něj mohou být hrdí. Jednou z něj bude dobrý obchodník.
 
Ale ne všechny děti mohou věnovat svůj čas jen svým hrám. Tato dívenka v horách Dominikánské republiky, kde pro úřady někteří chudí ani neexistují, je nucena pomáhat svým rodičům obstarávat obživu. Jak jinak než "žebrotou" (jak bychom asi spontánně řekli my). Ale i to je pro ni v tuto chvíli lepší než hlad či trest, když nic nepřinese.
 
Dominikánská republika, březen 2010
 
Dominikánská republika je pro nás něco jako skutečně exotický ráj. Péče o turisty v hotelových komplexech je příkladná a nikde jinde, snad ještě v Emirátech, jsem se nesetkala s tak rozsáhlou ochotou a maximální připraveností plnit všechna přání turistů.
 
A přesto… stačilo jen vyrazit trochu do vnitrozemí a všímat si, v jakých podmínkách žijí místní lidé. Zejména ti, kteří nemají práci a žijí mimo města. Když jsme projížděli z oblasti Punta Cana na poloostrov Samaná místními horami, viděli jsme podél cest doslova chatrče. Ne domy, byť jednoduché. Opravdu chatrče sbité z různých zbytků prken, látek, střechy z vlnitého plechu… Jak jsme se dozvěděli, mají zpravidla jen jednu maličkou místnost, kde je prostor tak leda na rozložení něčeho, co lze nazvat matrací, aby se dalo přespat. Jinak jen každý člen rodiny má ve zdi skobu, na které visí jeho hrneček a to je vše. Žijí z toho, co „vyžebrají“ a co naleznou v přírodě – chytí rybu, utrhnou pomeranč, banán, kokosový ořech…. Pokud se jim něco z toho podaří prodat projíždějícím turistům, pak za stržené peníze nakoupí další potraviny. Ale jen tolik, kolik právě potřebují k uvaření jídla. Takže třeba koupí také jen půlku cibule… O nějakém systému „sociální sítě“ se jim ani nesní. Pro úřady navíc neexistují. Nemají rodný list, nikoho nezajímá jejich úmrtí… I jejich chatrče obvykle stojí na cizím pozemku, nelegálně, takže pokud majitel pozemek nepotřebuje, nic se neděje. Pokud ano, chatrč strhne a nic ho nezajímá. Tito lidé neprotestují. Prostě se seberou a postaví si stejnou chatrč o pár metrů dále.
No a dobře vystihli, jak turisté reagují a jak jsou „citliví“, když se zapojí děti. Proto také jsou tyto zpravidla první, kdo nás osloví. A věřte, že už jsou opravdu „otrlí“ a nedají se jen tak odbýt.
 
Je hrozné, takto brát dětem dětství.
 
Závěrem o sobě:
Kdybych měla přidat pár slov o sobě, tak snad to, že až donedávna jsem jezdívala za poznáním s cestovní kanceláří a teprve až v poslední době jezdím s partou bezvadných lidiček, po vlastní ose. Musím říci, že si to užívám a vítám to, protože, co si budeme povídat, jsou to jiné možnosti jak danou zemi a její lidi poznat. Vždy, tedy i s cestovkou za zády, jsem vyhledávala příležitosti jak blíže poznat zem i lidi a ne jen relaxovat u moře. Mám vyzkoušeno, že jen v přímém kontaktu s obyčejnými lidmi se nejvíce dozvím o tom, jaký se v dané zemi vede život, jaké jsou radosti a strasti obyvatel, jejich zvyky, čeho si cení, co se jim příčí. To se z žádného průvodce nevyčte, to se musí prožít. No a při těchto příležitostech zpravidla jsou ty nejlepší možnosti, jak jejich život zachytit ve fotografii. A vzpomínka na tento prožitek pak zůstává hluboko ve mně. Pohlédnu-li zpětně na fotografii, celé to prožívám znovu. Je s podivem, kolik detailů si člověk v tu chvíli vybaví a jak je to milé.
 
A jen zcela závěrem bych se ráda pochlubila, že jedno malé povídání o zajímavé zkušenosti s místními lidičkami na Srí Lance mi už takto vyšlo na Hedvábné stezce a odtud bylo přejato i do National Geographicu, což si považuji.
 
http://www.national-geographic.cz/detail/finty-a-podvody-smenarnici-na-sri-lance-meni-penize-za-kaminky-15280/
 






Zařazeno v kategorii Ostatní literatura, Postřehy, Reportáže, cestování



Počet komentářů na “Všechny děti světa” - 5


    Eva   (14.5.2013 (20.57))

    Tvoje reportáže jsou skvělé. Těším se na další. Už jsem napsala našemu programátorovi, aby zavedl novou rubriku o cestování, abychom to měli pěkně pohromnadě. Když vidím thajské děti v kaluži, napadá mě, co by tomu řekl "evropský úředník". Podléhá ta kaluž vůbec standardům a normám ohledně hygieny a teploty vody? A má nějaký certifikát EU?:-)))


    Ajaja   (15.5.2013 (18.35))

    No rubrika o cestování - to se mi líbí, přece jen je to specifické a barvité téma ;-) ROvnou už mi v hlavě buší další fotoreportáže. A k té Eu - cožpak děti v kaluži, ale mě uchvátilo, jakým způsobem je tam instalováno elektrické vedení, to fakt stojí za podívanou


    Eva   (17.5.2013 (10.21))

    Po netu kolují fotografie elektrických rozvodů od "mistrů elektrikářů" z Indie, autoři indonéského deníku, který si zde můžeš přečíst, se také podivovali, co tamní lidé dokážou vytvořit za změť drátů bez jakékoliv venkovní ochrany, asi v Asii to je běžné.


    Ajaja   (18.5.2013 (8.15))

    Máš tím na mysli, že mám sáhnout do archivu a zplodit další fotoreportáž ? =D Ano, i já mám pár takových "zasíťovaných" fotek


    Eva   (18.5.2013 (9.59))

    Pokud vytvoříš reportáž "jen" o drátech, bude to originální a zajímavé...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička