Smlouva s Ďáblem 29.díl


23. července 2010, autor tonyend,



Uvnitř sudu to klouzalo, co chvíli se v něm v té břečce někdo vymáchal, prošíváky byly jednak mokré a pak smrděly od kvasnic a od piva. Navíc, když do něj někdo vlezl dřív, než se sud odvětral od kysličníku uhličitého, tak mohl na chvíli ztratit vědomí a spadl hubou do té břečky a smrděl až za ušima.
Obrovské sudy byly dole u země, pěkně v řadě a nad nimi stála řada dalších, o něco menšího obsahu.
 
Jarka poslal vyčistit křemelinový filtr.
Úkoly jsme měli, tak jak říkal sklepmistr, vzhůru do díla.
Práce ale není zajíc, neuteče.
Moudro zaměstnanců nejen sklepa.
Tak nás sklepáci zavolali a zavedli do svého kumbálu.
Myslel jsem, že nám nabídnou z okurkové láhve naložené tvarůžky v pivě.
Když se daly na krajíc chleba tekly jak hustší marmeláda a zapáchaly, jako bolavá noha, ale byla to specialitka a docela dobrá, jen překonat tu nelibou vůni, ale bez ní by to nebyly tvarůžky.
Dnes ale týden začínali pečeným psem.
Taky místní specialita.
Když jsem jej jedl poprvé, pochvaloval jsem si, jak je ta pečínka vynikající, nevadilo mi ani, že je na ní víc kmínu a česneku, než když vepřové pekla doma máma.
Nechali mě v klidu dojíst a pak někdo udělal hlasitě Haf! Haf haf haf…
Všichni, co byli v kumbále se začali řehtat.
„Tak vepřová…Hovno vepřová pečeně, žereš vlčáka!“ 
Žaludek mně vyskočil jak na trampolíně, až do krku, a začal jsem se nadavovat. Později jsem si porci vzal s klidem, jen kdesi v myšlenkách jsem přemýšlel, jestli je to vlčák nebo jezevčík, čí asi byl, kde naposledy štěkal, no musel to však být mizerný hlídač, když se nechal odvést od rodné boudy, ale stačilo si vypít několik piv a už to bylo jedno.
Zvláštní moudro.
Vypít několik piv a všechno je člověku jedno.
Haf haf, nebo vepřové, či tekoucí tvarůžky, měděný korbel naplněný zlatým pivem se strčil do džberu horké vody, nechal se pěkně odrazit a pijte braši, na zdraví, na ženský, pijte na co chcete!
Hlavně udělejte pořádně svoji práci, jen aby nebyl, kurva, zbytečný průser a byly prémie za obhájení Rudého praporu ROH!
Seděli jsme v kumbále na vyřazených „štěnětech“.
Ne, to nebyli sirotci po těch psech, kteří se zde, v ležáckém sklepě snědli.
Byly to obyčejné dřevěné soudky s obsahem 25 litrů a tyto se přestávaly používat v hospodách.
Každý snědl kus toho červeného upečeného masa a krajíc chleba. Pořádně to zapil „desítkou“ a kdo kouřil, tak si dal cigáro.
„Co ty? Chceš cigaretu?“ nabízel mi jeden ze sklepáků krabičku s cigaretami.
„Nic mu nedávejte, přestal prý kouřit, ale jestli nekecá a nekouří tajně…“ vyhrkl Jarek
„Díky, ale fakt nechci. Přestal jsem kouřit a dal jsem někomu vlastně slovo, že už nebudu.“
Bylo jedno, jestli jsem skutečně to slovo Erice dal, či nedal, prostě  jsem to řekl a hotovo.
Ještě že jsem jí nedal slovo, že nebudu pít.
Co pít, o to by jistě nešlo, no tak co, jedno pivo, dvě, to nikoho přeci nezabije, svět se nezboří.
Ale já jich do sebe hodil deset a někdy více.
No a co se stalo? 
Tak jsem se trochu opil, no bóže, z toho se člověk vyspí a život jde dál. Kdo dneska nepije?
Objevil se mistr.
„Tak konec žranice a honem do díla a vy kluci moc nechlastejte, ať některý nespadnete ze žebříku a není malér, rozchod.“
Tak rozchod. A myslet na to, neudělat chlapům průser.
Aby byl v kulturní místnosti ROH na čestném místě na Vánoce Rudý prapor, předaný nějakým soudruhem papalášem z vyšších míst do rukou našeho soudruha ředitele. Zase všem přítomným ukáže radost a dojetí z té náramné pocty, za silného „upřimného“ potlesku všech zúčastněných odborářů. Ti se však nejvíc těšili na pár chlebíčků, dvě decky vína, kafé, čokoládovou kolekci dětem na stromeček a hlavně na slíbené prémie k platu. Čest vaší práci, soudruzi! Tobě taky, ty …soudruhu! Na zdraví!
 
