Smlouva s Ďáblem 35.díl


29. července 2010, autor tonyend,



Nad ránem ten neviditelný kolotočář tu atrakci vypnul.
Poprvé mi bylo šíleně zle od žaludku.
Cítil jsem v něm bolest a křeč. Začal jsem se nadavovat.
Panebože, já se snad pobliju! 
Vyskočil jsem z postele, nohy mě sotva unesly pod náhlou celkovou slabostí.
V předklonu jsem se dopotácel na hajzlík.
Sotva jsem otevřel dveře, zvedl se mi žaludek a tak tak jsem se stihl naklonit nad klozet. Do úst se odněkud dostala strašná pachuť a vzápětí jsem začal bryndat bílou vodu.
Nevydržel jsem stát nakloněný.
Musel jsem si kleknout a hlavu strčit skoro do klozetu.
Kurva do toho se sere a já tam mám hlavu!
Pohled do záchodové mísy vyprovokoval žaludek k ještě větší dávící reakci.
Žaludek jsem měl jak na trampolíně.
Skákal do jícnu, do krku a zase zpět.
Ústa jsem měl hrůzou dokořán, sanice mě bolela jako nikdy, tekla mi z nich hnusná bílá voda a odporné táhnoucí se bílé sliny.
Třásl jsem se jak ratlík v nejkrutějším mrazu a nevěděl, co se to se mnou děje. 
Abych se udržel nad klozetem, musel jsem jej obejmout a dál šly ze mě ty bílé bryndy.
Bolest v žaludku, v břichu sílila.
Nadavoval jsem se bolestí, hnusem a řval, jak tur před porážkou.
Pak se barva bryndů změnila na ještě hnusnější barvu žlutou a jedovatě hořkou.
To nemohlo být normální pozvracení.
Kluci když blili, tak vyhodili ven nestrávenou večeři, ta jejich šavle měla pestrou barvu, smrděla také, ale nikdo z nich neřval jako já. Potom říkali, že jim asi nesedlo pivo s kořalkou na večeři.
Natáhl jsem se po řetízku splachovače a zatáhl za něj, aby voda spláchla ten hnus, co vyšel z mého těla ven.
Proud vody se zatočil v klozetové míse, udělal v ní vír a ten rozproudil vzduch kolem mne. Ucítil jsem ten zápach a dávil jsem se zase.
Dostal jsem z toho zimnici a byl jsem mokrý studeným potem.
Žaludek se dostal do křeče, už v něm nic nebylo, co by mohl vyhodit do mísy a přesto skákal jak zblázněný. Zůstal jsem zcela vysílený klečet s hlavou v klozetu, oběma rukama se jej držel a začal jsem brečet.
Slzy mi tekly náhlým strachem po tváři. 
Nějací kluci přišli po ránu na záchod a uviděli mě takto.
S hlavou v záchodové míse.
 „Ale ale, no né? To je Ajfel, ty vole, on nahrává svoji první elpédesku! Alespoň se tam zavři.“
Se smíchem odešli.
 
