Smlouva s Ďáblem 32.díl


26. července 2010, autor tonyend,



Jdeme sklepem, je sice osvětlený žárovkami, ale je hodně míst, zvláště uličky v jednotlivých odděleních, kde je přítmí a kdo neví, jak jsou podlahy zrádné, mokré a místy slizké, může se upadnout a polámat se. Chtěl jsem proto Naďu varovat.
„Tak budeme si tykat, jo? Když kamkoliv půjdeš, dávej si dobrý pozor na to, co máš pod nohama, všude jsou hadice a tak. Abys nespadla. Třeba uklouzneš a nic se ti nestane, ale budeš hned špinavá a mokrá. To sice budeš i tak, však uvidíš, až si vlezeš do sudu.“
„Počkej, já budu v nějakém sudu?“
„Pojď a uvidíš, co tě čeká a nemine.“
Přišli jsme do čtyřky. Mistr v tomto oddělení označil prázdné sudy. U těch jsme se zastavili.
„Každý prázdný sud je označený bílým křížkem, pivo se odčerpalo a na dně zůstalo pár litrů piva s vysráženými kvasnicemi. Sud má malá dvířka, musí se otevřít a nechat vyvětrat. Pak si do něj vlezeme a hráblem vyhrneme zbytek kvasnic ze dna do kyblíků, ty se vylejí do džberů a odnesou do kvasničárny. Pak se suší, ale to tě nemusí zajímat. Důležité je vlézt dovnitř, vyhrnout ten bordel a sud důkladně rýžovým kartáčem vyrajbovat a pak vymýt horkou vodou. A při tom se namočíš a zašpiníš, ať chceš, nebo nechceš, tak to tu prostě chodí. Budeš se na nás napřed dívat a pak můžeš pracovat sama, nic to není. Pokaždé to děláme dva, to kvůli bezpečnosti. „
Pootvírali jsme dvířka a nechali spodní řadu vyvětrat.
„Máme na to čas, můžeme se jít napít. Jestli kouříš, tak si můžeš v klidu dát cigárko.“
Vrátili jsme se do kumbálu a sedli jsme si na štěňata. V korbelu bylo dost piva pro tři. Nabídl jsem Nadi. Odmítla.
Aleše nenapadlo nic lepšího, než vzít sklenici s tvarůžky a zeptat se jí, jestli nechce naši specialitu, po níž dostane chuť na pivo každý.
„ A co to je?“
Aleš odšruboval víčko.
Bylo to jako když Alladin pohladil kouzelnou lampu a vylétl z ní Džin.
Jenže ze sklenice vylétl zápach tvarůžků naložených v pivu a ty splňovaly jedno jediné přání, velkou chuť na pivo. Kumbálem se prohnal ten strašný smrad.
Naďa se málem pozvracela.
„Vy tohle to, fakt jíte? Prosím tě, rychle tu láhev zase zavři, to je děsný zápach! A ty mi dej napít toho piva!“
Aleš jí chtěl udělat radost, ale neudělal.
Já si zapamatoval, že člověk dostane chuť na pití piva, když ucítí i nějaký nepříjemný zápach.
Jak jsou na tom s pitím lidi, třeba v takové  chemičce?
 Vyrábí se tam různé věci, které nevoní, spíš smrdí. Třeba čpavek. Načichají se ho za směnu až až. Ten smrdí ještě víc.
Nebo takový hrobník, který kope hrob a narazí na tlející kostru.
Pijou víc, než my v pivovaru?
Naďa vytáhla krabičku cigaret.
Kleopatry. Výborný egyptský tabáček.
 Nabídla Aleši, vzal si cigaretu a přivoněl k ní, nabídla i mně, ale odmítl jsem.
"Přestávám kouřit. Díky."
Oba si zapálili, seděli na štěňatech a do šera kumbálu žhnuly ohníčky z doutnajícího tabáku jejich cigaret.
Příjemně ten dým voněl, zahlodalo ve mně pokušení také si zapálit a vyfukovat obláčky modrého dýmu.
„Fakt nechceš? Ne? No to jseš teda dobrý, já se snažila už několikrát s tím seknout i ,Tam´, ale když jsem vydržela bez cigarety tři dny, už jsem z toho měla absťák jak hrom… Tak kouřím dál.“
„Poslyš a co je to vlastně ten ,Absťák´? Já jsem to slovo někde slyšel.“
„Ty to nevíš? No, to je jako tak nějak, že třeba u těch cigaret, kouříš a kouříš. Pak třeba jsi doma, ležíš v posteli nemocný a nemáš ani jednu cigaretu. Delší dobu. Týden. Tvé tělo je navyklé na ten nikotin. A když si delší čas nezapálíš, tak tě tělo žádá, abys mu dodal zpátky to, na co je zvyklé, chybí ten nikotin. A když si nezapálíš, je ti blbě a tak nějak divně. To samý je, když někdo často pije, taky si jeho tělo zvykne žít s alkoholem a když se nenapije, tak má taky absťák.“
Přemýšlel jsem.
Tak já přestal kouřit a blbě mi nebylo a není, žádný absťák jsem teda neměl, tak co je to za blbost, co to tady žvaní?
„To je divný. Já nekouřím skoro tři týdny a blbě mi nebylo a není, proč teda nemám také já, ten absťák?“
Popotáhla si z cigarety a zakuckala se při tom.
„Tak asi proto, že jsi nekouřil pořád a nebyl jsi na cigaretách úplně závislý, tak to tvému tělu nechybělo a nechybí. Neboj se, jinak by se o tu svou dávku pěkně nahlas hlásilo! Znám to. Holky mě musely sehnat cigarety.“
Dopíjeli jsme pivo a Naďa s Alešem típli cigarety. Vajgly do popelníku! Tím popelníkem byla plechovka od sardinek. 
Máte dokouřeno, tak se vrátíme, jak říká mistr, k dílu.
Vracíme se do oddělení čtyři k sudům.
Aleš natáhl prodlužku, žárovka pod skleněnou baňkou a drátěným košíčkem svítí sílou šedesáti wattů. Ukazuji Nadi, jak se nasoukat do úzkého otvoru v sudu.
Aleš mi podává hrablo a světlo. Ještě nedávno si zaměstnanci sklepa museli vystačit se svíčkou. Pomalu vyhrnuji dávku usazených kvasnic v kalu piva.
 Kysličník uhličitý stále nepříjemně píchá do nosu, ale není to na omdlení.
Kvasnice jsou venku ve džberu.
Opřu se o stěnu sudu a čekám, až mi podá kartáč a hadici s vodou, abych sud vydrhl a pořádně vymyl. Hotovo. Můžu vylézt. To je první sud spodní řady.
„Tak a to je celé."  Říkám Nadi, která nemůže uvěřit, že se tím malým průlezem dá dostat dovnitř sudu.
„Teď spolu vyčistíme další, já tam vlezu první, jak budu uvnitř, tak vlezeš za mnou a já ti ukážu jak dávat ruce, aby ses nezašprajcovala, jo? A dívej se, jak to dělám…“
Skloním se před průlezem, levou ruku natáhnu před sebe, prostrčím hlavu a snažím se dovnitř nasoukat trup. Pak už jen narovnat pravou ruku, kousek po nich popolézt a v sudu jsou i nohy.
„Na co čekáš, ničeho se neboj, fakt to nic není. Kam dostaneš hlavu, tam ti vleze celé tělo, tak je to.
Tak dělej…“
Nadi se očividně do sudu nechce a Aleš se směje. Po chvilce váhání strčí ruku do sudu, pak vidím její hlavu v šátku, jak se snaží podél těla narovnat druhou ruku.
„Dobrý, dobrý, natáhni ji a musíš se na rukách ještě posunout kousíček dopředu a pak už sem jen vtáhneš nohy!“
Stojím nad ní a dívám se, jak se neuměle snaží plazit. Dno sudu je však kluzké a tak jí ruce podklouznou a Naďa se rozplácne tváří do té blátivé louže z kvasnic a piva.
„Kristepane, já jsem celá mokrá a pusu mám od čehosi hnusně hořkého, fůj,fůj…“
Chytnu ji za límec prošíváku a vší silou ji táhnu dovnitř, až je tam celá.
„Nic si z toho nedělej, každý se napoprvé vykoupe. To jsou jen kvasnice v troše piva. A postav se, místa je tu habaděj. Poslouchej mě.
Když vlezeš do sudu a zničeho nic se ti zatočí hlava, musíš hned k průlezu a nadýchat se u něj vzduchu, dokud ti nebude fajn, rozumíš?
Hlavně nikdy nezpanikař! To na chvíli omámí kysličník uhličitý, který je součástí kvašení a zrání piva. Kdybys ale spadla hubou do kvasnic, můžeš se v nich utopit. Tak bacha! Z bezpečnostních důvodů to děláme dva. Jasný?“
Sundá si ten šátek a utře si s ním obličej. Vypadá jak myš spadlá do smetany. Tato je ale odporná, hnědá a hořká. Stojí nejistě rozkročena a dává si pozor, aby do ní nespadla celá.