 
Rozchod, tak rozchod.
Odešli jsme s Alešem čistit sudy.
Je mu zima i v prošívaných kalhotách a kabátu. Kdyby se namočil, tak snad uteče za mistrem, aby dostal práci jinde. Navrhuji, že já budu sudy umývat a on si vezme na starost odnášení kvasnic do přípravny. Nadšeně souhlasí.
 Ani si neuvědomil, že bude od kvasnic špinavý, stejně je už postříkaný a v suchu nebude.
Makáme až do oběda.
Hlad nemám, pečínka Haf haf byla výdatná.
Přesto jdu s Alešem na šatnu, kde se vysvlečeme z mokrých kabátů a kalhot. Házíme je ledabyle přes studené ústřední topení, navléknem si suché montérky a jdeme se umýt. Ruce jsou rudé jak uvařený rak. To je z chladu a mokra ve sklepě. Po chvíli dostanou skoro běžnou barvu. Váhám, jestli s ním mám jít do jídelny. Přemlouvá mě, tak jdeme.
Jídelna je poloprázdná a ta vůně! 
Jdeme okolo stolů k výdejnímu okýnku, tak se dívám, co kdo obědvá. Polévka kroupová a kus uzeného masa, bramborová kaše a kyselá okurka. Tak to si dám, to by byla škoda dnešní stravenku vyhodit do koše.
 
Obědy už máme tady, v pivovarské jídelně. První změna na internátě. Do školní jídelny už chodí jen ti, kteří mají týden vyučování. 
Ve výdeji obědů je paní Baláková.
Starší paní je  v důchodu, tady v kuchyni si jen přivydělává.
 Pokaždé mi později přihodí k porci něco navíc. Místo pěti knedlíků mám na talíři osm, když je k obědu maso a některé plátky jsou polámané, přidá je také. Za naše poděkování a úsměv.
Odnášíme si na tácku talíř s polévkou a na druhém talířku kopec kaše s kusem uzeného ke stolu. Tak Dobrou chuť a všechno sníme.  Vstaneme a neseme nádobí k pultu, před paní, která je bere, aby je umyla. Vrátíme se na šatnu a už se nám nechce do špinavých prošíváků, ale musíme a jdeme do sklepa pokračovat v práci.
Po obídku máme žízeň, tak si vlezeme do kumbálu a pořádně se napijeme lahodné desítky. Objevuje se sklepmistr. Poodhrne si rukáv prošíváku a ukazuje na hodinky. Rozumíme, pane mistr! Jen co dopijeme zbytek piva v korbelu tak půjdeme pracovat…
 