Nevím, jak dlouho jsem tam klečel.
Kolena mě bolela moc. Zkoušel jsem se postavit na nohy.
Pomalu jsem se zvedal a chtěl jsem se narovnat.
Břicho mi proťal blesk. Šílená bolest pokračovala, ale už bez dávení.
Narovnat jsem se nemohl, tak jsem v předklonu klopýtal na koupelnu.
Myslel jsem na jediné.
Rychle si vypláchnout od té hořkosti ústa.
Otočil jsem kohoutky teplé i studené a mixoval vodu na snesitelnou teplotu. Opakovaně jsem si vyplachoval ústa.
Trochu to pomohlo.
Jen zubní sklovina mi připadala, jako by se vymáčela v kyselině sírové. Zuby o sebe drhly a skřípaly.
Pomalu jsem to rozdýchával.
Bolest povolila.
Zkusil jsem se napít studené vody. Moc to nešlo. Žaludek nepřijímal.
Inventura.
Opláchl jsem si obličej studenou vodou, přestože mnou stále třásla zimnice.
Pod prsty jsem cítil strniště a následující pohled do zrcadla mě docela vyděsil.
Kdo se to na mě dívá?
Ta tvář, to přece nejsem já!
V zrcadle jsem spatřil bělozelenou strhanou tvář s tmavými kruhy pod očima. Nevěřícně jsem si položil ruku na své zplihlé vlasy.
Osoba v zrcadle vykonala ten samý pohyb.
Panebože, tak přece jsem to já.
Jak to ale vypadám?
Na pokoj jsem přišel nejistým krokem.
Kluci byli oblečení, postele měli ustlány. Dívali se na mě a nevěděli, jestli se mají mému hajzlovému vystoupení smát, nebo mě politovat.
„Ty vole, ty ale vypadáš. Kolik jsi toho včera vypil, že tě to tak sebralo, takového tě neznáme. Jsi zralý zůstat v posteli a vyležet se z toho. Jsi ještě ožralý? Nechoď na praxi, my tě omluvíme a je to. Že ti bylo moc špatně od žaludku, chceš?"
Díval jsem se na sebe, jestli jsem si nezaneřádil při blití košili a kalhoty. Naštěstí ne, nikde žádný smradlavý flek. Smutně jsem se podíval na kluky.
„Vždyť já vypil za odpoledne jen půllitru té vodky a v práci maximálně pět piv. Možná víc…A byl jsem na obědě, ten byl skvělý, z něj mi blbě určitě nebylo. Možná, že to bylo z té vodky. Pil jsem ji nevychlazenou.
Byl už jsem střízlivý, ale poprvé v životě je mi tak hnusně zle od žaludku. Kurva kdybyste to viděli…Fůůj.
Tekla ze mě jen bílá a pak žlutá sračka, já si myslel, že je po mně, že je to moje poslední hodina, že mi praskl žlučník, takový to byl hnus hnusný.
Nemůžu jít na snídani. Lehnu si a vychošovi řekněte, že jsem asi nemocný a mistrovi ve sklepě mě taky omluvte.Zkusím usnout a půjdu k doktoru Mengelemu ­.“
Konečně jsem se od včerejška vysvlékl.
Vlezl jsem do postele a zakryl jsem se až po uši přikrývkou. Říkal jsem si, že si hodinu dvě poležím, pak se okoupu a zajdu k našemu doktorovi.
Mengelemu.
 
Mengele sloužil jako vojenský lékař u jakési posádky, ale prý ho vyhodili kvůli pití špiritusu. Byl jsem u něj naposledy v prvním ročníku na vstupní prohlídce.
 Od té doby ne. Nemám s čím bych k němu chodil.
Jsem zdravý jak řepa.
Navíc, když u něj někdo byl i s teplotou 38° C, tak mu předepsal acylpyrín a řekl, že jeho babička měla ještě vyšší teploty a dožila se 96 let.
Takový byl náš doktor Mráček.
Tak se mu začalo mezi námi říkat doktor Mengele.
Ale dnes se cítím prachbídně, úplně pod psa.
Bude mi stačit razítko a datum do Učňovské knížky, že jsem u něj byl, bude to omluvenka na dnešní den.
Dnes je pátek 5. září 1969.
No toto datum si budu dlouho pamatovat. Mé první blití! Fůj!
Zamuchlal jsem se do přikrývky a třepal se pořád jak ten ratlík na mrazu.
Slabostí jsem usnul.
 
Probudil mě hlas vychovatelky.
Marie otevřela dveře pokoje a dívala se, jak ležím přikrytý až po hlavu.
„Tak co je ti Wolfe? Kluci mi řekli, že jsi asi nemocný, tak co, nechce se ti jít na praxi, nebo ti vážně něco je?"
„Je mi zle, bolí mě břicho a mám zimnici, fakt vám nekecám…“
„Tak vstaň, obleč se a příjdi za mnou. Změřím ti teplotu, jestli ji máš, můžeš jít k doktoru Mráčkovi. Jestli ale simuluješ, tak půjdeš za ostatními. Rozuměl jsi mi dobře?"
 Rozhlédla se po pokoji, zavřela dveře a zmizla.
Šel jsem si dát horkou sprchu.
Pod sprchou bylo teplo. Třes pomalu ustával.
Umyl jsem si vlasy a chtěl jsem se oholit.
Na hovno!
Co bych se kvůli Mengelemu měl co holit?
Vyhodí mě i tak.
Oholený nebo neoholený, co na tom.
Důkladně jsem si ručníkem utíral hlavu, aby mi vlasy co nejrychleji proschly.
Oblékl jsem se do čisté košile, kalhoty byly dobré, ani jsem si je nepokrčil, jak jsem v nich usnul. Tak to v nich můžu s klidem jít.
Učesal jsem si své dlouhé vlnité kadeře a šel jsem za Marií.
„Dále!" 
Ozvala se, když jsem zaklepal na dveře vychovatelny.
„Sedni si tady, a na, tady máš teploměr!"
Sedl jsem si na židli, bundu jsem si položil na kolena a teploměr jsem zastrčil pod paži.
Sklo se rtutí studilo.
Díval jsem se schválně dolů, aby mi neviděla moc do tváře.
„Tak ukaž, vyndej ho, podíváme se, co nám ukáže.“
Podal jsem Marii teploměr.
Podívala se na něj, pak na mne.
„No toto. Máš skoro 38° ! Máš štěstí. Pan doktor tě vyšetří a příjdi mi říct o co jde.“
Zvedl jsem se, oblékl jsem si a zapnul  bundu.
„Tak já teda půjdu.“
Zavřel jsem dveře a šel jsem do jídelny, abych se napil trochu teplého čaje.
Žaludek už zase přijímal.
Bylo mi o cosi lépe, ale bolest v oblasti břicha přetrvávala dál. Uvidím, co zjistí Mengele.
 
Odešel jsem do Zdravotního střediska.
V čekárně seděla před jeho ordinací jen nějaká babka a já.
Byl pátek.
Proto tu nikdo nebyl.
K doktorovi se chodí zásadně v pondělí.
Když vás uzná, nechá vás do pátku marodit. Ale komu by se chtělo jít pro neschopenku v pátek? Doma být zavřený přes sobotu a neděli, bez zábavy.
Mengele staré lidi uznal nemocnými, nás mladé hnal do školy a do práce.
Vykoukla sestra a volala na babku, že má jít za panem doktorem.
Kecala s ním přes půl hodiny.
Tu mě bolí, tam mě píchá. No hlavní věc, že si měla s kým popovídat.
Dveře se konečně otevřely a spokojená babka s vypsaným receptem se šourala k domovu.
Sestra kývla rukou, tak teď ty!
Vstoupil jsem do ordinace a zavřel jsem za sebou dveře.
Mengele seděl na kožené židli za svým stolem.
„Copak nám schází?“ řekl stručně a upřeně se mi díval do očí.
Neuhnul jsem ani na vteřinu. Jen si čum!
„Pane doktore, neschází mi nic, řekl bych, že spíš přebývá. Bolí mne břicho a žaludek. Nevím z čeho. Obědval jsem řízek s bramborovým salátem a pak už jsem nic nejedl, nemohl jsem. Nad ránem jsem musel jít na WC a vyblil se. Dostal jsem zimnici a měl jsem teplotu 38°. Tak mě vychovatelka poslala za vámi.“
Mengele vstal.
Fakt voják v bílém plášti.
Obešel stůl a udělal dva kroky vpřed a zastavil se.
„Přistup ke mně.“
Díval se mi do tváře a zkoumal, jestli neuvidí stín simulace.
„Oči máš nějaké zarudlé a jsi zelený jak sedma. Svlékni se do půl pasu a lehni si na záda tady na lůžko.“
Pomalu jsem rozepnul bundu, svlékl ji, dal na věšák a pak i košili. Lehl jsem si na lůžko, na čisté bílé prostěradlo.
„Povol to břicho, musím je prohmátnout, jestli to není apendix vermiforis. Nějak se potíš.
 Když jsi zvracel, tak co šlo z tebe ven? Ten řízek se salátkem? Bolelo to?“
„Pane doktore, řízek to nebyl.
Dostal jsem silné křeče a tekla ze mne bílá, no taková voda. A pak," otřepal jsem se hrůzou a hnusem při té vzpomínce, „ Už jen hořká žlutá šťáva.“
„Obleč se, slepák to není. Nelíbí se mi barva těch žaludečních šťáv… Máš nějaké jiné potíže se žaludkem, píchá a bolí tě někde poblíž žaludku, zvláště tady, vlevo nahoře?“
Nevěděl jsem jak odpovídat.
„Tož v poslední době mám jen pořád velkou žízeň, někdy se potím a nemám chuť na jídlo, jako dřív.“
„Dodržuješ pitný režim?"
„Já? Já piju myslím dost, vždyť jsem v pivovaru!"
Uvědomil jsem si, že jsem řekl strašnou hovadinu. Vzít zpět to nešlo.
„Tím mi chceš říct, že v práci dost piješ, to jako pivo?! Tak se přiznej, kolik toho vypiješ!"
„Jak kdy… Jedno pivo…Dvě piva…“
„Jak je to možné, že piješ pivo a bude ti,…bude ti sedmnáct roků, co?"
„Máme to přísně zakázané, tak tajně, třeba si vezmeme na flaškové stáčírně špatně naplněnou láhev sedmičky…no…“
„Poslouchej, přede mnou už stál i generál, já poznám, když někdo lže, rozumíš? Kolik jsi vypil nejvíce piv, přiznej se a mluv pravdu!"
„Tak jo. Někdy vypiju za den i tři – ,desítky´. Ale už jsem vypil taky za odpoledne osmnáct piv, kvasničáku, to je nejlepší a zdravé pivo. V jedné hospodě. Ale to bylo z hecu od kluků, jen jednou…Víc jsem nechtěl za nic na světě přiznat. Že piju často a moc.
Mengele se zakymácel.
 „Sestro, slyšela jste to taky? O n   prý vypije osmnáct piv!“
Sedl si do své židle a zle se na mě díval.
„Vidíš ten kýbl v koutě u dveří? Tak ten má hošánku obsah deset litrů, to mi chceš tvrdit, že vypiješ kýbl vody? Nedělej ze mě vola!
 A i kdyby, tak i jalůvka ví, kdy má dost."
Otočil jsem se ke dveřím.
V koutě u zdi stál květovaný smaltovaný kýbl, vedle něj smeták s hadrou na podlahu.
„Já pane doktore ale řekl, že vypiju osmnáct piv! O vodě jsem nemluvil, ta se nevstřebá, není v ní žádný alkohol, ta zůstane v žaludku a je těžká jak kámen. Kýbl piva bych vypil, ale vody fakt ne, to nejde…“
Mengele zkoprněl.
„Poslouchej ty…ty… Ty se myslím chystáš něco uhrát, abys nešel na vojnu co, já jsem tě ale prokoukl!
Ale já ti garantuji, že budeš zaručeně odvedený a na ty dva roky, co budeš na vojně, na ty dva roky nezapomeneš do konce života!"
„Pane doktore, už se můžu obléknout, nebo mě budete ještě vyšetřovat?“
Kdyby mohl a jestli je to pravda, co se o Mengelem říká, tak by se nejraději sám hned napil špiritusu.
„Počkej, když jsi svlečený…Sestro odeberte mu krev a dejte mu šampusku na moč. Pošlem to do laborky, necháme se překvapit, co objeví. Cos snědl k tomu simulování?"
„Já opravdu pane doktore, od oběda nic nesnědl, tak nevím…“
„Obleč se a dej sem učňovskou knížku, dám ti razítko a podpis. V pondělí, ale až po práci se zastavíš, to už budu mít výsledky.“
„Pane doktore, v pondělí nebudu v práci, ale ve škole.“
„Obleč se a vypadni! Přijdeš až po vyučování, žádné ulejvání! A nehraj si na Švejka! Rozumíš?!"
„Rozumím, pane doktore, tak v pondělí po vyučování určitě příjdu.
 Děkuju a nashledanou!"
Kurva, ještě že jsem do rána vystřízlivěl! Kdo ví, možná si tam zatrhl, aby mi v krvi hledali alkohol.
Venku jsem si vydechl. Břicho přestávalo bolet, cítil jsem však pořád jakýsi tlak, ale dalo se to vydržet.
Loudal jsem se pátečním dopolednem přes celé Hradiště do pivovaru. Na pití jsem teda neměl pomyšlení. Na vodku už vůbec ne. Pro jistotu jsem šel ukázat mistrovi knížku, že jsem byl u doktora Mráčka, a že už dnes dělat nebudu. Pojedu alespoň dříve domů.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 35.díl” - 1


    Eva   (30.7.2010 (21.49))

    popis kocoviny absolutně úžasný a sugestivní.. až se mi zvedl žaludek, znak toho, jak to bylo přesvědčivé.. začíná to mít spád a čtivost.. rozhovor s doktorem Mengele taky neměl chybu.. sice jsem se i trochu smála, ale tak to má v dramatickém vyprávění být.. pod slzama smích:-))



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička