Hook 19-05-13

Je neděle, tedy den sváteční, kdy by se každý měl oddávat zbožnému rozjímání a někde ve stínu starobylého platanu, na lavičce ohlazené nesčetnými prdelemi dávno již zesnulých předků vybavovat si vše, co se v právě uběhlém týdnu totálně posralo. A pak, s myslí očištěnou, se srdcem vyrovnaným, s aurou rozjasněnou a s karmou pozitivně naladěnou, očekávat týden nadcházející, ve kterém se posere nejen to, co se k posrání limitně blíží, ale i to, co nezkušenému pozorovateli jeví se jako absolutně neposratelné.

Proto i já teď sedím u kompu a ještě než půjdu ven a lehnu si v Centrálním parku do trávy, kde budu čekat, než v jedenáct otevřou Na půl cesty a nekonečně pomalu ubíhající čas budu trávit počítáním štípnutí, jež mi udělí rozverní dojebaní brabenci, proto i já bilancuji, sčítám, podtrhuji a nakonec zahazuji, neb záporná čísla mne serou.

Nicméně jo, chtělo by to nějakou hlubší esej, chtělo by to vyseknout rozpustilý apokryf, napsat něco s přesahem a protože jsem včera, ještě než jsem u Hooka upad z židle, slíbil, že se zmíním o čtyřech místech, kde nalézám duševní rovnováhu, kterou samozřejmě nalézám pouze a jen proto, abych měl co ztrácet, tak to sem dám.

Jelikož je neděle, nemusím dnes každýho urážet, posílat do hajzlu apod., protože jak kdysi řekl jeden vážený stoick, poslat do prdele debila je snadné, ale chcát v bouři je vo vůli. Ehm, sice tomu moc nerozumím, ale oni stoici jsou ve svý podstatě nesrozumitelní idioti. Tak, budu se snažit být stručný. Dnes dám první dvě místa, tedy zastavení. Aby to nebylo moc dlouhý. Další dvě dám příští neděli.

Zastavení první – RED HOOK

Hook je základna. Ne že bych odtud podnikal nějaké výpravy, toho jsem dalek. Je to základna ve smyslu archetypálním, tedy že zde, obklopen zdmi nasáklými kouřem, v prostředí, které dýchá historií a nesčetnými, pohříchu tragickými osudy, se dokážu neuvěřitelně zregenerovat. Z těch popraskanejch flekatejch zdí vylejzá něco, co se blbě pojmenovává, ale co je děsně silný.

Každej z vás byl asi někdy na nějakým zámku či hradu a každej, pokud nejste úplně okoraléj jedinec, jste musel cejtit, že ta atmosféra, to podivné cosi, co se okolo vás rozvalovalo, že to tajemno a neuchopitelno nejsou žádný čáry, ale že to jsou osudy a příběhy a lásky a zmary a výhry a bankroty, které se tam odehrály. Přesně takhle je to s Hookem.

Sedíte tam, nasajete všechny životy, který se jejich majitelům totálně posraly a odejdete jako rozechvělej uzlíček nervů, ztaženej z kůže. (Džouk.)

U Hooka je prostě fajn, u Hooka můžete celé hodiny mlčet, nebo se můžete bavit, můžete se zlejt na sráč, můžete jen tak cucat limošku, můžete cokoliv a i když jste u Hooka poprvé, máte pocit, že nejste u cizích, ale ve svým.

Někomu, zvlášť vokravatěnejm inťošům, se tohle může zdát málo a blejou vám cosi vo promarněným a propitým a prohuleným životě, ale oni se pletou. Ono totiž přesně tohle pomáhá spoustě z nás, obyčejnejch a jednoducejch, přežít.

Zastavení druhé – U VYSTŘELENÝHO  OKA

K Voku chodím rád, i když se musím přiznat, že mnohem míň, než bych chodit chtěl. Voko je na Žižkově, ulice U Božích bojovníků a už jen ta adresa vám evokuje, že nejdete do žádnej dojebanej cukrárny, ale že jdete někam, kde by ti, co tam už jsou, měli vědět, vo co de.

Prostě občas tam zajdu, znám tam pár lidí, akorát že to mám z Pražskýho daleko. Pro mne je holt daleko vše, kam nedojdu pěšky. Vedou se tam fajn řeči a maj tam matesy, který miluju  a je to ve starým baráku, kterej má tlustý zdi a kluci tam psali Nebela a za zádama jim jezdily vlaky a psalo se jim to dobře. Bodejť by ne. V takovejhle dokonalej knajpě se tvoří samo.

Teď, když už je normál počasí, se venku hraje a lidi se bavěj a líbí se mi tam. Nepotkáte tam totiž šampóna, ale normální, obyčejný týpky, který když řeknou nasrat, tak myslej nasrat. Prostě potkám tam ty, mezi který patřím.

Letos jsem tam parkrát byl, nicméně v paměti mi utkvěla návštěva loňská, někdy před Vánoci, kdy jsem odcházel a byl jsem tak nějak naměkko. Jsem romantická duše, skrytá za maskou masovýho vraha a tehdy jsem byl takovej rozněžnělej, jelikož proběh dokonalej večer a všechno fungovalo a spoustu jsem řek a spoustu jsem toho vyslech a fakt skvělý.

Vyšel jsem od Voka a Boží bojovníci jsou z kopce. Vlevo tam maj vyrovnaný naštípaný polínka, na topení a mne napadlo, že bych si jedno měl vzít na památku. Já vím, nedělá se to, člověk je pak za kradače, ale nebyl jsem už ve stavu, kdy bych byl schopen rozlišit tyto jemné nuance. Myslím jako rozlišit, co je moje a co je jejich.

Jedno polínko jsem si vzal, březový, krásný a jak jsem byl uchvácen, pyšnej a spokojenej, přehlíd jsem na chodníku schod a letěl jsem jak tažnej pták, jak vyspeedovaná sluka, letěl jsem a držel jsem se polínka a doplachtil jsem a přistál a polínko v náruči a kdybych natáh ruku, tak jsem moh nahmatat Husitskou, do kterej Boží bojovníci ústí.

Nedopad jsem úplně nejhůř, akorát rozbitý koleno a bolelo to při nadechnutí, samý prkotiny. Polínko mám doma v předsíni. Teda, já tam mám už dvě, ale neříkejte to na mě, nebo až půjdu příště k Voku, tak dostanu na budku. Slibuju ale, že už krást nebudu, a že dám velký dýško.

Tak. Nepsal jsem žádnej dojebanej bedeker. Psal jsem jen to, co mne zrovna u těchhle dvou hospod, který mám rád, napadlo. Tohle jsou prostě dvě místa, kde si můžete sednout a kde víte, že život, co se k vám zrovna chová jak nějaká dokurvená svině, dovnitř nemůže.

Jasně, von vám to zase nandá, až zaplatíte a vylezete ven, ale pro tu chvíli máte klid. Nevím jak komu, ale mně to dost pomáhá.

Tačvúd s Gekonem se ráno dívali na nějakej japonskej animák. Gekon se mne ptal jestli mi může říkat Pikaču. Řek jsem mu, že jestli mi jen jednou řekne Pikaču, tak z něj udělám nudle do polívky. Dost se nasral.

Dnes bude hezky, bude sice foukat, budeme si muset na zahrádkách držet zpola upité kelímky, aby nevodlítli, ale jinak to bude fajn.

To je vše.