 Je půl druhé. Nám padla. Voláme na sklepáky, že už odcházíme a čao zítra.
Dnes jsem toho moc nevypil. Možná pět piv. Nebo šest, víc určitě ne.
Zato na šatně je docela veselo.
Pár kluků se pěkně opilo a tak sedí na lavici u stolu, hlavy položené na pokrčených rukách. Když se trochu prospí, zvednou se, převléknou a jdou tou veselou opileckou chůzí na internát.
 Převlékám se do civilu a jdu zanést mokré prošíváky do sušárny oděvů.
To samé Aleš. Umyjeme se, na nikoho nečekáme, zamkneme si skříňky a máme „padla“.
Nikdo si opilých kluků nevšímá.
Vyspí se, proberou se z opice a pak půjdou na internát.
Důležité je přijít na internát včas, to je zásadní! 
Třeba po čtyřech, ale přijít. Hlavně nedělat bordel.
Lehnout do postele a spát. Pak nikdo nic nevidí, nikdo nic neslyší, jen ne nějaký bordel.
Aby se mohl Hejkal, nebo Marie, pěkně večer zamknout ve vychovatelně a měli klid do rána.
A do deníku zapsat poznámku Bez závad!
Sejdeme po schodech dolů a kráčíme k vrátnici. Dnes nepronášíme lahváče, tak jdeme přes budovu, ne pod závorou.
 Vrátný nás srdečně zdraví, tak my jej také. Před námi cesta na internát a volno do večerky. Aleš si všimnul, že toho moc nenamluvím.
„Tondo, co je s tebou? Přemýšlíš nad cigaretou?“
 „Co by mi mělo být? Na cigarety seru, nemluv o nich. Jen nemám náladu. A fakt jsem přestal kouřit. Tak to bude asi i tím.“
Pokračovali jsme v chůzi a procházeli jsme uličkami Hradiště.
Cestou jsme nakukovali do výkladních skříní, co vystavují. Zastavili jsme se před prodejnou Supraphonu.
Uviděl jsem vystavenou gramodesku, elpíčko Karla Kryla.
Několikrát jsem jej už slyšel v rozhlase a líbil se mi jeho hlas, taky, že hraje jen na kytaru a zpívá. Když zpíval, tak mě jeho texty dokázaly oslovit, zaujmout. Asi tím smutkem a hořkostí, kterou jsem v nich já objevil.
„ Aleši, já se jdu dovnitř zeptat, jestli je na ní ta písnička Bratříčku, zavírej vrátka. „
Dovnitř šel se mnou, že se podívá, co tam mají.
Kryl ho nezajímá.
Jo, kdyby měli nějaké anglické kapely, to by byla jiná! 
Paní prodavačka na moji otázku, jestli je na desce písnička Bratříčku, řekla, že ano, že se tak přece jmenuje i to album. Přehlédl jsem to.
Poprosil jsem ji, jestli mi ji může odložit, ale až do příštího týdne.
 Odpověděla mně, že nerada, ale schová ji pro mě.
Vysvětloval jsem, že nemám na tento týden dost peněz.
 Mohl jsem si od kluků půjčit, ale nevěděl jsem, kolik peněz doma dostanu.
Nebo jsem mohl odnášet z pivovaru prázdné flašky a vrátit je někde v obchodě a získat tak peníze. A na výhodný nákup a následný prodej pytle splavků bylo ještě brzo.
Vyšli jsme ven. Hned jsem měl lepší náladu.
Peníze jsem měl, desku jsem si mohl koupit, ale šetřil si je, abych je měl na útratu v hospodě. Do konce týdne bylo daleko.
V ulicích jsme potkávali místní holky.
Aleš se za nimi občas otočil.
Taky se mi líbily, ale já měl svoji holku, tak mě tolik nezajímaly.
Erika!
Jak se má, co dělá?  
Možná už sedí v autobuse a jede ze Vsetína domů ze školy.
Zrychlil jsem krok. Řekl jsem Alešovi, že půjdu rovnou na internát, že nikam nepůjdu.
„Nikam“ znamenalo, že nepůjdu do hospody.
Aleš si sedl na lavečku u podloubí jednoho domu a čekal na kluky, kteří odcházeli ze šatny po nás. Že si zajdou na jedno a zahrají kulečník, nebo mariáš.
Vrata internátu byla dokořán.
Šel jsem ke dveřím školníka Kopečka a zazvonil.
Objevila se jeho žena.
„Dobrý den paní Kopečková, chtěl bych se zeptat, jestli jsem neměl v poště dopis? Dopis pro mne.“
„Tak počkej, půjdu se podívat, nějaké pohledy a dopisy tam jsou.“
Vrátila se a v ruce držela pohlednice a bílé dopisní obálky.
„Jakže se to jmenuješ?“
„Antonín Wolf!“
Držela je jako vějíř karet, jako věštkyně, přendávala je pomalu z levé ruky do pravé. Napínala mě.
Hořel jsem nedočkavostí, viděl jsem, že všechny nepřečetla.
„Jo. Tady jeden dopis pro tebe přeci je…Pan Antonín Wolf.“
Podala mi ho. Ostatní poskládala na sebe a zavřela dveře bytu.
Poskočil jsem radostí.
Erika mi píše, huráá!
 Běžel jsem do šatny, rychle jsem se přezul do pantoflí a spěchal na pokoj. Zavřel jsem dveře pokoje a praštil sebou na postel. Prsty se mi chvěly, když jsem roztrhl obálku a vytáhl z ní dopis.
Přečetl jsem si záhlaví, datum a místo kdy byl dopis napsán, ale ledabyle, když jsem očima sklouzl na úvodní oslovení, má radost pohasla.
 Ale ne, to nepíše Erika!
Datum měl papír nadepsaný 30. srpna v Brodu.
 Že jsem si toho nevšiml, já vhodil dopis pro Eriku v neděli večer 31. srpna, tak to jej dostane buď dnes, nebo zítra. A její odpověď dostanu snad v pátek. Zklamán tímto poznáním, jsem se dal do čtení dopisu.
 
Ahoj kamaráde Sigi !
 