„Děkuji ti. To je dobrý… Už si dám pozor. A co teď?“
„Tak se dívej, co budu dělat a pak to zkusíš sama. Nic to není…“
Aleš mi podal světlo a hráblo. Podám světlo Nadi a vyhrnuji spodek do džberu, který má na starosti Aleš. Po chvilce strčím hrablo Nadi, aby pracovala i ona. Volám, aby podal hadici a pustil vodu. Vypláchnu sud od všech zbytků. Teď kartáč! Aleš nám podal rýžový kartáč. Ukazuji Nadi, že se musí pořádně přitlačit a vykartáčovat celý sud. Snaží se i ona. A teď už jen jaksepatří vypláchnout a máme hotovo. Stejným způsobem lezeme ven.
Stojíme v chodbě a oba jsme mokří a zasraní od kvasnic.
„Tak co, jak se ti to líbí?“
„Nic moc…“
„Do oběda budeme makat a po obědě je už leháro. Možná uděláme nějaký tank, ale tam se leze snáz. Jdu se napít a musím zajít do kantýny koupit kyselku, včera jsem ji někomu vypil, tak ji jdu vrátit. Běžte do kumbálu. Příjdu hned.“
Jdou se mnou. Sednou si na štěně a zapálí si egyptku. Zvedám korbel. Je prázdný. Sakra.
„Alešku, zajdi pro pivo. Já si skočím do kantýny a na šatnu, hned se vrátím.“
Kantýna je prázdná. Koupím jednu láhev Hanácké kyselky a jdu ji dát na šatnu, aby někdo neřval, že jsou mezi námi zloději, že mu ji někdo vypil.
Jak je dnes venku krásně.
To je počasíčko na čundr jak vyšité. A já se čmáchám tady ve sklepě.
Vrátil jsem se do sklepa. Nakouknu do kumbálu a už tam nejsou. Asi je mistr vyhnal makat. Zato korbýlek je naplněný lahodnou desítečkou! Pořádně si přihnu a jdu za nimi.
 
Stojí před sudy a baví se.
„Nemusíte na mě čekat, tak Naďo, kleknout si, jedna ruka, hlava…“
Pochopila jak na to, vlezla si do sudu a ani se moc nezmáčela. Stejně to není práce pro holky.
Dlouho tu nevydrží. Není o co stát. Každý den zima, vlhko, mokro a prošíváky zalepené od kvasnic.
„Podejte mi světlo a to hrablo!“
Soukám se za ní do sudu.
„Budeme to dnes dělat spolu. „
„Jo? Budeme to dělat spolu?“ Směje se s jasnou dvojsmyslnou narážkou.
Aleš jí podává světlo, já si vezmu do ruky hrablo a jedem, ať to odsýpá!
Pak nám strčí hadici a kartáč. Dívám se, jak jen šudlí kartáčem po stěnách.
„Tak ne, říkal jsem ti, že se musí pořádně přitlačit! Takhle!“
Držím ji za ruku a společně rajbujeme stěny sudu. Vypouštěcí kohout je otevřený a voda z hadice vytéká na podlahu.
„Ty jsi dobrý učitel.“
„To nevím, to mi nikdo ještě neřekl. Ale učitelku jsem měl dobrou.“
Aniž bych chtěl, odpověděl jsem také dvojsmyslně.
„Fakt byla tak dobrá…?“
Vzal jsem jí kartáč z ruky a mlčky objížděl stěny sudu. Rozhlédl jsem se po něm. Čistý.
„Na něco jsem se zeptala. Neodpovíš…?“
Podíval jsem se na ni.
Co ty jsi zač? Odkudud jsi sem přišla?
Chvilku jsem mlčel.
„Vezmi si hadici a pořádně to vystříkáš, já lezu ven, tak to dodělej sama, ať nejsme mokří oba.“
 Makali jsme až do oběda.
„My jdeme na šatnu, shodíme ze sebe ty mokré hadry a půjdeme do jídelny na oběd. Pak se vrátíme, oblečeme a počkáme tě v kumbále. Jestli chceš jít s námi, tak se běž taky převléct na šatnu, počkáme na tebe venku a zavedeme do jídelny. Můžeš si koupit stravenky a chodit na teplé jídlo. Vaří tu dobře.“
„A do čeho se oblečete?“  
To snad není pravda. 






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička