Plíží se kolem mne
a chová se jako
leptavá kolomaz.
Do kostí se mi
hloub a hloub
zavrtává.
Duši mou
drtí v lisu
a nezná slitování.
To ticho
napnuté až k
prasknutí.
Přestávám
dýchat a stěží
přežívám.
Blesk a hrom
rozráží oblohu…
a vše se uvolňuje.
Vdechuji ozón
a svíjím se
v pocitu krásna.
Pěkné, básnička zprvu drásavá až depresivní a nakonec očista, prozření.
Díky Ti, Evi, a omlouvám se... *