Byl jsem na slezině, ale nepřišel jsi. Tento víkend jsem nikam nejel, ale domluvili jsme se, že 5. září vyrazíme na Slovensko. Na Vršatec.
Že je tam zřícenina místního hradu na vysoké hoře a nádherná příroda. Pojedeme tam vlakem, trasa je zjištěná a zpět se vydáme pěšky přes Sidónii do Brumova- Bylnice a odsud autobusem domů.
Alí mi dal tvoji adresu, tak ti to oznamuji, protože jsi na intru a na sleziny se nedostavíš. Dal jsem tvou adresu dalším kamarádům, protože se můžeme jedině přes dopisování domlouvat, kdy a kam pojedeme.
 Když ti někdo z nich pošle dopis, odepiš a neztrať jejich adresy!!
Nevím, kdy se v pátek vrátíš do Brodu a jestli pojedeš s námi. Každopádně sraz je na vlakáču v Otrokovicích v pátek do 17 hodin. Vlak nám odjíždí v 17.10 hodin.
Dlouho jsem tě neviděl a jsem moc zvědavý, jak jsi na tom s tou babou z výčepu a tak vůbec.
Měj se fajn!
                                                                        Ahoj tvůj kamarád Čert
 
 
Jiří Výmola
Sadová 13 Brod
 
 
 
 
 
 
Jedinou radost, kterou jsem z dopisu měl, tak byla, že píše Čert a že patřím mezi čundráky a jeho dobré kamarády.
 Vstal jsem a vytáhl jsem čistý sešit ze stolku.
Jo, do něj si budu zapisovat adresy kamarádů. Dopis jsem zmačkal a vyhodil do koše. Pozvání bylo lákavé, ale nevěděl jsem, jestli se ozve Erika.
To bych jel za ní, nebo šel i pěšky do Vizovic!
Na žádný čundr bych nejel. Stejně bych musel zase z intru odejít o něco dříve, abych se stihl na čundr vypravit.
Lehl jsem si zpátky na postel a podřimoval.
S očima zavřenýma jsem snil, jak jsem s Erikou.
 
Po pivu jsem dostal žízeň, tak jsem šel do jídelny, napít se čaje.
Voněl po jahodovém sirupu a byl vlažný.
Studené orosené pivo by bylo ale lepší.
Nabral jsem si čaj do hrnku a vypil jsem ho na ex. Pak další hrníček, sakra to je žízeň, a ještě jeden. Začínám mít čím dál větší žízeň v poslední době.
Opláchnu hrnek a jdu se podívat na vyvěšený jídelní lístek, co nám tento týden nabízí k večeři.
 Pondělí. Večeře… Studená! Gothajský salám s chlebem a ovoce. Ještě, že jsem se jaksepatří najedl v pivovaře.
Dívám se, co bude zítra. Úterý. Snídaně – čaj,trojúhelníček sýru, máslo a pečivo…Oběd? – Pečené kuře, rýže a kompot, polévka kmínová. Tak to si bažanti pošmáknou! Večeře? Aha, kuchařkám zbyla rýže. Zeleninové rizoto a čalamáda. Ještě že ta bude! Kyslá čalamádka. Naberu si jí do misky a vezmu sebou na pokoj. Nejlépe chutná hned ráno, po probuzení. Tak po vypitých deseti pivech. To je vyprošťovák k nezaplacení!
Po chodbě pobíhají bažanti.
Hlasitě pokřikují a smějí se. To my jsme se nesmáli…
Když mě uvidí tak zmlknou a ustupují. Procházím mezi nimi.
„Tak jak se máte „bažanti?“
Jsou najednou bázliví, neví, co mají odpovědět.
 Mají strach? Ale z čeho? Já jim nic neudělám.
Kterýsi z nich tiše řekne „Dobře, Pane mazák…“
Dívám se po nich a oni netuší, co příjde. Chvíli je nechávám v nejistotě.
Nic nepříjde! 
Schválně ale vypnu hrudník a zatnu svaly. Hezky se rýsují pod tričkem.
Natáhnu ruku a namířím ukazováčkem. Ty! A ty! 
Dívají se kolem sebe, na koho to mířím, a říkají si v duchu, snad ne na mě?
Proč zrovna já?
Co po mně bude chtít, dá mi výprask?
Mezi bažanty se rozneslo, jaká tady byla šikana…
„Jak se jmenuješ?“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 29.díl” - 1


    Eva   (23.7.2010 (21.40))

    dění v pivovaru se čte dobře.. taky oceňuji jeho chování k bažantům, že se tomu dokázal vzepřít..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička