Důchodcova radost

Poslanci rokovali a rokovali, zda budou vypláceny třinácté důchody. Nakonec se to přece jen podařilo prosadit. Bylo to sice o vous, ale přece jenom.

Karel Kropáček seděl u televize a sledoval zprávy. Když uviděl, že třináctý důchod byl schválen, tak se zaradoval, ale ne zase nějak moc. Znal to již velice dobře, že když se na něco těšil, nestálo to za moc. Ozval se mu mobil, tak jej zvedl.

„Dědečku, ahoj, jak se máš?“

„Dobře se mám. Promiň, ale která ty jsi?“ zeptal se, jelikož několik jeho vnuček má podobný hlas.

„Olinka, ty mě nepoznáváš? No teda. Ale já se nezlobím. Hlavně, že je ti dobře.“

„A co se stalo, že se ozýváš po takové době, Olinko?“ zeptal se, ač tušil.

„Ale, dědečku, vždyť je to nedávno… Už víš, co tě potkalo překrásného, dědečku?“

„Nevím, o čem mluvíš, tak se vyjádři,“ odvětil děda a usmál se pod vousy.

„Přece dostaneš třináctý důchod. To jsi rád, že jsem ti to oznámila já.“

„Věděl jsem to, ale stejně jsi hodná.“

„Dědečku, že mně dáš deset a ještě ti dva zůstanou…, prosím.“

„Na co je tak nutně potřebuješ?“ ptá se děda Kropáček.

„Nový počítač. Ten můj starý brzy vyhodím. Velice zlobí a nepůjde už opravit. Teda on by šel spravit, ale nevyplatí se to, víš, dědečku?“

„No dobrá, dostaneš je.“

Vnučka ho ještě chvíli chválila a rozloučila se.

Vzápětí volal vnuk, že mu chybí na zahraniční brigádu tak asi jedenáct tisíc. Děda opět slíbil, že mu vyhoví.

Tak se za večer ozvalo pět vnuček a čtyři vnuci. Všem slíbil finanční pomoc, jelikož je nechtěl zarmoutit. Již si říkal, že už volaly všechny vnučky a vnuci, tak by mohl mít konečně pokoj. Opět se mýlil. Ozval se i jeden synovec, který strašně naříkal, že nemá práci a jestli nesežene aspoň deset tisíc, tak si asi něco udělá. Starý dobrák slíbil i jemu.

Děda si sedl a za dobré paměti začal na papíře počítat peníze, které slíbil z třináctého důchodu. Když to všechno spočítal, vyšlo mu sto pět tisíc. Zamyšleně si promnul plnovous. Šel a otevřel úložnou postel. Odemkl starou železnou pokladnu. Měl ji z doby, kdy dělal údržbáře a byla úředně odepsaná a vyhozená.

Vzal do ruky těžký osmatřicítkový revolver. Prohlížel si ho, jako by jej viděl poprvé v životě. Otevřel válec skoro obřadně a pohlédl na náboje v něm. Zase jej zavřel. Zamyslel se nad tím, jak si osud s člověkem pohrává. Odložil jej bokem a sáhl na samé dno pokladny.

V ruce držel objemnou obálku, na níž bylo napsáno: Staré pohledy.

Jako svátost políbil obálku.

„Vidíš, vidíš, dědku, ty starý mezku. Dva měsíce si děláš výčitky svědomí, žes rodině nepřiznal čtvrt milionovou výhru ve sportce. Kde bys dneska byl?“

Děda se usmál a obálku zase uschoval. Vyndá ji, až ten důchod dostane.

Revolver potěžkal a uložil vedle obálky.

Zamkl oba zámky na dva západy.